• Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO
  • Odporúčame:  Mojasvadba.sk Modrastrecha.sk
  • Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO

Obdobie vzdoru u dieťaťa. Ako si s tým poradiť?

4. júla 2016 
@briketa biela omyvatelna tapeta..
26. mar 2012 o 22:35  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (1)
@briketa já bych to asi vzdala, a pak, až to přejde, vymalovala. sice si to asi neumím představit, ale podle toho, co píšeš, malá krásně ukazuje, jak je to s tím vzdorem. budu a budu a budu malovat po stěnách, i kdyby se doma zbláznili:slight_smile:)). jedině snad do výšky, kam dosáhne, vymalovat nějakým ochranným omyvatelným nátěrem, a pak to předělat. určitě ji to jednou přejde:slight_smile:.
27. mar 2012 o 09:44  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
no my sme mali rok a tiez mam pocit, ze dcera sa dostava do tohto obdobia... ked nieco chce, tak to chce a bud jej to podam, alebo musim rychlo vymysliet nieco, aby na to zabudla (nastastie, toto sa este u nej da) alebo spusti taky vreskot - bohuzial hlasivky ma naozaj velmi dobre... :(...verim, ze sa to nebude stupnovat...
28. mar 2012 o 11:48  •  1 dieťa  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahojte, nasa je strasne tvrdohlava a presadzuje si svoje (to ma len 2 roky) ale to co predvadza posledny tyzden predcilo vsetky moje ocakavania vzdoroviteho dietata. mam pocit ze jej kompletne prepina a uvazujem normalne ze by som ju vzala psychologovi. na vsetko co jej povieme odpoveda trucovito alebo nas ignoruje. nechce si oblect oblecenie vhodne na toto rocne obdobie (lietala by len v satockach a gumakoch :wink: . uprostred noci sa zobudi, zacne hysacit na cely barak, chce sa prezliekat, hrat atd... nechce ist von (ani motivaciou prechadzka, ihrisko atd.) proste sa zatne a nie, s prehladom nas oboznami ze ona bude trucovat sama doma a my mame ist prec von. proste perla za perlou a nezabera na nu nic, ani ked jej pekne poviem, ani ked na nu nahucime a ked jej dam po zadku vypyta si este druhu!!! fakt som na konci s nervami a sa obavam ze mi raz zlyhaju a vyplieskam ju ze si nesadne :confounded: je to denno-denne a fakt pol dna prevresti.
3. apr 2012 o 13:56  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahoj,i ja si sem jdu pro radu,par stranek jsem si precetla,ale ne vsechny..Potrebovala bych poradit,jak na dceru,ona kdyz zkratka neco nechce vetsinou venku,nechce zpet do kocarku,za kocarkem ale take nejde a ja se potrebuju nekam dostat vezmu ji do naruce,ona krici ne,ne nechci a ja ji vysvetluju,ze jako pojedem tam a tam a ona stejne neposloucha,chytne amok a zacne mne stipat a drapat do obliceje,vi ze mne to boli,uz kolikrat jsem ji to ukazovala a vysvetlovala,nejdrive mne podrape a ja na to au to boli a tohle se mamince nelibi,zacne mne objimat,ale dela to znova a znova,priste zase a nebo kdyz ji nepostavim a ,,nevyhraje" a dam ji do kocarku,udela to zase! Jak na ni,jak ji to odnaucit,uz jsem mela od ni par osklivych drapancu v obliceji,okoli radi narezat,at vi,ze tohle si dovolit nesmi,ale me placnuti stejne nepomaha,ba naopak,ona pritvrdi,vsak vite.. :pensive:
22. apr 2012 o 15:07  •  1 dieťa - čaká bábätko, termín má v decembri 2014  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@monapink ahoj, stoji za precitanie kniha od Jiriny Prekopovej "Maly tyran" a po precitani sama v sebe najdes navod ako dalej ...
22. apr 2012 o 16:13  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahojte, problém trucovania mojej malej som zažila už keď mala 10 mesiacov, vtedy sa mi prvýkrát hodila o zem už ani sama neviem prečo. To bolo prvýkrát aj poslednýkrát. To však neznamená, že aj teraz si sem tam nedupne, ale všetko je v medziach. Vtedy prvýkrát som ju totálne od ignorovala a doslova som sa smiala nad jej správaním. Po chvíľke ju to prešlo prišla za mnou a pokračovala v hraní. Proste máme pravidlo, ako sa správaš ty tak sa správam aj ja. Ak niečo chce vypýta si to ak to nie je na hranie alebo je to nebezpečné vysvetlím jej to prečo nie. Keď ma neposlúchne napr. mi uteká na cestu, zastavím ju a ideme domov s plačom pretože ona sa chcela hrať, na budúce ma na zavolanie stoj poslúchne, pretože vie čo nasleduje potom, veľa sa o tom rozprávame, prečo je to tak a ja si stojím za svojim, nikdy nepovolím aj keď ma prosí alebo plače, urobila nesprávnu vec a vie že potom nasleduje zákaz, sú to pravidlá, ktoré fungujú odmalička. Nikdy som ju neudrela, veľa ju chválim, každý deň jej poviem, že ju ľúbim. Monapink skús si stáť za svojim proste keď sa rozhodneš ísť domov zober ju do kočiara a choďte, nikdy nepoľavuj ak vreští nech vreští bohužiaľ, nemáš sa začo hanbiť, ak to urobíš 1 potom 2, aj ona pochopí, že nepochodí, pravidlá existujú a aj ona ich musí rešpektovať a nenechaj sa takto týrať, určite by som malej nedovolila aby ma škrabala alebo ubližovala, proste ju skús postaviť do kúta a ignorovať ju, keď sa upokojí vysvetli jej to prečo ťa bolí srdiečko, u nás to funguje, nikdy neriešim problém keď je horúci, počkám keď sa upokojí a potom sa o tom porozprávame. Inak malá ma teraz 3 roky. Hlavne si stoj za svojim nech to stojí čo to stojí.
22. apr 2012 o 16:39  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (1)
@lenkusik Dekuji,snazim se nejake pravidla dodrzovat a vubec netusim,kde jsem udelala chybu,nechapu,proc mne drape,kdyz vim,ze uz chape moc dobre slovo au a boli! Kdyz ji pak postavim a ignoruju,tak ona se rozebehne visi mi na noze a rve mami,drape se po mne a chce mne objimat a pusinkovat,vi ze mi ublizila a v te chvili nevim co mam delat dal,mam ji nechat,at mne obejme,nebo ji ignorovat,ale jak venku? kam tam ji mam postavit,kdyz mi visi na noze,co dal :astonished: Dat do kocarku a jet dal? v tom pripade ji chytne neuveritelnej amok a v kocarku se neda udrzet a o pripasani ani nemluvim,v te chvili to nelze,ani ji jinak nepasam,zkratka tam sedi volne..
22. apr 2012 o 21:15  •  1 dieťa - čaká bábätko, termín má v decembri 2014  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@monapink prosim ta nestresuj. nikde si neurobila chybu. nepoznam dieta, ktore by vzdor obisiel. kazde sa prejavovalo nejako. ak ta driape. pleskni mu po ruke. raz, dva krat a pochopi.
22. apr 2012 o 21:19  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
v nějakém časopise jsem četla, že rodič, který má dítě v období vzdoru, potřebuje klid indického fakíra a smysl pro humor lidového baviče. Tehdy jsem se tomu smála.... dokud náš starší nedospěl do tohoto roztomilého období. Dneska u mladšího už bych řekla, že to snáším líp, holt už vím co čekat...
23. apr 2012 o 09:45  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (8)
@monapink ukľudním ťa. Akurát som včera bola u detského psychológa kvôli synčekovi- riešime intenzívny vzdor a žiarlenie sňna sestričku- a okrem iného pado slovo aj na agresivitu voči iným osobácm, hlavne matke. Teda, Maťko také čosi nikdy nemal. A psychologička na moje prekvapenie povedala, že to nie je evľmi dobre, lebo že okolo 18 mesiacov- čo je presne vej tvojho dieťatka- je údajne veľmi dôležitý medzník vo vývoji, kedy dieťa vyhraňuje svoj vzťah voči mame tým, že ju bije- je to akoby začiatok autonómie. A že ak si týmto neprejde, tak sa to môže prejaviť neskôr, napríklad v mimoriadne silnom vzdore neskôr- keď dieťa doslova dobieha, čo zameškalo. My sme akurát v 18 mesiacoch boli hosopitalizovaní, tak ho to asi ovplyvnilo.. Neviem, ja nie som psychológ, ale podľa mňa to tak kľudne môže byť, dieťatko si proste potrebuje "riešiť" svoje veci. Iné by bolo, keby si robila nejakú výchovnú chybu, napríklad, keby ste dieťa fyzicky trestali, alebo pozeralio nejaký násilný program- ale u vás to nepripadá do úvahy,tak myslím, že pôjde o normálny vývoj :slight_smile:
24. apr 2012 o 13:55  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (2)
Ahoj maminy, :o), také náš Filda (2 roky) prochází obdobím vzdoru a je to dost náročné pro mne jako maminu obzvlášť. Venku lítá ze strany na stranu, silnice nesilnice, mám co dělat abych ho vůbec doběhla, jakmile mu něco zakáži, okamžitě padne k zemi a bouchá se do hlavy nebo do mě mlátí, kope, dokonce i kousne, no hrůza. Když mu východně za to dám na zadek (nosí ještě pleny), tak mi to vrátí a toto zkrátka vůbec nepomáhá. Ani když ho chytím a v klidu mu vysvětlím, že toto nemůže, zkrátka nepomáhá jít na to ani po dobrém, ale ani po zlém.
Někdy je to dost náročné na nervy - vážně bych řekla, že rodičovská dovolená u takto vzdorovitých dětí z matky vyrovnanou ženu neudělá :o))). Takže maminy - "DRŽME SE"
24. apr 2012 o 14:22  •  1 dieťa  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@pajinaa Mám taky chlapečka, právě oslavil 2. narozeniny a vzdor známe velmi dobře :wink: S utíkáním venku naštěstí (zatím?) problémy nemáme, teď dostal motorku, tak buď jede na ní, nebo ji nesu a on jde vedle mě. Problém je, že si už od narození hodně prosazuje svou, má zkrátka svou hlavu a nejradši by si vše dělal po svém. Někde to nevadí - např. když si s ním já nebo manžel hrajeme, třeba s autíčky, většinou to celé řídí on, a když mu chceme něco ukázat jinak, říká hned NÉ NÉ a chce to podle sebe..Snažím se, tam kde to jde, nechávat to na něm - kam půjdeme na procházku, co chce dělat na zahradě..Ale jsou chvíle, kdy to nejde..Např nechce NIKDY jít ze zahrádky nebo z procházky domů. Snažím se ho na to připravit, říkám, že ještě to a to uděláme a pak půjdeme nahoru, kde máme čaj a autíčka atd. Jenže poslední dobou mi už nejde ho namotivovat.. A když se s ním chci na něčem domluvit, už dopředu na to odpovídá NE. Domů se většinou dostaneme jen tehdy, když ho odnesu do chodby, kde se ale tak vzpíná, že ho musím dát na zem a tam si hned lehne..Sice nekope a nebouchá hlavou o zem, ale pláče a nechce, abych ho zvedala..:frowning2: Je mi to líto, ale nevím, jak to řešit..Asi to prostě jenom vydržet :unamused: Vím, že i kdybych třeba ještě čtvrt hodiny počkala, reakce by byla stejná a navíc by byl potom ještě podrážděnější, protože by byl utahaný nebo ospalý.. Asi je to hodně i povahou, je tvrdohlavý (že by po mně? :wink: ) a chce si dělat vše po svém. Jinak ale dokáže být vemi milý a v některých chvílích mě i překvapí, že se bez toho vztekání obejde. Jen ta jeho negace a neustále NE NE mě dokáže vytočit. On ještě nikdy neřekl slovo ANO nebo JO :wink: Asi to zatím nepotřeboval, zato NE slýchám hóódněkrát za den! Protože ho ale už nějaký pátek znám, vím, že z něho přes noc určitě nebude beránek a beru to tak, jak to je, ale ty odchody domů mně dokáží vytočit. Jak nemám ráda, když někdo straší děti, musela jsem dneska použít výhružku, že zavolám toho pána, který chodí pro děti, které zlobí a válí se na zemi. To zpozorněl a přestal brečet, tak jsem ho aspoň v klidu mohla zvednout a odnést po schodech nahoru :unamused:
24. apr 2012 o 22:39  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahojte, babenky každé dieťa je iné a na každé platí niečo iné, markyska určite vieš čo má rád tvoj malinky, v prípade, že to bude chcieť skús povedať nie :frowning2: , ale stoj si za tým, nepovoľ aj keď bude plakať, skús to urobiť viac krát po sebe v rôznych situáciách, pomaličky mu to určite dôjde, aj keď sa hrajete skús si presadiť svoj názor a hrať sa s ním po svojom ak povie nie ok hraj sa sám, tým ho pripravíš aj na škôlku, pretože tam sa bude musieť prispôsobiť kolektívu. Čo sa týka ľahania na zem nedaj sa ovplyvňovať, zdvihni ho a odnes domov, či plače alebo kričí. Určite to nejakú dobu potrvá, ale postupne to ustane. Rebbeca 2006 to že ti psychologička povie, že je to úplne normálne, že 18 mesačné dieťa si vymedzuje svoj vzťah voči mame tým že ju bije je trošku pritiahnuté za vlasy, je potrebné počúvať aj medzi riadkami, pretože nechať sa byť dieťaťom je blbosť, áno dieťa sa potrebuje presadiť, mať svoj názor a treba ho nechať samostatne sa rozhodovať, ale tiež je potrebné už v takomto veku určiť hranice, čo sme ochotný rešpektovať. Dieťa do 6 rokov najviac saje informácie a práve vtedy treba veľa trpezlivosti na hru a učenie, pripravovať ho na rôzne situácie a ponechať ho aj v kaši /ak to nie je životu nebezpečné/, aby z nej vyšlo poučené. Je to ťažké, ale rešpektovať a vážiť si rodičov musí každý aj mi sme bolí malí, ale môžem povedať, že takto sme sa nesprávali. Moje pravidlo je nepoľaviť za žiadnych okolností ale musím v tom vytrvať ak raz poviem nie nesmiem povedať na druhý deň áno. Stojte si za svojím a nenechajte sa ovplyvniť plačom to je presne to, čo na nás deti skúšajú, vedia ako na nás, ak raz povolíme, viac to nezastavíme, v tej chvíli síce budeme mať pokoj, ale nabudúce to bude zas niečo iné a horšie a zase bude plač? Veľa sil, aby z našich detí vyrástli dobrý ľudia, aby sme sa za nich nemuseli hanbiť v žiadnej situácií.
27. apr 2012 o 15:58  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ešte mamopink, neviem aká je stará tvoja maličká, ale nehovor mi, že ju nezvládneš pripútať v kočiariku, ak ti takto vystrája, skús sa s ňou prechádzať v kočiari a vôbec ju nedávaj von, ak by spustila amok otoč sa a choď domov, viem, že je to náročné a aj maličká sa potrebuje unaviť, ale skús to ak sa pri ceste domov u kľudní, otoč sa a znova sa prechádzajte ak nie idete domov, určite to nespraví efekt hneď a postupne na to dôjde. K tomu škriabaniu a kúsaniu, chyť ju za ruky a nepusti kým sa neukľudní, ak ťa bude chcieť uhryznúť otoč ju chrbtom k sebe a drž ju aby sa ukľudnila. Ak ťa stále bude chcieť hrýzť ponúkaj jej jej ruky, nech si to vyskúša aké to je. Ja takýto problém nemám malá si to voči mne nedovolí, ale viem že keď spadne a buchne sa začne plakať a niekedy zvykne až chytať po dychu, vtedy s ňou musím zatriasť, aby sa spamätala. Skús s ňou zatriasť aj ty keď bude v amoku, baby tu tiež píšu, že pomáha pohár vody do tváre. Dieťa vtedy musíš odpútať a prebrať, pretože je vtedy úplne bloknutá, ja by som určite nemala hanby keby ma ukusila alebo poškriabala jej normálne jednu struhnúť keď treba tak aj cez pusu /pravdaže primeranú, aby ju cítila, ale aby som jej neublížila/ aby som ju prekvapila, nech sa jej emócie zastavia. Píšeš, že nevieš čo máš robiť keď sa po tebe škriabe a chce sa pusinkovať, skús si k nej čupnúť, povedz jej, že ju ľúbiš, daj jej pusu, ale upozorni na to, že ťa veľmi sklamala, potom sa postav a pokračuj vo svojej činnosti, moc sa nemojkaj pretože ona si povie všetko je ok môžem pokračovať.
27. apr 2012 o 16:20  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
chcela by som poprosit o radu mamičku, ktorej obdobie vzdoru u dietata začalo pred narodením druhého dietata. u nas je to uz neznesitelné, prečítala som vela info, diskusii, vrátane tohoto fora, ale naozaj neviem ako mám reagovat. syn bude mat v septembri 3 roky a na sestričku sa tesil, hladkal brusko, kocík sme vymenili za bicykel, malu postel za velku, spálnu za vlastnu izbu , atd, potom som bola tyžden v nemocnici, a od vtedy to správanie nabralo opačny smer. vzdoruje, neposlucha, čo sa ešte dá vydrzat, ale pred 2 tyždnami ma začal vedome kopat do brucha, hovorí ze on je malicky, pyta dudel na cely den, lebo on je malicky, nepyta sa, chce cikat do plienky - plienky su pre sestru a dudle tiez, nechce chodit mimo domu peso ale v kočíku s čím problém nebol, jednoducho on uz nieje zrazu velky ale maly, problém je s ním cely den, odmieta ráno vstat z postele, lezí aj hodinu a reve, nechce sa obliekat, nechce jest, vzdoruje za uplne hluposti. obávam sa toho čo bude ked prídem z pôrodnice, snazím sa mu venovat cely den, zapajame babky tatina, ma pestry program, nemá pocit ze je odstrčeny, snazím sa nekricat ale nie vzdy to ide. zvazujem aj návstevu psychologa aby mi pomohol vyriesit situáciu, fakt som uz v koncoch.
16. máj 2012 o 09:25  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@sante81 ...ahoj :slight_smile: , je to těžká situace. pravděpodobně se malý dozvěděl, že jsi v nemocnici kvůli jeho sestřičce a možná si to jen ve své malé hlavičce vysvětlil tak, že jsi od něj odešla (opustila ho).
taky bych řekla, že těch změn bylo najednou hrozně moc....kočárek, postel, pokojík....to i bez očekávaného miminka byla na takhle malé dítko velká změna sama o sobě.
zvolnila bych...chce se vozit?...ještě může :wink: . dudlík bych teda nevracela pokud už je bez něj nějaký ten pátek, plenky...nevím jak na tom byl "před"....ale hlavně, teď se nestresuj tím, co bude až se miminko narodí.to stejně nevymyslíš a nějak to půjde :dizzy_face: .
to že se začne starší dítko chovat po porodu jako miminko je téměř pravidlem, náš chlapeček začal vyžadovat např. mléko do lahvičky, tak ho dostal.....tam kde to šlo, vyhověla jsem.pro dítko je to obrovská změna a cítí ji daleko před porodem, různé změny, poslouchá rodiče co ještě pořídit pro miminko atd. atd.
psychologa samozřejmě navštívit můžeš, na tom není nic špatného :wink: .já bych se snažila trávit s malým hodně času, povídat si o tom, jak fajn to bude až bude mít sestřičku, co všechno pak spolu budou moct dělat, taky bych šla a nechala ho, aby sestřičce něco maličkého koupil ( kdyby se i třeba rozhodnul pro autíčko :grinning: ).
zkuste vyzdobit jeho nový pokojíček podle jeho představ....a ač sama dobře vím, že i já jsem měla nervy před porodem celkem na pochodu, radím klid a snažit se být na něj vstřícná :slight_smile: .on je ještě malý a ještě dlouho bude :wink:.ale nemyslím tím, nechat si od něj lidově řečeno skákat po hlavě, pravidla být musí, ale v tomhle případě bych maličko "rozmazlovala" :wink:.
fajn je i pořídit staršímu nějaký dárek jakože od miminka :wink: .
přeji ať se situace brzy zklidní a jste všichni spokojení a usměvaví :dizzy_face:
19. máj 2012 o 13:37  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (1)
@ined77 dakujem za radu, uz si pomaly zvykam na to jeho správanie a neriesim reakcie okolia, či uz v obchode alebo aj z rodiny. do detskej izby siel vtedy ked sme sa prestahovali do rodinného domu, postielku sme nedávali do spálne, bolo by to zbytočné mu ju o pár tyždnov prehodit, spával v postielke asi 2 mesiace, ked sme kupili velku postel. na tieto zmeny bol pripravovany, tesil sa, nemal z toho ziadny stres. postel aj nábytok si vybral sám, a o dalsie 2 mes tiez nočné flasky s mliekom, to som vstavala aj 5x v noci, robila som veci postupne a nie zo dna na den, dudlik mal len na spanie a plienku tiez len na spanie, lebo v noci vypil toho mlieka vela. inak bez plienky cez den od roka a pol. Potom prisiel ten zlom, sla som z minuty na minutu do nemocnice, bola som preč tyžden, neplakal ani raz, zvládol to s tatinom a s babkou, ale ked som sa vrátila, tak zmena v správani o 180 stupnov. neodporujem mu v ničom, ked povie ze je malinky ,tak suhlasim, lebo ked niečo chcem a poviem, robí presne opak, a tak sme sa dostali do stádia, ze ked nechce jest, tak sa uz 2x nepytam, neponukam ho cikat, vypyta sa sám, plienku na obednajsí spánok uz nepyta, len s tym dudlom ma to mrzí, lebo pyta cez den, čo pred tym nerobil, a ked nepovolím tak reve pistí, hnevá sa, dám mu dudel a po 5 min ho polozí a ani si ho nevsimne. venujem sa mu nielen ja, ale aj tatino, babka, a uz je to lepsie ked sme zvolili iny prístup, ale stojí ma to kopec nervov. dakujem za rady, uvídím ako bude reagovat ked sa vrátim z pôrodnice a ešte by som sa spytala, či za tych 5 dni bude rozumné aby prisiel pozriet aj on sestričku alebo to necháme az ked sa vrátime domov?
19. máj 2012 o 16:54  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@sante81 - často píšou, že když příjde druhé mimi, tak první dítě udělá přechodně velký krok zpět ve vývoji, vědomě..pak se zase vrátí na svou úroveň...připadá mi to, že když jsi byla v nemocnici, někdo něco prohodil o tobě, miminku a on začal žárlit, bát se o tebe...myslím, že děláš všechno, co můžeš, aby jsi ho ujistila...Nechala bych ho zajet zpátky, nevyzývala bych ho k tomu, že už je velký kluk a tohle je pro malé děti, protože on v tom stavu nesetrvá dlouho...Co se týče jeho pocitů - zkusila bych s ním mluvit o jeho pocitech, když se bude vztekat, tak bych prostě jen parafrázovala to, co asi cítí, co si myslí, nekorigovala bych jeho chování "kritikou", jestli mi rozumíš, ale pracovala bych s jeho pocity, tím se navážeš na něj a on tě bude lépe vnímat..to schéma je asi takové - dítě něco pronese (něco drsného o sestřičce, sobě apod.), místo korekce, kritiky toho, co řekl - ty jen řekneš jinými slovy to, co měl na mysli (př. nenávidím svoji sestru, přeji si aby nikdy nebyla), ty na to - ano, hodně se teď na svou sestru zlobíš, přeješ si, aby jsi byl opět jen ty sám..on ti k tomu pak něco možná dalšího řekne, ale to, že jsi se trefila na něm určitě poznáš, bude tě chtít poslouchat, protože budeš mluvit o jeho pocitech, bez kritiky, bude se cítit správně, důležité je, aby jsi mu neříkala, jak se má nebo nemá cítit a co má cítti, a že to, co cítí není správné a že to nemůže (on si nemůže pomoci od toho, co cítí a je lepší, když to ty víš..navíc dobře víme, že to co oni cití se stále příliš vztahuje jen k danému okamžiku a za chvíli je to jiné, takže v tom není žádná "stálost a permanence),, to důležité je, že ty tímto navážeš na jeho pocity, jeho svět, jemu to dá pocit bezpečí a porozumění a taky pocit bezpodmínečné lásky, kterou zrovna teď na tobě testuje (že se vrací ve vývoji zpět, on si vlastně potřebuje dokázat, že ho miluješ i když se chová negativně) a až takto poodhalíte a rozklíčujete jeho emoce, tak třeba až úplně nakonec a ne vždy mu můžeš říct - co si přeješ, co může příště udělat, když se takto zase bude cítit - ale je důležité, aby to bylo až na konci, když to dáš na začátek, nebude tě vnímat...další př. když ,jak píšeš, ti začal kopat a útočit na bříško s tím, že on je maličký (trošku mi to příjde, že mu někdo řekl - ty jsi už velký kluk, máma bude mít hodně práce s miminkem až se narodí, na tebe nebude mít tolik času apod..ale možná se mýlím..) - tak bych na to reagovala parafrázováním - přeješ si, aby místo sestříčky jsi byl v bříšku ty, bojíš se, že až se narodí, budu se starat jen o ní...(podle mě sama tušíš, kam jeho reakce směřují, i když jsou třeba agresivní) - tak bych je převedla do řeči, pospala mu, co asi cítí - i kdyby to byly věty typu - přál by sis, aby žádné miminko v bříšku nebylo...zní to sice "drsně", ale tímto mu pomáháš popsat to, co on skutečně cítí ( a to co cítí je vždy správné, nemůžeme říkat jiným ani dětem, jak se mají cítit - u něj to je silná žárlivost., ohrožení.), tím, že mu popíšeš, co skutečně cítí, tak mu dáváš pocit bezpečí a jistoty, tím se ti podaří se na něj mentálně zase navázat a on se bude cítit dobře..paradoxně, když se nebudou potlačovat jeho pocity, ale budeš o nich takto s ním mluvit, jeho agrese se zmenší..Pokud by to do budoucna bylo nějaké negativní chování k sestřičce, až se narodí - tak opět pomáhá třeba zarazit nějakou agresivní akci slovem DOST, pak se postarat o sestřičku, a pak mu opět popsat pocity, aniž by jsi říkala věty typu - to se nedělá, nesmíš, nemůžeš, proč...ale místo nich jen popsat jeho pocity...navázat na něj, na jeho svět, a třeba až nakonec mu říct - víš, přála bych si, aby až budeš cítit opět zlost na sestřičku, aby jsi přišel za mnou a řekl mi to, .nebo, aby jsi bouchl do polštáře .....

Trošku se mi zdá z toho, co píšeš, že jste předtím odkazovali na to, že on je už velký kluk - má už velkou postel atd. a sestřička je malá....a on najednou začal chtít být malý (něco to spustilo, ale to je jedno co..), takže bych mu to nevyvracela, ale pokud budeš "jen" vycházet vstříc v rovině fyzické (s čímž souhlasím) - o níž píšeš, ale současně nebudeš pracovat na jeho pocitech, že mu je řekneš nahlas, že on pocítí, že mu rozumíš, začne cítít od tebe to bezpečí a lásku, porozumění v tom, jak se cítí, aniž by byl za to hodnocen - tak jeho zacyklení, žárlivost bude nejspíše trvat déle a ty se můžeš dostat do bludného kruku - že budeš dělat ústupky, ale jeho stav bude stejný.....navíc, až se miminko narodí a on udělá nějaký fyzický útok na něj (což je možné), tak tvoje nervy a hormony už nevydrží a bude křik, dostane vynadáno, že je špatný a jemu se potvrdí jeho obavy - máma už mě nemá ráda, má tady menší miminko a všechno se točí kolem něj, mě už nechtějí, kříčí na mě atd....a to se pak roztočí tóčo, protože bude chtít si přitahovat pozornost, a protože toho času bude skutečně méně, bude přitahovat pozornost negativní negativním chováním...takže on potřebuje ujištění, že je svou lásku má jistou, a ta láska se projevuje tak, že ho rodiče akceptují i když je negativní, i když má negativní pocity..a pomáhají mu je zvládat...

Hele výborná knížka, jestli máš ještě šanci ji sehnat je - Sourozenci bez rivality, píší tam hodně právě o tom popisování emocí dítěte, aniž by je dospělý hodnotil, jak neroztočit souroz.soupeření apod...pro to pochopení popisování pocitů je to supr...Pak je ještě nějaká knížka od čapka - Pozitivní výchova dětí v rodině, se to tuším jmenuje...bude to podobné, ale do knihovny si pro ni jdu až příští týden...
20. máj 2012 o 05:29  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@monapink - hele, důležité je, aby jsi ji předem řekla, že dneska potřebujeme dojet tam a tam, a že protože spěcháte, bude v kočárku - př. ujede autobus apod..a několikrát ji to zopakovala než vyrazíte, jestě u oblíkání, v předsíni, venku...aby byla na to připravená, a pak bych se snažila tohle dávání do kočárku omezit na mimimum, tedy dávala bych ji tam jen když skutečně někam musíte a to bývá minimálně..jinak bych prostě jen korzovala kolem domu, do míst, kam sama dojde a kočárek ponechala naprosto dobrovolný...když ji tam nebudeš nutit často, tak pak nebudeš mít problém ji tam dát, když skutečně budete potřebovat...jinak k tomu, že tě neposlouchá a drápe...když už je v emocích, že se vzteká, že tam nechce a ty se ji tam snažíš nacpat, tak je jasné, že už nebude vnímat, co ji vysvětluješ, proč tam musí být..to už je pozdě a ona se brání, protože se cítí bezmocná a moc tam nechce..takže opět - říct předem, dát si dost času na umístění do kočáru, předem říct, klidně...pokud se začne vztekat, vzít ji bokem, pokud tě drápe, tak si ji otočit tak, aby tě nemohla drápnout, třeba jejímy zády k tvému břichu, dřepnout s ní (prostě ji dostat do klidu někde mimo lidi) a tam ji jen popisovat, jak se cítí -ano, nelíbí se ti to, že tě takto držím, nechceš do kočárku, moc se ti líbí si tady hrát s kamínky, já ti rozumím..ano...a ona se po chvíli (delší či kratší) uklidní, už bude jen popotahovat..to je chvíle, kdy ji můžeš říct důvody, proč musí do kočárku - př. jedeme k lékaři, potřebuji tě teď posadit do kočárku, je to nutné, vím, že se ti to nelíbí, chápu tě....a pokud to u ní nespustí znova odpor, tak ji tam s těmito slovy pomalu dávat - můžeš ji i popisovat - teď tě zanesu ke kočárku, pomalu tě tam posadím a zapnu, pak spolu pojedeme a budeme se dívat po kytičkách, řeknu ti pohádku (cokoliv, co ji zaujme..)..a opět ji říct až bude v kočárku - já vím, nechtěla jsi do kočárku, chtěla sis ještě hrát, jedeme k lékaři, kočárek je nutný..

To schéma je tedy o tom -nenutíš dítě, když to není nutné do kočárku, necháváš na jeho dobrovolnosti, jestli si tam bude chtít sednout ...když někam skutečně musíte - tak předem doma mu několikrát postupně říkáš, co bude následovat - že dneska jdete k lékaři, je to moc důležité, máte tam schůzku, lékař na vás čeká...a proto je dneska důležité, aby seděla v kočárku, máte dlouhou cestu před sebou...může si vybrat hračku sebou apod..dobré je, pokud ji dáš do toho kočárku ještě před tím, než ji venku něco zaujme, tedy pokud možno ještě doma...a pak po cestě ji povídáš, jak je schůzka s lékařem důležitá, jak to pomáhá, že sedí v kočárku a stihnete autobus apod...Pokud už se stane, že venku nechce a už se vzteká, tak ji vzít bokem mimo nějaké vjemy, tedy mimo lidi, klidně i vztekající a zuřící a jen ji popisovat její emoce, že chápeš a víš a rozumíš, ale nic nevysvětluješ, to ji bude jen dráždit a stejně to nebude cháapt..až se uklidní, tak ji řekneš, proč je důležité, aby byla v kočárku...pokud to opět zpustí amok, opět počkáš...pokud nespustí, se slovy, co zrovna uděláš ji dáváš do kočárku...Pokud někdy není vyhnutí a to myslím, skutečně velmi vyjímečně ji potřebuješ dát do kočáru, dá se to i přes protest, ale bez peskování a kritiky, ale se slovy, já vím, že se ti to nelíbí, já to chápu, mě by se to taky nelíbilo, kdyby mě někdo vzal a dával mě tam, kam nechci...a až by seuklidnila, tak bych ji řekla, že se ji to asi nelíbilo vůbec, že jsi ji dala do kočárku, že se ji omlouváš, že jsi to udělala proto, že jste museli okamžitě odejít, protože to a to...
20. máj 2012 o 05:44  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@markyska - tak pána, co odnáší děti bych hned zrušila...hele, nám kolem dvou let začaly fungovat pomalu dohody - že když jsme byli venku, tak tak půl hoĎky předem jsem už začala řešit odchod, šla jsem za ním, dřepla si k němu, koukala co dělá chvíli, až si mě všiml, tak jsem mu řekla - blíží se čas oběda, vidím, že se ti tady venku moc líbí, potřebujeme jít domů..navrhuji, že si jetšě pět krát sklouzneš/nastavíme budíček na deset minut apod. a pak půjdeme, jak zazvoní...a před uplynutím lhůty bych ho upozorňovala, že ještě dvě minuty, ještě minuta a jdeme..Je dobré ten mobil natrénovat předem doma, je tam méně rušivých elementů než venku, není tam tolik lákadel...a pokud to nezvládne venku, že i přes mobil bude protestovat..tak mu dát empatii - já chápu, tobě se ještě vůbec nechce jít, moc tě to tady baví, rozumím...(pokud spustí amok, vztek, řev - opět vzít ho bokem, při emocích pouze dávat to tvoje pochopení jeho stavu, konejšivě..až se uklidní, zopakovat důvod - chápu, že se ti nechce ještě domů, máš tady hodně práce, je čas oběda, potřebujeme jít domů), s tím bych ho položila a zkusila pomalinku jít domů, jestli půjde za tebeou...pokud to nezvládne, že nebude chtít - opět pochopení a pochopení i pro to, že je to pro něj těžké přestat dělat to, co ho moc zaujalo..že to se stane..ale tak nějak bych už neustupovala, že ještě budíček...pomalu vyrazit směrem domů...
20. máj 2012 o 05:51  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@pajinaa - napadá mě, že místo zákazů /které tvého syna dráždí/ můžeš zkusit tohle - popsat mu jednou větou, co dělá - vidím, že se ti líbí házet písek do vzduchu...to můžeš dělat jen tam, kde nikdo není - místo - nesmíš házet pískem..tohle je nastavování hranic s respektem..tedy respektuješ to, že potřebuje házet, ale jen určíš pravidla kam házet smí (tím ho učíš jemnější podmínky chování, zákazem činnosti se toho moc nenaučí)..nebo u té cesty - opět - líbí se ti běhat, sem, tam ...podívej, běhat můžeš tady na trávě, po ten strom, za ním je silnice, tam jezdí auta - půjdeme se spolu na ně podívat, jak jezdí rychle...a u cesty mu můžeš opět vysvětlit, že bezpečné je běhat tamhle na trávě, po ten strom...Tím, že mu jako první řekneš ten zákaz nebo příkaz, tím ho rozčílíš, omezuješ ho v tom, co chce a potřebuje programově dělat )Jeho mozek mu tak velí) a pak se vzteká a neposlouchá, neposlouchá i proto, že často od mámy slyší zákaz nebo rozkaz a to se mu nelíbí...když ho převedeš na to, že jako první řekneš, že chápeš, vidíš, co chceš dělat - tedy popíšeš mu tu jeho činnost, co dělá bez kritiky a zákazů a příkazů, a pak mu nastavíš s odůvodněním podmínky, za jakých to může dělat, budeš mít najednou spolupracující dítě..může to chvíli trvat, než si zvykne ti věnovat pozornost, ale stojí za to to zkoušet dál..protože pak dítě jakoby zpomalí a začne rodiče "poslouchat", nebude mít pocit, že ho rodič omezuje a kritizuje, a ty ho můžeš tímto naučit spoustu užitečných informací..někde jsem četla, i jsem si to doma začila, že děti mají tolik zodpovědnosti, kolik jim "necháme" - tedy pokud jako rodič budu mít tendenci všechno kontrolovat, řídit (u těch batolat - jestli mu je teplo, má hlad, nemá a kolik toho má sníst, co může a co nemůže dělat), tak dítě přestane mít za tyto činnosti zodpověnost..pak se to může projevovat utíkáním rodičů, běháním do cesty...takže cesta je - pochopit, co dtíě chce dělat, říct, že chápeš, chce dělat to a to../tím s ním navážeš kontakt, kdy on tě slyší a vnímá( a pak druhou větou nastavuješ podmínky - tamhle je cesta, tam jezdí auta, můžeš běhat odsud dotud...
20. máj 2012 o 06:02  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (1)
@blandik Ahojky, tvoje rady mi hrozně připomínají (a jsou pravděpodobně tvou inspirací) knížku Respektovat a být respektován. Je to naprosto dokonalá knížka, mám jí doma ještě ze studia, když dítě bylo v nedohlednu. ale je to (bohužel) o tom, že já sama bych potřebovala se nějak nastavit... nějak se vyrovnat s nastalou situací zavčas...přesně jak uvádíš příklad s pískem - když uvidím, že na někoho na pískovišti hodí písek (záměrně), tak na něj vyletím, že to dělat nesmí...nějak se v tu chvíli nenapojím na to, že vyrovnaný a klidný rozhovor by zmohl třeba víc. ...ale ono u nás nějak nezmůže nic :frowning2:. Když mu bylo tak 9-10 měs., začal perfektně reagovat a poslouchat, když se řeklo ne - zásuvky, zástrčky, lezení na stůl,... vydrželo to asi do roku a tak 2 měs. ... prostě to dítě dřív nebo později jistí, že "nemusí" udělat co se po něm chce. Prostě neposlechnu a ty rodiče ve finále stejně nic neudělají... pořád se upínám na to, že se ta komunikace kolem toho 2. roku zlepší. Mám pocit, že je pořád ještě hrozně malý na to, abych mu něco vysvětlila. Když mu řeknu - tam je silnice, tam jezdí auta - podívej jak je veliký, to by ti udělalo veliký "bo" (tak říká, když ho něco bolí)... můžeš chodit jen tady odsud sem - ...tak se na mě otočí a úplně přesně tam půjde.... A když budu říkat nee štěpánku nechoď tam... štěpánku, slyšíš co říkám, chodit jen po chodíku....tak půjde třeba po zádu nebo bokem...bude se mi při tom koukat do očí a culit se - no prostě zkoušet... Tady snad není jiná možnost než zařvat, nebo plácnout. Jenže on si z toho stejně nic nedělá. Začne buď hysterka (kdy odmítá jít, kleká nebo sedá si na zem - tohle ostatně dělá vždy, když já chci jít jinam než on) a nebo začne lítostivě brečet, ukazovat že má bo, že to chce pofoukat (jak jsem ho plácla)...tak mu vysvětluju že ne, že mu to nepofoukám, že jsem ho plácla schválně, protože mě neposlechl a dělal věci, které se nesmí. Stejně mám pocit že mě neposlouchá. Chce se tulit a jakoby si mě udobřit, ale stačí pár minut a udělá to znovu. A když mu i normálně chci něco vysvětlit, tak mě odstrkuje a stejně nechce nic poslouchat... Ach jo...jak na něj. Je vzteklej (po tatínkovi) a tvrdohlavej (po mně) to je kurník kombinace :frowning2:
A přesně jak píše @markyska - náš malý ještě NIKDY neřekl slovo ano. V podstatě vůbec nemluví, na vše má buď gesto, citoslovce, nebo prostě kňápe, ale ani když se ho něco ptám - jestli chce něco dělat, jestli chce jíst, pít,...cokoli - ani nekýve :frowning2: ...ale NE NE to je asi tisíckrát za den - pořád a na všechno :frowning2:
20. máj 2012 o 12:41  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@pajinaa jako bys mluvila o mně a našem štěpovi. Nemlátí teda hlavou, ale prostě si klekne nebo sedne na zem a řve. A když ho vezmu do naruče, tak mě štípe. Ještě teda nedošel tak daleko, že by mi "ránu" vrátil. Ale vím dobře jak moc náročný to je... :frowning2:
20. máj 2012 o 12:44  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@tea1909 - ano, je to z té knížky a dalších (Ruiz, Nenásilní komunikace, Vychováváme děti a rosteme s nimi atd.)..ono je to všechno o tvých očekáváních, jestli očekáváš, že tě bude poslouchat,je to i o tom, co ty všechno subjektivně vnímáš jako nevhodné a co všechno nemůže (jakože vůbec nemůže)...Když nemám očekávání ohledně dítěte, tak jeho chování mě pak nevytočí a moje emoce zůstanou klidné, já ho můžu pak chápat, když něco chce odlišně od mých představ...A hlavně mi pomohlo chápání jeho světa jako jeho práva, tedy můj svět a moje představy a moje potřeby jsou jen moje a jeho svět je jeho, pokud můj svět se dostane do rozporu s jeho světem, tak si uvědomím, aha - to je jeho svět, jeho představa, jeho iniciativa, jeho emoce a já mu nemůžu říkat, jak to má cítit tak aby byl v souladu s mou představou..ale když mi něco vadilo, tak jsem to řekla za sebe - jsem unavená, už nechci tady být, chci jít domů..aniž bych jeho svět atakovala, že je špatný, protože není v souladu s mými potřebami a náladou, vnímáním správného...když něco dělal, pracoval (hrál si), tak jsem to brala, že je to pro něj max důležité a tak jsem se pak k němu i chovala, nevolala na něj uprostřed jeho pohroužení do hraní, ale přidřepla, počkala až si dohraje, až mi začne věnovat pozornost, pak mu řekla, že vidím, že tady má velkou práci a moc ho to baví, že se přiblížil čas oběda a že je čas jít domů...- tím jsem zamezila jeho emoční bouři..Současně jsem nedala uttimátum - jdeme domů a jestli se ti to nelíbí, zůštaň si tady /to přeci není fér, dítě tam není schopné v klidu zůstat/, ale dala jsem si i prostor ke kompromisu, že tedy já chi jít a on nechce - takže jsme tým, vyřešime to dohodou - takže jetšě deset minut (kolem dvou let to krásně fungovalo, ve věku tvého syna ještě u nás ne) ...neříkám, že vždy a za všech okolnéstí, ale pokud to šlo, tak ano...a pokud ne, tak jsem se na něj nezllobila, že se rozčílil, ale chápala, že se mu to nelíbí, že už musí jít a omluvila se mu s vysvětlením, že z toho a toho důvodu jsme museli okamžitě odejít....Dost jsem v sobě řešila, jeslti ho tímto mým braním ohledu na něj třeba nemůžu rozmazlit, jestli to moje uctivé a respektující chování k němu mu vlastně neublíží..ale došla jsem k tomu, že ne - že to všechno tak nějak šlo úměrně jeho věku, jeho schopnosti počkat nebo nepočkat, vzít na mě ohled nebo ne postupně rostly jak on vyzrával a rodič tohle podle mě cítí, že už může jeho dítě počkat a cítí se v tom dobře, že dítě už umí vzít ohled..a pokud zrovna to nedokáže, i když jindy už ano, tak je to v pořádku - opět ho chápu, není každý den stejný, někdy to jde a jindy ne..v podstatě jsem zjistila, že když ho nechám "být" a dýchat, tak mě svým děstvím provede..po třetím roce se jeho vnímání hodně změnilo a teď už dokáže brát ohled i on na nás - v podtatě způsob, jak jsme se k němu chovali se stal pro něj "vzorem" chování, který on převzal...

V tom věku, ve ktrém je tvůj syn - možná pomůže výběr - chceš jít ven nebo být doma? pomůže se ho ptát tak, že si k němu dřepneš, necháš ho, aby tě navnímal všemi svými smysly a až pak s ním mluvit, co chce nebo nechce..někde jsem četla, že takto malé děti tohle potřebují, potřebují vidět, slyšet, cítit rodiče, když jim něco chce říct...Já si pamatuji, že to obodbí do těch dvou let, asi tak od roku a půl bylo více náročné, dítě si tam už uvědomuje, že je oddělený, není máma a jeho ego se prosazuje - občas příjde vzodr, kdy neví čí je ani co chce, nebo na vše říká NE, nebo prostě jen mrčí a kňučí a všechno je špatně...domluví se s ním člověk, že se jde ven a za pět minut už nechce / i když to je taky často tím, že už ho zaujme něco jiného a jeho vnímání času je ještě velmi krátké, žije stále hlavně jen teĎ)...Ale to se všechno mění a za čtvrt roku, půl roku budete uplně jinde...takže když něco nešlo venku, nějaké prostředí, že tam byla cesta, dítě by tam utíkalo, šli jsme jinde, kde to bylo bezpečné, v tom věku jsme se hlavně motali kolem baráku nebo chodili na nákup..
21. máj 2012 o 13:12  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (3)
@blandik Díky za radu. Je to určitě ještě běh na dlouhou trať a v poslední době se nám to daří líp a líp. Nesmí být už moc unavený, to pak nic pořádně nefunguje..Můžeme zkusit i ten mobil, ale uvidíme, třeba se to poddá..Ten RABR přístup je mi dost blízký, ale přiznám se, že ne vždy dokážu mít tolik trpělivosti. Takže se snažím hodně mluvit, vysvětlovat, říkat předem atd. (je mi to blízké a asi bych to používala i přesto, že bych knížku neznala, vychází to z mé přirozenosti). To postupné upozorňování zatím nějak nefunguje, přijde mi, že jenom, co slyší něco o tom, že půjdeme domů, už víc nevnímá..Ale jsem přesvědčená, že za nějakou chvíli to bude lepší.. :slight_smile:
21. máj 2012 o 13:32  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@markyska - s těmi batolaty je jedna supr věc, že se to v čase hrozně mění:o))
21. máj 2012 o 13:41  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@blandik Moc Ti dekuji za rady a za to,ze jsi reagovala na muj prispevek,tohle jsem potrebovala slyset..musim rici,ze situace se o dost zlepsila..Ma dcera je celkem klidne a pohodove dite,ale obcas vzdoruje,ale za to si prevazne muzu sama,kdyz reaguju tak jak ty popisujes,jde to a s dcerou se na spouste vecech jde domluvit,az nestacim zirat,ale vazne takovyto postup komunikace a reakce funguje..Knizku RABR jsem si zakoupila a ted se snazim cist a vse pochopit :wink: Nejsem pro telesne tresty a i v okoli vidim,ze to vubec,ale vubec nefunguje :confounded:
21. máj 2012 o 18:33  •  1 dieťa - čaká bábätko, termín má v decembri 2014  • Odpovedz  •  Páči sa mi to (1)
@blandik Ahoj, Tvé rady co tu čtu se mi moc líbí. Poraď jak mám našemu 26 měsíčnímu Filovi vysvětlit, aby mi neutíkal do silnice. Já se mu to snažím stále dokola opakovat, že tam jezdí auta a tam mi nemůžeme a ať na konci chodníku vždy na mne počká, ale ne vždy se tak stane. On ví, že tam nesmí, ale stejně mi tam občas vběhne :o( jak je rozběhaný. Kde je třeba hlavní silnice, tak tam jej beru nekompromisně raději za ruku, což se mu ale nelíbí, tak se mi na ní okamžitě pověsí a já abychom vůbec přešli, tak jej musím "vysícího" na mé ruce přenést, což je samozřejmě ještě umocněno jeho pláčem a křikem jak se vzteká. Někdy jsem z toho úplně hotová. Snažím se mu to stále dokola vysvětlit, že tam raději za ruku, ale pokaždé je to stejné.
27. máj 2012 o 16:26  •  1 dieťa  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
@pajinaa - dítě potřebuje cítit svobodu a u cesty potřebuje vědět, že je zde důvod, proč má čekat - to více méně píšeš, i když současně dodáváš - on ví, že tam nesmí..slovo nesmí bych vůbec nepoužívala pro dítě..to je dráždí..u nás hodně zabírala taková směsice mého klidu a víry, že tam nevběhne, plus když se blížila cesta (př. i velký kus před ní, třeba tak 20m) už si pospíšit, aniž bych cokoliv dítěti přede mnou říkala, tedy ho rychlou chůzí dohnat, abych byla těsně za ním, pár metrů před cestou mu říct jasně, klidně - Fili, cesta. (a v duchu očekávat, že zastaví), pokud tedy už sám od sebe nezpomalil..pokud ani na Fili, cesta nereaguje a furt běží, tak tím že jsi kousíček za ním, tak mu sáhnout na rameno, oční kontakt a zcela klidně mu říct - před námi je cesta, tady půjdeme spolu..spolu se podíváme, jestli něco jede a dělat to s ním, zapojit ho - jestli nejde nějaký náklaďák nebo osobák..a spolu koukat..pak si vybrat skutečně až situaci, kdy nic nejede a jakoby mu nabídnout ruku, ale pokud se ji nechytí, tak ho nechat jít vedle tebe, pokud by ti utíkal nebo se loudal, tak mu říct - tady chodíme vedle sebe - to by mohlo pomoci na to, že tvůj Filipek si už asi vybudoval averzi na nucené dávání ruky - tedy základ je - sleduješ ho, ale on to až tak neví, před cestou ho nenápadně doženeš, řekneš, že tam je cesta, pak spolu koukáte, a pak jdete, pro mě bylo podstatně aby to bylo vedle sebe, na ruce jsem netrvala, neviděla jsem v tom žádný důvod..přecházeli jsme, když skutečně nic nejelo...A pokud se ti nezdá, že bez ruky, tak pak bych postupovala tak, že pokud by se mi na ni pověsil a začal protest, tak bych s ním přes tu cestu nešla, řekla bych mu - já vidím, že se ti nelíbí, že přes cestu máš jít za ruku, a počkala bych, až se uklidní, pak bych mu znova vysvětlila, tohle je velká cesta, široká, auta tady jezdí rychle, potřebuji, aby na takových cestách jsme chodili spolu za ruku, za cestou se můžeš zase pustit..zkusíme to znova, dobře? Ale základ je - nevlečeš ho proti vůli přes cestu, jen se ti zacyklí na nedávání ruky - protože to, co on v sobě řeší není přechod přes cestu, to jde úplně stranou v tu chvíli, ale to, že ho nutíš proti jeho vůli a to co se z toho učí je - aha, tohle je správné chování, kdo má sílu, může druhého proti jeho vůli vléct - protože je v emocích, takže to, že cesta je velká a široká a potenciálně nebezpečná jde úplně mimo něj, ale má kauzu - vynucená ruka...A ještě - to vysvětlení musí přijít až poté, co se uklidní, pokud se vzteká, že ho chytneš, tak ho jen můžeš chápat, nic nevysvětluješ, vysvětluješ, až se uklidní...Pokud někdy není zbytí, spěcháš moc, musíš ho popadnout a přenést ..ok, on řve - potom, co ho přeneseš, opět mu dáš pochopení, já uplně chápu, že se zlobíš, mě by se taky nelíbilo, kdyby mě někdo popadl a přenesl a já bych si to nepřášla. omlouvám se, spěcháme za lékařem, přenesla jsem tě...Myslíš, že by to mohlo u vás fungovat?
28. máj 2012 o 18:14  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Choď na stranu:   Zruš
Tvoj príspevok