Ako sa najrýchlejšie zbavím depresie?
Ahojte, prosim o radu tie, ktore mali skusenosti s depresiou.
Mam 7 mesacneho synceka, ktoreho strasne lubim, no kedze som bola na neho viac menej sama, v noci som k nemu vstavala 3 x, navodila sa u mna depresia ( zrejme z vycerpania). Bola som v nemocnici 2 tyzdne, uzivam antidepresiva. Chcela by som vediet ako sa tejto choroby co najrychlejsie zbavit. Po prichode domou z nemocnice sa citim lepsie. no dnes v noci som mala naval horucavy, potom zase zimnicu a nakoniec hnacku.
Kto to poznate, napiste prosim.
Dara
@zoraya Ahoj
Od malicka som sa bala spavat v noci sama,mavala som nocne mory z ktorych som sa budievala s krikom...
Pokracovalo to do puberty a aj potom 😒 uz som spavala len v rozsvietenej izbe ked nebol manzel pri mne...
Po porode sa to skutocne zmenilo,clovek sa uprie na dietatko a zrazu ho v kazdom zlom sne chranim a s tmou nemam absolutne ziadny problem,prestala som mavat uzkost a strach 😉
Dcerka mi dala velku istotu a asi aj to ze sa uz necitim tak sama....(manzel je dost casto prec) 😉
@zoraya tiez som uzkostliva a tiez som pred rokmi rozmyslala podobne ako ty, aj ked nie tak vazne. Napokon to dieta mam a teraz ti nieco ono samo napise 😉 :
Kazdy par ma nejake svoje problemy a nie je idealny na cely proces splodenia a vychovy dietata. Co je podstatne je, ze ty si svoj problem uvedomujes a paradoxne prave preto by si to dieta zrejme mat mala. Totiz, uvedomovat si svoje nedostatky je polcesta k ich kompenzacii. Ak bude dieta mat pohodove tehotenstvo s malou hladinou stresovych hormonov a spokojne detstvo, je celkom pravdepodobne, ze vplyv nepriaznivej genetickej informacie sa potlaci. Nezmizne, bude stale tam (aj ked, tazko povedat, co presne zdedi, nie je vylucene, ze ho to obide), no neprejavi sa. Na druhej strane, aj ludia, co su navonok zdravi mozu splodit chore dieta - najdu sa vlastnosti, ktore u rodicov mohli byt skryte, ale v nom prepuknu. Genetika je pre nas stale velmi zahadna a pokial sa nejedna o jasne diagnostikovanu geneticky dedicnu chorobu, nemyslim si, ze je to nezodpovedne.
Svoje geny nezmenis a nepoznas. Ani manzelove. Iba ich prejavy. To je ako podla vyzoru urcovat, co je kto za cloveka. Obcas to vyjde, ale casto sa clovek dost sekne. Jedine na com zalezi je to, ci po dietati tuzis (milovane dieta ma krajsie detstvo) a ci sa citis na to pripravena. To su podla mna dolezitejsie otazky.
@zoraya no a v tom čase, ke´d im je dobre, tak všetko to svinstvo sa odovzdáva dieťaťu... v tom je tá záhada...
To je blbost - jedna paní povídala. Já byla celé těhu šťastná až jsem svítila, naprosto vklidu a bez léků, po porodu to byl parádní sešup a hned léky a dítě mám jako sluníčko. Přikládáš genům v tomto ohledu zbytečně větští úlohu, než mají. Mnohem víc přenese na dítě způsobem nazírání na svět, úzkostí a strachu ze života rodič už za života dítěte, než že mu toto předá genetickou cestou. Jediné, co mu může předat je dispozice k nižší hladině serotoninu, což ale neznamená, že nutně musí někdy onemocnět depresí. To, zda onemocní je ještě podmíněno temperamentem, výchovou. Drtivá většina dnešních depresí a úzkostí je reaktivního charakteru - vznikají na základě nějakých spouštěcích, vnějších podnětů - době, ve které žijeme a na kterou už nejsme evolučně vybavení. Způlsob života nás drtí.
Depresí, které propukají bez příčin, endogenní, zvnitřku, je hodně málo - těmto lidem se prostě poruší chemická rovnováha prostě sama od sebe, mají k tomu sklony, geneticky dané - např.
Fakt se tímhle trápit nemusíš a určitě to není důvodem nemít děti. Myslím, že se bojíš něčeho jiného... 😔 .
@radulinka00 co pises o svojom uzkostlivom otcovi, to uplne presne sedi na mna, ja som zas tak bola vychovavana mojou mamou 😕 😕 Presne tie neustale prikazy a zakazy, tragicke scenare, co vsetko sa moze stat, uplne bezne situacie mi boli interpretovane s obrovskou panikou a prehnanym strachom, kazdy naznak nejakeho mensieho zdravotneho problemu bol dovodom na okamzite vysetrenie u lekara....a toto vsetko sa pekne postupne ukladalo do mojej detskej mysle a mojho podvedomia. Mama nas vzdy mala strasne rada a preto sa tak velmi o nas bala a vlastne sa aj boji doteraz, ale v skutocnosti nam touto neskutocne uzkostlivou vychovou nevedomky velmi ublizila, obidve jej deti skoncili v dospelosti s uzkostnou/panickou poruchou 😖 😖
Je mi jasne, ze to mame v sebe niekde geneticky zakodovane, ale ja osobne si myslim, ze keby som vyrastala s pokojnou a vyrovnanou mamou, ktora by som mnou riesila problemy a pomahala by mi pozerat sa na veci s nadhladom, bol by teraz zo mna ovela pohodovejsi clovek . Takto je zo mna vlastne len uzlik nervov, lebo som tak nejako automaticky naprogramovana vidiet za beznymi situaciami hrozbu a takisto som si z detstva priniesla navyk absolutne nikomu sa nezdoverovat s mojimi problemami, lebo to vzdy doma znamenalo tragediu....a tak dodnes vsetko dusim v sebe... co samozrejme zvysuje uzkost o 100%.
Takze ja uplne suhlasim s tym, co tu kocky pisu, vychova je strasne dolezita, ja dufam, ze sa mi psychoterapiou podari aspon niektorych tych veci a navykov prinesenenych z detstva zbavit... aby som ich nevedomky vychovou nepreniesla jedneho dna dalej na svoje deti. Podla mna je vychova viac ako geny 😉 😉 😉
Dievčatká my máte adoptovaného chlapca a všetci z tejto oblasti nám vravia, že 80% sú gény a zvyšok výchova... že gény výchovou neprerazíme... poznám osobne 2 maminy, ktoré už zaznamenali úzkosť aj na svojich deťoch a to nemajú ešte ani 10 rokov a tie ženy sú dlhodobo liečené a v pohode... to si podľa mňa tak nahovárame sami pre seba, že výchova je strašne dôležitá a všetko zmôže...jasné, že malého vychovávame najlepšie ako vieme a pripisujeme tomu dôležitú rolu, ale vôbec si nemyslím, že tým potlačíme gény...
@kubaka a čoho sa to teda bojím?
@zoraya nevím, čeho se bojíš 😉 myslím, že z tebe mluví hlavně tvoje úzkost, která ovlivňuje celý pohled na okolo.
ale do toho nevidím, to mě jen tak napadlo, nech to plavat. 😉
Vy máte adoptovaného chlapce? to mi uniklo, to je obdivuhodné - takže matka jsi. Jestli někdo mluví o 80 %, nebo něco takového tvrdí, tak to ví víc, než současní genetici. Genetika je hodně záhadný obor a nikdo neví přesně ani úplně, co až ovlivňuje. Jisté je jen to, že tomu přesně nerozumíme. Takže jediné, co můžeme ovlivnit přímo, je výchova. Na to stačíme.
K životu patří celá škála emocí od radosti až po smutek, smutnění. Důležité je, že se střídají a člověk neulpí jen v jednom z těch stavů - smutnění kupříkladu. Výchovou geny nepotlačíš, ale koriguješ sklony, dispozice. Pokud je dítě zuřivé a vzteklé, lze k němu přistupovat tak, že tyhle projevy ho naučíš usměrňovat, mít pod kontrolou tak, aby mu v životě nedělaly problémy. Podchytit co je v dítěti a ukočírovat to- v tom vidím úkol výchovy. Pokud na dítě přenáším své úzkosti, třebaže zašifrovaně, jakoby v mlžném oparu každodennosti mu předávám svůj úzkostlivý, nedůvěřivý, bojácný či podezíravý pohled na život, to ho ovlivní na celý život. Protože to je zkušenost získaná, nikoliv vrozená.
Já mám kluky úplně opačně založené. Společné mají akorát to, že jsou milí, laskaví, pacifisticky založení a milují se. Starší je melancholik, přecitlivělý, submisivní, drží se doma, nemá rád změny. Druhý je sangvinik jak vyšitý, nebojácný - už jsem popisovala výše. To se nedá změnit, ale to, jak jsem přistupovala k Danovi se na Mariánka nedá použít. A to, jak přísně někdy vyjedu na malého (kterému je to šumák 😀 ) to Dana vykolejilo na celý den. Pro mě byla výzva nezpůsobit Danovi nějaká děsná traumata právě kvůli jeho založení.
A obě děti mají jedny rodiče - co od koho vlastně podědily? S Danem jsem v těhu byla dost ve stresu, pořád nějaký problém - myslím, že stresové hormony, kterými jsem ho zahrnovala udělaly taky své. Po porodu hrůza a děs, já řvala, dítě řvalo, na všechno sama. Takže taky žádná selanka. Ale abych si to vyčítala? To prostě nejde. Dělo se, co se dělo a lip to nešlo. Takhle člověk nemůže uvažovat, protože i tak je Dan skvělý kluk (teď v pubertě mi teda leze krkem, ale uklidŃují mě, že to přejde
😎 .
Chtít vidět pozitivně je schopnost - . Můžeme si zvolit, zda si jedno a to samé vysvětlíme z toho nejhoršího nebo nejlepšího hlediska. Takže na tvou otázku podle mě není až tak jednoznačná odpověď. Pokud toužíš po vlastním dítěti, je to přesně výzva si ho pořídti, protože jsi ve správném rozpoložení. Své dítě pak můžeš s úzkostí pozorovat a hledat známky deprese nebo se budeš rozplývat láskou a štěstím nad tím, jaké máš úžasné a kouzelné děťátko. A pak je otázka, jak by jednotlivé postoje dopadaly na dítě.
To je akademická debata ... 🙂
@zoraya Ale to jsem neřekla, že se úzkost přenesla na syna - to ani náhodou. On není vůbec úzkostný typ - ta vnímavost a citlivost, křehkost je něco, co opravdu zdědil . Ale jak ho pozoruju,l tak v pubertě nabírá takovou zdravou otrlost - mění se ...
A taky si z toho nedělám hlavu, protože jsem nebyla jenom stresovaná - ohromně jsme si sebe po prvních pár měsících užívali, byla jsem nadšená z miminka , mohla jsem na něm oči nechat, mazlili jsme se a Dan byl veselé a štastné dítě, oproti ostatním dětem úplně bez problémů - jeho nátura je vrozená, ale rozhodně to není nic patologického. To je rozdíl. Já si ani nemohu být jistá, jak jsem ho v dětství ovlivňovala - to se jen dohaduji. Stresové hormony na plod asi vliv mají - ale to je něco, co se dá ovlivnit a hlavně zase nikdy nevíš, jak moc velký vliv mělo. Navíc v těhu je ten organismus tak zvláštně nastaven, že se jakkoliv snaží chránit dítě. Tedy ani tebe nevyvede jen tak něco z míry. Nikdo nic nezaručí co se týče plození a rození - ale proč by taky měl? Vždy'ť je to příroda a její výběr , to je svrchovaná autorita a rozhodčí. Proč to nenechat na ni? Navíc můžeš vždycky užívat léky - od 4 měsíce těhu a i během kojení.
CID kvôli depresii? aj také je? 😲
@anka12 Navrhuje a doporučuje to psychiatr a sepisuje dle jeho doporučení praktický lékař. Pak tě pozvou ke komisi, tam je předem rozhodnuto a po pravdě, jak se tam vyspí, tak ti ho bud dají, nebo nedají, nebo jen částečnej. O nás je to 1.nebo 2. nebo 3. stupně. Jenže ho dávají , většinou, když opravdu nejsi schopna chodit do práce. Dostaneš tzv. Pracovní rekomandaci, kde je vypsané, co nesmíš dělat za práci. Práce se s ČID hledá těžko a ukázat a přiznat se zaměstnavateli musí. Když tě zaměstná, mají nějaké ulevy na daních. Ale, většinou se práce nesežene. ☹
Ahojte...ja sa to tu vo voľných chvíľach (nie je ich veľa) snažím čítať od začiatku, že sa niečo nové dozviem, ale som na strane 20 (akurát si ty @kubaka prišla do diskusie) a stále sa tam rieši to isté dokola, tie ženy kladú otázky tej psychiatričke andy.a, ktorú tu už terza nevidím, tak to asi chúďa vzdala... a pýtajú sa jedna cez druhú sústavne to isté, proste strašná debata to tak je... až ako prišla Kubaka, tak to chytá nejakú úroveň, tak idem pokračovať...
Ale najprv som chcela o sebe... mne začala úzkosť a panika nočným panickým atakom, keď som myslela, že určite, ale určite odpadnem a skolabujem... to bolo myslím v roku 2003, po veľmi ťažkej chorobe, ktorú vystriedala ťažká choroba môjho otca a ja som mala pred štátnicami... proste celé zle... rok som chodila po všelijakých vyšetreniach, skúmali ma a nikto na nič neprišiel... potom som sa zoznámila s mojim mužom, ktorý ma poslal psychiatričke, tá mi dala paroxetín, ktorý som brala 2 týždne s úplne nulovým efektom, tak mi ho zmenila za cipralex, ktorý mi výborne zabral a cca 2-3 roky (neviem presne) som takto fungovala... jedno obdobie mi bolo horšie, tak mi pridala venlafaxín, ktorý som ale napokon po 3 dňoch prestala brať a nejako sa to samé zrovnalo... Potom sa jej oznámila, že mi je lepšie a idem vysádzať, tak som teda vysadzovala asi 3 mesiace postupne, bez nejakých zmien, či komplikácii... o cca 4 mesiace som odpadla pred jedným vyšetrením s ihlou v žile, ale nebola som úplne v bezvedomí, ale striedalo sa to s polovedomím a dosť dlho som nič nevidela, proste príšerný zážitok... to bolo pred 2 rokmi a neustále ma ten pocit prenasleduje... skrátka a dobre toto odpadnutie mi naspäť spustilo stavy, o akých som dovtedy ani netušila... znova mi nasadila cipralex a neurol, pričom som čakala 3 týždne a bolo mi stále horšie... jednoducho mi ten istý liek už nezabral, tak mi dala fevarin, ktorý som brala asi 2 týždne bez zjavnej zmeny, čo ma už naštvalo a vymenila som psychiatričku... teraz mám úžasnú, mladú, milú, zlatú... tá mi vymenila za sertralín, ktorý beriem cca rok a pól a je mi o 70% lepšie ako v tých najhorších stavoch ... aha, to som zabudla, že po spustení tejrecidívy som bola 10 mesiacov na péenke, úplne neschopná života... no ten sertralín ma vrátil do života, nie úplne, mám obrovské rezervy, som v živote obmedzená mnohými vecami (pri cipralexe mi bolo oveľa lepšie), ale dá sa a aj za to som vďačná... potom sme adoptovali malého, čo bol zase riadny záhul nielen na moju psychiku, ale aj na mužovu, ale zvládli sme, respektíve zvládame... len mne sa toho teraz zase nakopilo posledné týždne, tak som si zvýšila dávku, ktorú som si asi pred pol rokom znížila... no nevadí, ideme ďalej... takže tak, takáto je súčasnosť... riešime ďalšie dieťa, čo a ako ďalej...
zoraya musíš mať super muža, keď to dokáže pochopiť. Ten môj by to nevedel nikdy pochopiť...aj keď som sa mu to pokušala nejako tak normalne vysvetliť .... tiež som mala psychické problémy , ktoré sa začali v 22rokoch, chodila som ku psychologičke aj psychiatričke, aj som brala lieky aj som si ich vysadila a nejako žijem ďalej bez liekov, ja mam pocit , že mne tie lieky nezaberali a zmenila mi ich vela krát. Prvý krát keď mi ich zmenila som len spala...asi pol roka, som proste ako keby len prespala a potom ma vratila do "života" škola, pri nej sa to už zmenilo a som sa nejako vtedy vzchopila. Niektore veci som sama prekonala tak že mi bolo naznačene, že: Ty to nedokážeš...a to bolo práve u mňa spúšťačom , že ale ano dokažem. A tak sa nejak prebýjam životom ďalej. 🙂
@adejka no hej, keď on má depresiu a je na ňu liečený, tak to vie pochopiť... aj keď teda naše stavy sú úplne rozdielne... lebo moja úzkosť má celkom iné prejavy ako depresia... ale ti poviem, že tie mesiace, čo som bola na péenke, bol zmôjho nariekanie a sebaľutovania sa tiež vyčerpaný...to sme teda už fakt mali na mále, že sa rozídeme... ale zvládlo sa... no ja som tiež bez liekov fungovala celkom dobre, kým som neodpadla... ja doteraz nechápem, že prečo mi to to odpadnutie spustilo... veľmi divné celé 😲
@zoraya to toho máš teda pěkně za sebou. Chtělo by to nakombinovat ještě s nějakou psychoterapií, aby ses v příčinách svých stavů vyznala - jak píšeš, že nechápeš, proč se ti zase spustily úzkosti. Zkoušela jsi?
Já byla taky 10 měsíců v PN, na důchod to ale nebylo, takže jsem se nechala uschopnit, abych si připadala už víc jako zdravá. Měla jsem výhodu, že jsem byla v té době publicista na volné noze, takže jsem si příděl práce hlídala, nebrala jsem si psaní víc, než mi bylo příjemné. Když jsem se cítila, pověsila jsem definitivně psaní na hřebík a zaměstnala jsem se na částečný úvazek v jedné neziskové organizaci - banální práce, skvělá zkušenost, takže jsem zvládala s přehledem. Pak už na celý úvazek, ale zase jen administrativu, takže brnkačka, cíleně jsem si hledala práci hluboko pod svým potenciálem, (tuhle strategii doporučuji pro začátek) takže jsem měla jistotu, že mám věci pod kontrolou a nehrozí, že by mě válcovaly. Po pár letech už jsem byla tak fit, že jsme si pořídili malého a od jeho roka mám svou živnost. Malý vnesl do života úplně nový impuls, směr a velice pozitivní. 😵
Tehdy jsem ale taky netušila co bude a jak bude, čeho budu schopná. Když se člověk vrací do života, je to dva kroky vzpřed, krok vzad - ale jde to. 🙂
@kubaka áno, áno, chodila som aj na terapiu... vyslovene som sa tam ledva doplazila a nebolo to dobré... nemala skúsenosti s panikármi, ja som tam mávala ataky a ona to ani nevidela... potom som chodila na skupinovú, raz do týždńa, tak to bolo celkom fajn, ale celkovo som pochopila, že musím zmeniť jednu vec - závislosť na druhých... lebo ja som vlastne žila u rodičov a potom hneď s mužom... a odmala som taký úzkostný typ, čo sa stále bál robiť veci sám, rozhodovať sa sám at´d... tak ja som to hnala do takých extrémov, že som sa s mužom rozišla a prinútila ho odsťahovať sa! akože mali sme problémy at´d..., ktoré k tomu tiež prispievali samozrejme... za 8 mesiacov som sa naučila sama bývať, sama žiť, sama si poradiť, zobrala som si psíka z útulku, naučila som sa o neho starať, upratať, navariť, proste všetko sama... potom som nastúpila do roboty, zvládala som to stále všetko sama... až ke´d som už mala v hlave jasno a hlavne sebavedomie, že viem a dokážem byť nezávislá a samostatná, tak som sa tak nejak k nemu vrátila, aj keď som to vôbec neplánovala 😝 ja som to myslela tak, že to odpadnutie neviem, prečo bolo začiatkom spustenia úzkosti.. .lebo ja som na to vyšetrenie prišla usmiata, v pohode, bezproblémov... potom mi dali ihlu do žily a kázali mi čakať v čakárni a ja som cítila, žem i to zle pichla a po chvíli to bolo fakt zlé, tak som sa rozbehla za sestričkou, ale som tam nedošla 😝 čiže toto vôbec s úzkosťou nespájam, napriek tomu TO bol spúšťač...
výkyvy, ktoré mám teraz celkom jasne súvisia s novými zmenami, na ktoré sa musím adaptovať; sama psychiatrička ma varovala, že mám toľko zmien za posledný rok, že musím výkyvy očakávať... 😎 a dlho nechodili, až sa čudovala 😀 ale zvládneme, veci už sú ako majú byť, len sa utriasajú...
ja si to tu stále čítam, lebo som zvedavá, čo sa tu udialo za tie 2 roky v rámci diskusíí, akurát som myslím na str. 29, tak už len 200 😀 do Vianoc stíham
zoraya - prepáč, možno je to len môj subjektívny pocit a názor, ale myslím si, teda skôr nechápem, na čo sa pýtač na veci ohľadom genetiky a úzkosti, keď ti tu baby popísalli, že sa to môže preniesť, ale aj nemusí, a ty si stále tvrdíš svoje. Ja mám tiež panickú poruchu a dve deti a nikdy som ani len neuvažovala nad tým, že to môžu mať aj oni. Je to ako s cukrovkou, môžeš mať preddispozíciu v génoch, ale mnohými vecami ovplyvníš, že ssa ti nikdy nespustí. A nesúhlasím s tvojím tvrdením, že je sebecné ma dieťa len preto, že len chceš, a neodpustila by si si, keby ochorelo. Naopak, ja si myslím, ženemať ho je sebecké a krátkozraké. Nezakrývaš si náhodou svoje - chcenie-nechcenie tým, že by mohlo niečo zdediť? treba si to ujasniť a nie sa skrývať za genetiku. Toľko môj názor.
@ingaje za 1. neviem, prečo by som mala meniť názor na základe pár príspevkov...tomu sa myslím hovorí ľahká ovplyvniteľnosť...
2. to, že si nad tým neuvažovala, že to môžu mať aj oni, to neznamená, že to mať nemôžu...
3. prosím bližšie objasniť to, že nemať dieťa je sebecké a krátkozraké...
4 tejto vete "Nezakrývaš si náhodou svoje - chcenie-nechcenie tým, že by mohlo niečo zdediť?" akože vôbec nechápem...
A ďakujem za radu, ale ja mám veci ujasnené 🙂
@zoraya
svoje nazory menit nemusis na zaklade par prispevkov, nieco by ti ale mohli dat, nie? preco potom diskutujes? aby si sa utvrdila v tych svojich?
prepac, ale aj ja mam pocit, ze sa tocis stale dokola. nijaka progresia.....
ja som pochopila otazku Ingaje ohladom "chcenia dietata" takto: ujasni si, ci dieta chces, alebo nie. tuzba po dietati je velmi silna a musi byt kazdemu jasna.
@inkinka no ale ja sa tým fakt trápim... nikdy by som si neodpustila, keby malo moje dieťa trpieť kvôli mne... lebo ja som sa sebecky rozhodla, že ja budem mať dieťa a hotovo, nehladiac na následky