On nechce naše dieťa. Čo robiť?

broob - s těma hormonama to lepší nebude, a řešit to musím teď - nebo neřešit a nechat to tak jak je a začít se těšit.
Litovat, že máš dítě stoprocentně nikdy nebudeš.
Ale můžeš klidně jednou litovat, že sis ho nenechala.

dieta si nechaj raz nato budes pozerat s rodostou a budes sa vobec cudovat ako si vobec pohla pochybovat uvidis aka budes skvela matka a budes dietatko milovat 🙂 taku lasku od nikoho na svete nedostanes 🙂ver mi

právě že ta nejistota co by bylo a nebo co bude je pro mě hrozná a stím pak souvisí strach co prožívám....řeším v sobě i to co bych udělala se svýma psama, někdo mi řekně že bych se jich musela vzdát, nebo aspon jednoho z nich, že to je hrozný záhul....jak v těhotenství tak pak následně až bude mimi. při představě že mi je ráno špatně, musím je vyvenčit, pak do práce a po práci s nima zase ven...nebo co když se něco stane a budu muset do nemocnice, nemám tu nikoho na koho bych se mohla obrátit v tom že by okamžitě dojel a postaral. ted mi bývá špatně zatím jen večer a v noci jak si lehnu, přes den je to docela ok, i když mi některá jídla nedělají dobře.
začínám i uvažovat o tom že pokud bych si to nechala že bych to příteli nakonec neřekla jak jsem se rozhodla, že bych tohle téma prostě už neotvírala...a snažila se na vše s ním zapomenout, ale nejsem si jistá zda bych to zvládla...

no, brookbank, není to teda jednoduché 😖 Já chápu, že je to pro přítele šok - stejně jako pro tebe, ale na druhou stranu si myslím, že je to pěkný sobec, když ti dal takovéhle ultimátum. On ví, že ti doktoři řekli, že nikdy dítě mít nebudeš, teď se stal zázrak - máš šanci být maminkou, a on ti dá nůž na krk? On vůbec nechápe, co to pro tebe může znamenat, že jsi dostala šanci, která se rovná zázraku? Záleží mu na tobě vůbec? Já teda nevím, já už bych s ním být nemohla 😅
Co se týká tvých obav, jestli to zvládneš....zvládneš a určitě najdeš i hodného tatínka, to se neboj 😉 Musíš se jen rozhodnout jestli je pro tebe důležitější chlap (který podle mě tedy za nic nestojí) nebo tvé vlastní dítě 😉
Přeju ti, ať se rozhodneš správně, držím pěsti 😉

ups, jsem si změnila nastavení a jsem docela v šoku že mi to hodilo 9tt 🙄 😕 😅

brookbank . zvladnes ver mi, jestli te strasi jen tohle... na to mas cas najit nekoho studentku - kohokoliv kdo ti psy vezme ven, nebo kdo je bude opatrovat...

kolik holek zustane samo tehu, s dalsim ditetem, hypotekou... ☹ a taky se postaraji... 😉

já vím že bych ho měla kopnout do řiti a vykašlat se na něj...ale prostě to nejde 😕 pro něj je na prvním místě práce a pak dlouho nic a zase práce...jenže poslední dobou jsem měla pocit že se náš vztah posouvá nějakým lepším směrem než do toho přišlo těhotenství.

nezlob se ale je to trosku nezotpovedny sobec 😖 chce si bez problemu uzivat kdyz se mu to hodi ale jakmile prijde "problem" tak cau... res to sama.. 🙄

a taky casem budes resit jine veci, on ti uz neprijde jako pupek sveta ani tak dulezity 😉

proste pokud nechces dite sama za sebe tak potrat jo ale delat to kvuli nekomu jinemu - to je hloupost 😔

broobank, tak já si nemyslím, že tvůj přítel je sobec, když zrovna teď není nadšený.
máte volný vztah, ty jsi mu patrně řekla, že nemůžeš mít děti, on tobě, že další dítě nechce, sama píšeš, že jsi i byla ráda, že nechce děti, že na tebe nebude tlačit a bum, je vše úplně jinak.
Já se mu teda vůbec nedivím, že řekl co řekl.
Rozhodnutí je samozřejmě na tobě. Máš plné právo si dítě nechat, ale tu jistotu, že to chceš musíš najít hlavně v sobě.
Možná se přítel přidá a nakonec z něj bude super otec, ale to může být i nemusí. Možná najdeš lepšího chlapa a tátu.
Určitě zvládneš mít dítě i sama. Ale jistota pro to dítě je teď jen v tobě.

přesně tak.tady jde o život-o tvůj-o život toho dítěte.kvůi chlapovi přemýšlet jestli nechat nebo nenechat,kvůli sobci,který ti jasně řekl,že s ním nemáš počítat?ty ho miluješ-a za co prosimtě?za to,že on na tebe totálně kašle?promin-píšu jak to cítím.já moc nemůžu pochopit,že bys mu obětovala vlastní dítě-které jsi neměla nikdy mít.a najednou je tady-zázrak se stal.....věř mi,nestojí ti za to ten chlap.ale dítě-to je něco úžasného prostě.stokrát ti to vynahradíš..a zapomeneš na to,co jsi cítila ted.budeš kroutit hlavou,že tě někdy vůbec napadlo se dítěte vzdát ve prospěch chlapa.
věř si trošku.a nepředbíhej událostem-neřeš co by bylo kdyby-kdyby jsi skončila ve špitále atd.já měla nevolnosti tři měsíce od rána do večera,24 h v kuse-a za zády dvou a půl leté dítě-a zvládla jsem to,žiju.a mám zrdavé a krásné miminko.všechno zvládneš-každá ženská zvládne.ale musíš si věřit-a nepřemýšlet nad špatnáma věcma.hledej pozitiva...těch je zaručeně víc. až budeš v náručí držet prvně svého drobečka,tak on bude pupek tvého světa-bude se točit vše jen kolem něj a ten tvůj úžasný přítel ti bude připadat stejně jako nám:jako velký sobec,která za to nestojí.a jestli ano,tak on ještě přijde za tebou s prosíkem.....

ano-pravda je,že to byl pro něho šok-ale to byl i pro tebe,že ano,ty budeš muset změnit svůj život od základu-obětovat dítěto všechno,jako každá matka.taky se s tím musíš poprat-a nemůžeš od toho utéct.tak by neměl ani on.a měl by se postavit k tomu čelem,když už je situace jaká je.dle mě kdyby tě fakt miloval jako ty jeho,tak řekne:tak neplánovali jsme to,nejsem z toho nadšený,ale už se stalo...a zvládneme to.ale ne to co udělal.to je nefér...
a ty ted chceš podřídit mu svůj život-a obětovat to,co je to nejcennější v životě.ale já to vidím z pohledu matky-ale ty už jsi taky ted nastávající maminka.....a je třeba trošku zodpovědněji přemýšlet.....(tím nechci říct,že interupce by byla nezodpovědnost-každé ženy věc),jen je nezodpovědné dělat to kvůli někomu....

ano, on věděl že děti mít nebudu a že neberu HA, věděl co a jak od života chci a já znala jeho postoj od začátku...nic jsme neplánovali, prostě si jen užívala života. za co ho miluju ? to je těžko říct, prostě když jsem s ním mám pocit že žiju, že jsem sama sebou, v sexu mi vyhovuje tak jako nikdo před ním....baví mě s ním všechno...
rozhodně nepřemýšlím že se dítěte vzdám jen kvůli němu, spíš kvůli sobě, kvůli svým pocitům, kvuli tomu co bude a co už nebude...
mám v tom zmatek, ale to že si tady se mnou píšete mi pomáhá...
jeho postoj se určitě nezmění...sám děti má, a ač s ženou dlouho nežije, občas se s dětmi vídá ale sám mi řekl že mu to nic neříká, že ho rozčilují, že si s nima nikdy nehrál, neumí se postarat a není dobrý otec...jasně, finančně se mají dobře, ale to je tak vše co jim ze sebe může dát...

nezlob se ale pokud chlap nema vztah k vlastnim detem - nemiluje je - tak nemuluje ani tebe, proste toho neni schopny, je to zrejme workoholik ktery se nechce na nikoho ohlizet to je hlavni duvod - deti by ho omezovaly, musel by brat ohledy... a to on nebude ani detem ani tobe... ☹
neni to clovek pro zivot - predstav si jinou situaci - ze bys treba tezce onemocnela (omlouvam se, nechci nic privolat ale je to dobra volba) byl by on schopny a ochotny se o tebe denne starat? nebo by te nechal svemu osudu?
odpovez si na to... a jestli kvuli nekomu takovemu stoji za to prijit o jistotu - o dite 😔

jenže ty ty špatné pocity máš právě kvůli němu-protože víš,že on ty děti za žádné situace prostě nechce a chtít nebude.je ti jasné,že ho takhle ztratíš-a tak se bojíš miminko si nechat.bojíš se,že ti bude chybět-a nebudeš dobrá máma,ale bude to uplně opačně-to mi věř.budeš skvělá máma a na něho zapomeneš hned,jak ucítíš první pohyby miminka v bříšku.nic neni krásnějšího.první trimestr je to fakt všechno zvláštní-já taky se chvíli těšila,chvíli byla zoufalá,že mi je tak zle..a. proč jsme valstně to druhé chtěli.....a pak,jak to přešlo-12 týdnem nevolnosti,a pak rostlo bříško a první kopanec jsem ucítila,v momentě jsem zapoměla na všechny pochybnosti,a pocítila lásku k tomu maličkému,jakou cítímdoted-a je čím dál tím silnější...je to prostě opravdu krásný pocit.a ač manžela miluju,tak to nejde srovnat s tím,co cítím ke svým dětem.
tím ti chci říct,že nemůžeš znát jak miluje máma své dítě,když ho ještě nemáš.ale až ho mít budeš,tak prostě budeš nejštastnější.
a to co říká tvůj partner o svých dětech-tak z toho jde až hrůza......pro mě je to prostě bezcita,nemůžu si pomoct.

beruško-až bečet se mi chce,když to čtu.když jsem si přestavila,že on na ni totálně kašle-a kašlat bude,když kašle na vlastní děti,na vlastní krev.......a byla by schopná kvůi někomu takému přijít o příležitost mít dítě-když už to vypadalo,že nikdy nebudou.sakra-dyt to neni možný.....

brookbank, já si myslím, že ty to dítě chceš,vždyť sis ho napsala do pasu 🙂 problém jea ty to přesně víš, že chceš i přítele a bojíš se, že to nepůjde dohromady. Asi ani ten vztah nebyl přesně takový jako sis přála. Upozorňuji, že špatné vztahy se příchodem dítěte nelepší.
Počítej raděj,že vztah zkončí, ale to může i bez dítěte. Když se dítěte vzdáš, bude to už taky navždy mezi vámi.
Je to možná tvá jediná šance na dítě, když jsi měla problémy. Prober to s lékařem.Vážně.
Dítě je dar, ale mít ho sama není sranda, znám to, ale nakonec ti říkám : stojí to za to !!!!

ťažká voľba, rozhodnúť sa musíš sama podľa toho čo cítiš, ja by som volila dieťa bez mihnutia oka 😉 ako tu uz niekto pisal, ak zato priateľ stojí, neprídeš oňho, ak nestojí, nie je za čím banovať, ale to pochopíš až neskôr, asi ťažko v tejto chvíli 😔 prajem aby tvoje rozhodnutie bolo co najmenej bolestne 😔

stojí to za to: s chlapem,nebo bez něj-vždy to stojí za to.
ano-dle mě taky máš strach,že to oboje mít nemůžeš.a máš strach z rozchodu.....ale najde se kupa dalších,lepších chlapů,co budou pro rodinu a k dětem mít vztah víc,jak jejich vlastní tatínek.špatná volba partnera -tohle bych řešila.ne jestlisi dítě nechat nebo ne-ve tvém případě by to mělo byt jasné: NECHÁM!a přesně,už ho máš i v pasu-byla jsi schopná s bývalým manželem kvůli němu podstoupit všechny ty vyšetření atd.takže musíš dítě chtít......ne že ne.

no, je to smutny, ale ja myslim ze na kazdyho to jednou prijde - on je ted mlady, akcni, ma hodnotny zivot ale pak az bude stary, sam, bez rodiny, pomoci... to pak se uvazuje jinak 😖

můžu se zepta: máš rodiče?sourozence?co oni by ti poradili?myslím,že by si tukali na čelo,o čem ted přemýšlíš.a hlavně kvůli komu ......jestli máš zázemí v rodině,tak o to spíš to mluví ve prospěch dítěte

Tady se mi zdá, že je to jasná volba : DÍTĚ nebo CHLAP.

Za sebe ti můžu brookbank poradit jedno- neudělej teď něco, čeho bys potom mohla celý život litovat.Já jsem taky dítě nikdy nechtěla, biol.hodiny jsem žádné nepociťovala, k dětem jsem neměla vůbec žádný vztah- nezdáli se mi roztomilé, nic 😔 žila jsem svojí prací, svými psy (máme stejného koníčka 😉 ), manželem.... ani jeden z nás jsme děti nechtěli a dávali si bedlivě pozor- nicméně v 29 jsem neplánovaně otěhotněla a nebyla jsem z toho vůbec nadšená- zrovna mě v práci povýšili na velice dobrou pozici, udělala jsem státní zkoušky...a bum- nakonec jsem si děťátko nechala a ještě po celé těhotenství jsem byla tak nějak v pohodě, neuvědomovala jsem si, že jednou taky porodím a děcko budu mít v náručí.........nicméně - skoro před 3 lety se mi narodila Lucinka a můj život to změnilo od A do Z- změnily se mi úplně priority - a uvědomila jsem si, o co všechno bych byla ochuzená, kdybych nebyla mámou- Lucinku miluju nade všechno- tak , jak jsem si nikdy nedokázala představit- cizí děti mě dodneška nějak výrazně neberou, nad kočárky se neohýbám, nejsem ten typ- ale moje dítě- to je úplně něco jiného- je to ta nejkrásnější součást mě !!! 🙂
Od 1,5 roku jsem s Lucinkou sama, protože její "tatínek" se na to taky moc necítil, od začátku jí v podstatě moc nechtěl a ani po narození se jí moc nevšímal- prostě na nás kašlal, raději chodil s kamarády po hospodách a posléze si našel starší bohatou paní, která už má děti velké a žije s ní. Malá ho moc nezajímá dodnes.
Ale já ničeho nelituju- jak už to tady psaly holky- s chlapem můžeš vydržet a nemusíš, ale dítě bude pořád tvoje a ta láska k němu je (na rozdíl od té k chlapovi) věčná.

kalu-vystižněji to tady nikdo snad nenapsal.přesně tak......a super,že jsi ukázala,že i když to necitíš na začátku,že stejně ta láska kdítěti prostě v nás ženách je.a jak píšeš-já se taky nepotřebuju rozplývat nad druhýma dětma,nechvávají mě vklidu...ale ty mje,to mě teda nenechává.to je prostě něco,co ani nejde popsat slovy--neexistuje slovo,které by to vystihlo.

Broo, když jsem neplánovaně otěhotněla se svým mužem, taky jsem se necítila být na to matkou. Manžel mě přemlouval a já získávala mateřské city až během těhotenství. Postupně, ale přišly. Po porodu gradovaly a můj syn je pro mě celý svět. No...pak přišla krize ve vztahu, ani nevíme čím, žili jsme spolu dál, ale nekomunikovali. Až jednu noc. Bylo to od nás nezodpovědné a myslím, že jsem už byla dost potrestaná. Přišla jsem do jiného stavu, čekala jsem dvojčata . I přes to, že můj muž byl opět pro, abychom si je nechali a pokusili se dát naše manželství dohromady, nevěřila jsem, že se to podaří a šla na potrat.
A ono to časem šlo a muž byl tím, kdo mě z toho dostal a nikdy nic nevyčítal. Te´d bych brala třeba trojčata, ale nejde to. Už jsem dvakrát potratila a nebýt mého syna, zůstali bychom bez dětí. Vím, že jsem měla jinou situaci, že můj muž děti chtěl, ale snažím jen popsat, že mé pocity z těhotenství byly vždy zoufalé. A přes to máme se synem úžasný vztah a dala bych za něj život.
Ať se rozhodneš, jakkoliv, jednoduché to nebude. Ale přeci jen, s dítětem, i kdybychom byli sami, jsem stále šťastná, i když zlobí, mám pocit, že v tom nejsem sama. Následky z potratu si nesu dodnes a tolik probrečených nocí, výčitek a podobně jsem v životě nezažila. A zdravotně taky na houby.

vitty- to je moc smutný příběh.to je mi opravdu moc líto.....ty jsi živý důkaz toho,že ač si myslíš člověk,že nebude litovat-tak stejně lituje.

kalu
tak krásne si to napísala...veru tak ako som už povedala bez problémov by si si mohla otvori´t psychologickú a manželskú poradňu.S tvojej poslednej vety mi až naskakovali zimomriavky 🙂 pekné foto máš v pase..obe ste kočky 🙂
vitty
smutný ale velmi poučný príbeh...držím ti palce 🙂

Ono je právě lítost a lítost. Litovat můžu, že jsem nedodělala vejšku, že jsem nezískala tu a tu práci, že jsem ztloustla....ale potrat, to ani není lítost, to je šílenost. Někdo se s tím vyrovná v pohodě, já, ač vyrovnaný člověk, si to nikdy neodpustím.
A když je nejhůř a je jedno, co mě zrovna trápí, můžu jít za manželem, protože teď máme skvělej vztah a můžu se mu vybračet na rameni, ale nikdy to nepomůže tak, jako když si vlezu do dětského pokoje v noci pod peřinu, zavrtám hlavu do pidihrudníčku a nademnou se ozve: No jo, mámo, mám tě rád a pohladí mě ještě mrňavější ručička. 😅
A i kvůli němu mě to štve, že on by si bráchu fakt zasloužil. 😢

Nečetla jsem to celé, ale myslím si to, co většina holek tady. Miminko si nechat. Já taky otěhotněla neplánovaně, ale zvládli jsme to a teď to s většími, či menšími problémy zvládáme i bez tatínka. Zkus se zamyslet nad tím, jak bys reagovala, kdyby přítel nadšením skákal do stropu a byl z miminka štěstním bez sebe. Nevím, jestli se Tě na to už někdo ptal.