Ako sa zmieriť s bezdetnosťou?

Cikyta, máš pravdu, urobiť si plány, to je jedno z riešení. To urobím aj ja. U nás je to už uzavreté, ale prajem vám, nech sa už netrápite a vyjde vám toto IVF. Veď dom môže byť aj s dieťaťom 😀 Je veľmi dôležité mať po boku človeka, ktorý je oporou. Ťažké časy vzťah väčšinou takýto ešte posilnia.

Kvetka. Ďakujem ti za zaujímavý príspevok, presne o toto mi išlo. Až si ma rozplakala. Ani u nás toto rozhodnutie nič zásadné nezmenilo, dokonca si myslím, že sme sa o sebe dozvedeli ešte niečo viac. A dúfam, že aj môj manželík si váži môj postoj ...
😅
Tiež si niekedy myslím, že to, čo túto skutočnosť robí omnoho ťažšou, sú ľudia naokolo. Mnohí ani netušia čo spôsobujú, chcú pomôcť a robia pravý opak. Je to hlavne neinformovanosťou. Človek je neustále posudzovaný okolím, má deti, nemá deti, má prácu, nemá prácu, je taký, hentaký. Musí aspoň zhruba zapadať do schémy. Isto, že mnohí si prajú mať dom, prácu, deti...veď kto by si aj neprial. Ale keď to človek z nejakých dôvodov nemá, nechce, nemôže mať, tak dovidenia. Ja sa hlavne desím otázok. Doteraz som odpovedala...keď pán Boh dá. A to ani nie som veriaca na papieri. Teraz musím nabrať odvahu, aby som mohla sebavedome odpovedať - nemôžeme mať deti. A byť pripravená stručne a výstižne odpovedať na ich otázky a rady. Lebo to, že to musím každému vysvetľovať dookola to isté, to ma začina veľmi iritovať a iba som zbytočne podráždená.

Ešte si pamätám, ako v pondelok prišiel manžel s tým, že ho poslali domov s tým, že ok. A to čakal, či niečo našli a zamrazili. Povedali mu, že môže ísť, že je to ok. Ten krásny pocit nádeje, že v septembri ideme do toho...a o 3 dni na to, keď som sa dožadovala informácie, prišla správa - nemáte žiadne spermie. Nechápem, že nám to nepovedali hneď. Ten pocit bol o to horší. V tej chvíli som to vnútorne vzdala. Zo sekundy na sekundu. Ach jo.
A možno o nejaký čas pochopím, prečo nie. Možno sa v mojom živote ukáže iný smer. Možno mojím poslaním je niečo iné ako vychovávať deti. Ale to teraz ešte neviem. Tak ako v tom citáte...Keď dostatočne silno klopete na dvere, nakoniec sa otvoria. Alebo sa pootvoria susedné dvere a môže to byť ešte krajšie...

ahoj mirus, sice som ti napisala dost uz do IP, ale napisem aj sem, pre ostatne.. 😉

aj nam uz casto chodila po hlave tato myslienka, len zatial si rozhodnutie tlacime pred sebou, kedze moznost mat vlasnte dieta mame sice malu, ale realnu...mozno za par mesiacov sa vsetko obrati bud ano, alebo nie...ak sa bude z manzelovej strany dat, kedze ma velmu zle spermie, tak pôjdeme do 3.IVF a dufame, ze vyjde, ak nebude mat vhodne spermie, tak skusime skôr darcovske. Neviem, ale je to pre mna schodnejsia cesta ako adpocia, lebo okrem vychovy bude pre mna nadherne zazit to tehotenstvo a ziveho tvora rastuceho vo mne...to musi byt nieco najkrajsie, co sa len da... 🙂 Ani manzel ani ja voci darcovskym spemiam nemame vyhrady, dokaonca manzel je viac za to ako ja, lebo si je vedomy toho, ze co ked on svojimi len dalej rozosieva zle geny a nechce aby aj jeho syn ci dcera musel zazivat to co on uz za mlada. A ja ho chapem. Nad adopciou som velmi vahava, tiez som v zahranici, kde sa pravdepodobne caka roky a to sa mi nechce...Radsej to potom zabalit, vzdat sa, zmierit sa s bezdetnostou a netrapot sa denno-dennym myslenim na to a vybavovackami. Uz mame dost psychickeho stresu z tychto terapii... 😠 Takze, dufam, ze sa s tym nebudem nusiet zmierovat, ale asi by som to vedela a venovala sa praci a mimopracovnym aktivitam, konickom, sebe, partnerovi, priatelom...aj to je pekny zivot 😉

Ahoj Rosienka, už som odpovedala 😉
Vidím, že my dve toho máme tiež dosť spoločného, stretávame sa už v tretej téme 😀 Máš veľkú pravdu v tom, že psychický stres je veľký nepriateľ. Ja som si dokonca uvedomila, že po toľkých nádejách a ich strácaní a dúfaní a sklamaniach, toto naše rozhodnutie mi prinieslo akúsi úľavu. Že už nemusím rozmýšľať o folikuloch, spermiách, plodných dňoch, odberoch krvi, ultrazvukoch, termínoch u lekárov, injekciách, hormónoch, proste, že rozhodnutie padlo.
Tiež si myslím, že aj život bez dieťaťa môže byť pekným a plnohodnotným.

super mirus, to je ono, len sa od toho odosobni! to je velmi dôlezite...ja inak rozmyslam, prestat chodit na konika, lebo som zistila, ze mi to pridava na strese, bezmosnosti a smutku...radsej sa budem do jesene - ked sa mozno dame na dalsie IVF, ak sa bude dat - venovat inym zalezitostiam a radostiam a nie tomu, ze nie som tehotna a preco, zaco, naco 😵 😵 😵

Ahojky holky.Jen náhodou jsem nakoukla do vaší diskuse.(doufám,že navadí,když přidám příspěvek)Já mám dvouletou dceru a otěhotněla jsem čirou náhodou při antibiotické léčbě zánětu ledvin v 18ti letech.Musím se přiznat,že o dětech jsem tehdy vlastně vůbec neuvažovala,jako možné alternativě.Ale stalo se a já jsem se s tím smířila a jsem štastná.Myslím,že kdybych nemohla otěhhotnět z jakéhokoliv důvodu,obrátila bych se na adopční společnosti.Protože život bez dětí si neumím představit.

Mám jednu kamarádku,která dlouhou dobu nemohla otěhotnět.více než dva roky se s manželem snažiy o klasické otěhotnění pžirozenou cestou.Po této době si začaly uvědomovat,že něco nejspíš není v ůplném pořádku a tak se obrátili na laboratoře a vyškolené specialisty,kteří jim sdělily závěr,že děti mít nemůžou.Jí nedozrávala vajíčka a on měl málo spermií.Ale nevzdávali se.Zkusili IVF a přošly spoustou léčebných metod.Když mé kamarádce začalo táhnout na 30rok,začala být netrpělivá a po několika neúspěšných IVF se rozhodli pro adpoci.Sice si museli nějaký ten pátek počkat,ale nakonec se dočkali a dostali krásného 3měsíčního chlapečka.Tehdy se přestali zaměřovat jen na zplození potomka a začali na plno žít a věnovat se jedinému synovi s myšlenkou,že vlastní děti mít nikdy nebudou.Osud tomu však chtěl jinak.Když se přestali mermomocí snažit,náhle moje kamarádka otěhotněla jako blesk z čistého nebe a rok a půl po adopci porodila zdravou dcerku a lékaři nevěřili.Byla to náhoda?nebo zázrak?To s jistotou říct neumím.Každopádně stala se z nich naprosto štastná rodina s vytouženým biologicným dítětem a adoptivním synem,který jako by byl jejich od začátku..a přitom lékaři řekli jasný verdikt "děti mít nikdy nebudete!"Abych svůj příběh dokončila.2roky po narození malé moje kamarádka otěhotněla znovu a před 3mi měsíci porodila další zdravou holčičku.

Tím samozřejmě nechci vaše osudy nijak zlehčovat.Jen chci dodat trošku naděje,že všechno je možné překonat.Oni jsou toho živým důkazem.A já jsem člověk optimista a vždycky mi v dušičce zbývá místo pro malý kousek naděje,i kdyby byl úplně nepatrný,já ho budu chovat jako zlato.

Takže vám všem snažilkám přeju spoustu štěstí a lásky s partnerem a vytoužené dětátko at už z vlastních genů,nebo adoptované.Všechny děti totiž potřebují stejné množství lásky a péče a všechny vám vaši starostlivost stonásobně oplatí svým nezapomenutelným "mami - tati" Takže držím pěsti a přeju hodně štěstíčka...

Rosienka - IP.

Phoebe. Ďakujem za príspevok. Ja viem, že sú aj takéto prípady, viem, že psychika vie urobiť strašne veľa. Ale spoliehať sa len na to, že sa podarí, keď sa nebudeme snažiť, je vlastne tiež stres...vlastne to očakávam 😅 ! Myslím si, že bude asi najlepšie sa úprimne zmieriť s "najhorším" - že teda dieťa mať nebudeme. A čokoľvek ostatné nás potom príjemne prekvapí. Ale skúsim sa naozaj neupierať sa na zázraky a čo keby...to by som sa vrátila tam, kde som bola-dúfanie a sklamanie. Ale aj tak vďaka za slová nádeje, aspoň vieme, že človek naozaj nikdy, nikdy nevie.

mirusch ,tak kat,každopádně vám všem tady moc držím pěstičky a hodně štěstíčka

Myslim, ze i bez ditete se da prozit plnohodnotny zivot. Neznamená to přeci, že je člověk nějaký bezcenný nebo zbytečný - může se věnovat cizím dětem nebo starým lidem a být jinak užitečný, pokud si na adopci netroufá.

Je moc hezky, kdyz se bezdetny par, kteremu se v zivote dari a chce se o svoji spokojenost podelit s bezmocnym opustenym ditetem, rozhodne pro adopci. Ja nerikam tak ani tak... Nase situace je trochu specificka, protoze manzel ma syna z predchoziho vztahu, takze 1x14 dnu a pulku prazdnin dite mame. Nehraju si na jeho mamu, ale je to super kluk a mam ho moc rada, je to moje rodina.

Kdyz jsem si uvedomila, ze budou s otehotnenim problemy, tak jsem pronasela vety: "nejde to, ale do toho umelyho teda nepujdu, to budu radeji bez ditete..." No, a po peti letech (kdy jsem se mimo jine smirovala s bezdetnosti, venovala se zalozeni firmy, zacala jezdit aktivne na kole, cestovali jsme atd. - ALE smirit jsem se s tim nedokazala) nam prave umele pomohlo - zmenila jsem na tuto proceduru názor.

Kamarádka dostala nedávno po dvou letech v pořadníku 4mesícního chlapecka, nádherný dítě, moc šikovný, nepláče, krásně jí, nechá se chovat i od cizích lidí, ale očima ji pořád sleduje, aby mu neutekla. Pochvaluje si z legrace, že si ušetříla těhotenské nevolnosti, příbytek váhy a porod, nervy s kojením 😎 a přesto má takhle krásný dítě. Na všem se dá najít něco pozitivního, ne?

kveta:taky varianta.... ☹

campi : s těmi nevolnostnmi má kamarádka pravdu,porod ani nemluvě a nervy s kojím jsou téma samo pro sebe.každopádně s umělkem ti budu držet pěsti a přeju štěstí.Nejenom tobě,ale všem snažilkám,i těm,které se s bezdětností definitivně smířily.je to pravda.Jsou na s větě i jiné hodnoty než dítě a nemít ho neznamená,že jsem nějak zklamala,nebo že nesplním svou ženskou povinnost vůči světu a už vůbec ne,že jsem méněcenná.A kdo vám někdy řekně něco takového,tak je to obyčejný ubožák,který neví,o čem mluví a je lepší si takových lidí nevšímat,nebo jen pokývat hlavou a usmát se nad nevzdělaností takové osoby,Takže holky držím pěstičky at v rodině,vztahu a vůbec v celém životě. 😀 😀

Myslím že každý člověk má právo na vlastní názor a na vlastní víru v rozhodnutí.Já osobně(a mluvím jen a jen sama za sebe) bych se bez dítěte neobešla(ale nikomu svůj názor nevnucuju).A když se podívám na naší Elišku tak vím jistě,že nechat si ji bylo to nejlepší rohodnutí v mém životě.A vzhledem k tomu že jsem zdrav.sestra a ještě studuju a občas se dostanu do kojeneckého ústavu,nebo na dětské oddělení,kde jsou děti které si matky bud nemohly,nebo nechtěly nechat z jakýchkoliv důvodů a pak tam přijde párek maldých manželů,kteří nemohou mít děti a rozzáří se jim oči při pohledu na místnost plnou postýlek s max 4měsíčními dětmi a při představě,že možná jedno z těhle dětí bude jejich a s jakou láskou chovají dítě,které jim ošetřující sestra půjčí a s ještě větší radostí,když si po několika měsících pro své nové dítě opravdu přijedou spolu se soc.pracovnicí.Ten pohled je k nezaplacení a je to myslím si,že stejný pocit,jako když vidíte poprvé své dítě po porodu.S tím rozdíem,že po porodu je žena nepopsatelně unavená,ale stejně štastná... 😀

plnohodnotný život se samozřejmě dá prožít i bez dítěte,jen já si to neumím představit... 😒 Možná je to výchovou,možná proto,že vím jaké je to s dítětem... 😉

campi je vidíš,ted jsem se podívala pořádně a vidím,že ty už těhulka jsi,takže moc gratuluju at se maličké narodí zdravé a krásné a at vám přináší jen a jen samou radost 😉

phoebe: uz to vypada, ze se zadarilo - nechci to zakriknout, cekaji nas ted ruzne testy na konci 1. trimestru. Dekuji za prani, jsem po tom dlouhem snazeni trochu opatrna, ale urcite to dobre dopadne🙂.

A nechci se rouhat, jako dlouhodoba snazilka bych se na nekoho za podobny reci zlobila, ale ty nevolnosti jsou fakt tak hnuuusny, ze jsem docela klesala na mysli a rikala si obcas: "tohle sis tak moc prala, vzdyt to neprezijes...". Ale ted uz je lip, soustredim se na mimco a doufam, ze 2. trimestr si fakt uziju. Na porod se tesim, protoze po nem bude mimčo konečně v naší rodince.

campi:tak,tak opatrnost je nejdůležitější.a četla jsem tv= řádk ve fotoalbu a koukalajsem,na UTZ budou to dvojčátka?nebo se vyvíjí jen jeden plod?

phoebe: je to jedno mimčo.

campi,tak to je super.přeju moc štěstíčka a uvidíš,že malé bude v naprostém pořádku a bude vám dělat jen samou radost.tak papapa

Mirusch, ja sice deti (jedno a pul 🙂) mam, ale nad touhle otazkou jsem dost premyslela i jsme si to vyjasnili navzajem s manzelem (mame na to stejny nazor), nez jsme se vubec do plozeni pustili. Rozhodne jsem nepovazovala za samozrejmost, ze to pujde, a proste jsem si rekla, ze kdyz to nepujde, nebudu to nejak lamat pres koleno, i proto, ze si myslim, ze priroda vi co dela, a ze holt asi mam v tomhle zivote jinej ukol nez zrovna plodit deti. Jestli bych nejaky dite adoptovala nebo si vzala do pestounsky pece, to by ukazal cas, zda bych citila potrebu (i ted o te pestounske peci uvazujeme, ale asi az budou vlastni deti starsi). Ale proste svou neplodnost bych brala jako signal, ze mozna bych se v tomhle zivote mela venovat necemu, co by se detmi delalo spatne (napriklad protoze by to zahrnovalo hodne cestovani nebo nebezpeci infekcni nakazy...no proste ono by se neco v tu pravou chvili objevilo a ja bych pochopila, ze to je ta moje cesta). A i kdyz ty deti mam a vim, jak je to uzasny byt maminka, tak si myslim, ze kdybych se byla do takovy situace dostala, tak bych se porad rozhodovala stejne. Tak treba Ti to prijde inspirativni, nevim 🙂

tady se neda nesouhlasit s Gedren, taky verim tomu, ze vsechno, co se v nasich zivotech stane, tak se stane z urciteho duvodu, proste to brat tak, ze to tak ma byt a najit ve svem zivote jiny smysl, to muze byt cokoli....

Jeste k drivejsim prispevkum...taky bych chtela vedet, jake to je byt tehotna, porodit dite, zazitek to musi byt nepopsatelny. Driv jsem si myslela, ze bych udelala cokoli pro to, abych otehotnela, ale pote, co jsem se primo setkala se strasnou chudobou, jsem totalne zmenila nazor. Dnes je mi jedno, kdo to dite porodi, jde jen o to, ze tech deti, ktere nikoho nemaji a ziji strasny zivot, je na svete strasne moc ☹

... neviem, ja by som sa s bezdetnostou zmierit nedokazala, poznam sa, stale by ma nahlodaval cervicek, ze co ak ...budem za x-y rokov banovat, ze som pre to nespravila viac ... asi az kym by nedosla do prechodu 😅, potom by nadej definitivne zhasla. Osud vsak nakoniec rozhodol inac, vdaka mu za moje 2 najdrahsie deticky a som nesmierne stastna, ze som sa s bezdetnostou nezmierila, aj ked to trvalo dost rokov.
Vedela som, ze bez deti nechcem byt a uz som nejak neriesila otazku, ci budu moje biologicke, alebo "len" moje. Ziadost o adopciu bola podana, rozhovory s psychologickami absolvovane a v 10 tt nam prislo oznamenie, ze sme zapisani v poradovniku o ziadatelov 🙂 . Nakoniec sme ziadost stiahli,bolo by to nezodpovedne starat sa o 2 babetka a este o 1 adopciatko 😔 ... takze mame "len" dvojky.
Kazda sme ina, to je fakt, pre kazdu je prijatelne ine riesenie a tak to ma asi byt. Takze zelam babenkam, ktore sa s tym nedokazu zmierit, aby bojovali, lebo je o co bojovat 😵 a babenkam, ktore sa s bezdetnostou zmierili, nech najdu cestu vo svojom zivote, ktora ich bude naplnat 😵 MAjte sa !

Ahojte babule, takmer ste ma rozplakali 😅 Som vám vďačná za vaše názory.
Phoebe - my adopciu zatiaľ neodmietame, manžel, ktorý s tým mal zo začiatku problém, sľúbil, že sa budeme informovať. Ale keďže som realistický optimista, viem, aké je to v Nemecku zložité adoptovať. My žijeme v DE a môžeme adoptovať len tu. Dokonca som už našla agentúru, čo sprostredkuváva deti aj zo SR. Veľmi záleží od toho, či sa budeme musieť sťahovať, aj keď nebudeme vedieť, či dieťa dostaneme, či si to budeme môcť finančne dovoliť, je to naozaj veľmi drahé, či dostaneme malé dieťa..... Najprv sa potrebujem zmieriť so skutočnosťou, že vlastné dieťa mať nebudem. Možno žiadne. A až potom prípadne adopcia. Nie sme ešte o nej presvedčení, chce to čas. Ako napísala Kvetka, budeme sa riadiť svojimi pocitmi.
A som veľmi rada, že nielen ja v to dúfam - verím, že aj život bez dieťaťa je pekným životom. Že nie všetci to tak vidia, že pár bez detí sú darebáci, ako mi bolo raz povedané.... 😔
Ďakujem ti Phoebe, Campi, Gedren za vaše slová, pomohli mi 😵
Campi, je super, že vám IVF nakoniec vyšlo. Držím palce, nech je všetko ok. U nás IVF možné nie je a darcu nechceme.
Tictac 😉
Helka, veď isto, ja si tiež myslím, že ten červíček už bude vo mne navždy....aké by sme mali deti, aké by boli. Myslím, že sme pre to, aby sme ich mali, spravili dosť. Je čas zatiahnuť brzdu...Ale nechcem tomu červíkovi dovoliť, aby mi začal vládnuť nad mojim životom. Potrebujem poslať svoje myšlienky trochu iným smerom.

Ahojte babky....krasne ste to tu popisali,az sa mi chce plakat.
My tiez ako Mirusch zijeme v zahranici v Taliansku,takze aj ked som otvorena adopcii neviem ci by som zvladla vsetky vybavovacky a cakanie,skumanie a preverovanie.Clovek sa chce otvorit adopcii a nakoniec moze z toho vyjst ako nevhodny nahradny rodic...ak natrafite na nespravnych ludi co vas nevedia odhadnut (ako sa to stalo muzovej tete a ujovi)....To by bolo fakt nezvladnutelne. 😒
Ja osobne este stale verim na zazrak,ale mozem podat svedetstvo o manzelovej tete a ujovi,ze prezili plnohodnotny zivot,nasli si zalubu v cestovani,zapisali sa do klubu hra bridzu,absolvovali tanecne kurzy,mali vela priatelov...spolocnych veceri a hlavne mali sa velmi radi.
A fakt aj ja som uz alergicka na rady typu: a skusili ste toto? a nepomohlo by hento? Akoby sme vsetky nevyskusali toho dost.Fakt niektori ludia nevedia akceptovat nas problem,divaju sa na vas ako na chudakov,ja viem ze to nemyslia zle,ale naozaj ma nepovzbudi veta:ty si to fakt nezasluzis,ved si prototyp matky,to je nespravodlive.
Je to nespravolive,ale musime sa naucit to akceptovat.Nedavno sa utopil 18 rocny syn mojej kolegyne....clovek sa tesi z deti a potom sa stane nieco take strasne....Uplne ma to zobralo.

Violoncielka: je to moc nespravedlivy! Clovek nesmi zahorknout ani rezignovat. Ja porad rikam, ze dite je dulezity, ale hlavni je, ze mame s manzelem hezkej vztah a hezkej zivot (i kdyz obcas mam depresi a na neco si stezuju a nad necim placu). Ale kdyz nejde o zivot, jde o prd.

Violoncielka, mne zase nevadí, keď mi povedia, že by som bola dobrou matkou, to mi dokonca lichotí. Ale naozaj neviem ako sa mám tváriť pri tých historkách typu "mojej známej tiež lekári povedali, že nebude mať deti a potom sa stal zázrak. Uvidíš, aj Vám sa raz podarí dieťatko, treba len veriť." To ma rozčuľuje, lebo pri niektorých dg. sa dieťa fakt nemôže podariť a cítim, že tí ľudia si neuvedomujú, že ma nádej veľmi bolí. Že robiť si márne nádeje je pre mňa o mnoho bolestivejšie ako zmierenie s osudom. A potom neviem, či tým ľuďom mám klamať, zatváriť sa dojato a nádejne alebo či im mám povedať, že dúfať môžu, ale nie v našom prípade. Lebo tí ľudia akoby nedokázali pochopiť, že niekedy mať vlastné dieťa fakt nejde.
Viem, že to tí ľudia myslia naozaj dobre. Ale nevedia, že takýchto príbehov som už počula desiatky a nemám silu počúvať ďalší príbeh o tom, ako sa niekomu podarilo to, čo sa mne nepodarí a tváriť sa pri tom príjemne a plná nádejí, ktoré necítim.

Prosím, neberte to nikto osobne. Píšem len o svojich pocitoch a nechcem sa nikoho dotknúť. Chcem len vedieť ako sa vnútorne vyrovnať s takýmito radami a chápem, že je to moja precitlivenosť a nie chyba ľudí, ktorí sa snažia mi takýmito radami pomôcť. Veď oni robia, čo považujú za dobré pre mňa. Len nevedia, že ja to tak necítim.

kveta, presne ta chapem a citim sa podobne.
Tiez neznasam reci typu, raz sa to podari, treba verit .... bla, bla, bla ... a tiez neviem ako sa mam vtedy tvarit.
Ked chcem byt stastna tak na to nechem mysliet a zit zivot taky aky je a nie len "slepo verit" lebo to len cloveka ubija.

To cervena_ciapocka> Presne si to vystihla.

Ked mi niekto povie, ze neboj sa aj tebe sa to raz urcite podari, tak mi to pripada ako lutost 😠 a ja neznasam ked ma niekto lutuje, vtedy sa citim ako chudera, ktora zlyhala v takej prirodzenej veci akou je mat dieta.
Len skoda, ze to ludia nechapu a stale maju nejake poznamky.

Ja pravdupovediac vôbec nevnímam našu neplodnosť ako zlyhanie alebo chudáctvo. Jednoducho to beriem tak, že schopnosť rozmnožovať sa majú aj meňavky, takže to nie je nejaká význačná schopnosť, je to len biologický fakt a nemá nič spoločné s mojou cenou ako človeka.

A to, že ma niektorí ľutujú: to mi nevadí. Snažím sa ich utešiť v tom zmysle, že to zase nie je taká tragédia, lebo sme zdraví /v zmysle: neumierame na leukémiu/ a nemáme iné vážne problémy, takže sa máme v podstate fajn. Chápem, že ma ľutujú. Pravdupovediac aj ja ľutujem niektoré bezdetné, lebo viem, aké trápenie to prináša a nevnímam to, že sú chuderi, ktoré zlyhali. No tak im blbne jeden orgán v tele /myslím ten rozmnožovací/, no. Kým to nie je mozog, čo im blbne, je to ešte dobré 😉

ahojte baby!moja sestra je tiez bezdetna-ma 35r. a je zmierena s tym ze deti asi mat nikdy nebude.Vzdy povie ved ma moje. 🙂 tiez ju vela ludi ide lutovat no ona to berie s rezervou-proste niekto deti ma a niekto nie a su ludia co ich ani nechcu hoci by mohli.

ja som v podstate vyrovnana s tym, ze dieta moano nebude ... ale nezaoberam sa tym, ci ano alebo nie, proste na to nemyslim, ak bude bude, ak nie tak nie ... len ako hovorim, tie poznamky od ludi ma obcas vytocia a rozhodia lebo som dost prudka povaha

🙂 V srdci ma kazdy z nas nekonecne mnozstvo lasky a tuzi nou niekoho obdarit...staci najst vhodny objekt - niekto vlastne dieta,niekto osvojene,
iny partnera,ludi v hospici,domacich zvieracich maznacikov...
Mozme byt vyborne vesele santive tetusky pre deti svojich blizkych,kt.sa vedia jasit,malovat dlanami bez obav z uspinenia odevu ako ich maminy,vystresovane nedostatkom spanku,penazi na splacanie hypotek a taaak...

Vianoce sa sice nesu tazsie,ale da sa ist v tom obdobi na Seychely...

Da sa zit pokojne a stastne i bez dietatka,ak mas partnera,kt .to tak vyrovnane a zmierene citi spolu s Vami...

a da sa zit i uplne Singl a pritom plnohodnotne a niekedy lepsie ako v nefunkcnej nasilu udrziavanej rodine...

Zalezi to len na nas...ci budeme v prachu lezat a nechame sa dlhsie uspinovat,alebo pochopime vlastne limity a vyuzijeme aktualne realne moznosti na plno uz teraz ,nie po 20 utrapenych rokoch!...a ktovie...mozno sa stane i ten "Zazrak",aby nam osud dokazal,...figu...figu...este Ta trochu opat potrapim...dam ti novu cestu...

Pokoj v dusi...