Obdobie vzdoru u dieťaťa. Ako si s tým poradiť?
Ahojte mamicky, my sa nachadzame s nasim Viktorkom na vrchole obdobia vzdoru, hadže sa nam o zem ked nie je co by si on prial, bije od hnevu a ten plač!Chcela by som poprosit o radu ako sa zachovat ked ma od hnevu tresne, ci tresnut spat alebo si ho pritulit k sebe a opakovat mu stale ze ho lubim a ani ja ho nebijem, ja postupujem takto doteraz a som toho nazoru ze nasilie sa nasilim nikdy nevyriesi ale co mam robit ked nas ocko zareaguje na podobnu situaciu nasilim v podobe buchnutia po zadku. Prosim poradte
@blandik Zdravím Tě, moc děkuji za rady a vůbec reakci. No určitě to budu zkoušet, snad to bude lepší a lepší. Přiznám se, že ne vždy při Filípkově vzdoru a vzteku si umím zachovat klid a nezvýšit třeba hlas a nebo i plácnu přes zadek, i když pak mne to moc mrzí a navíc vím, že takto s ním už vůbec nic nesvedu.:o(
@pajinaa - tvůj vztek je normální, protože máš určitá očekávání, že se nějak zachová a když to pak tak není, tak tě to rozčílí, protože ty jakožto dospělá víš, že je důležité přejít bezpečně přes cestu (a jiné) - je to o vlastních potřebách, když na tebe jde vztek, můžeš se zamyslet- jakou mám ve skutečnosti potřebu já - jsem unavená, frustrovaná, bolí mě břicho nebo nestíhám? Většinou zjistíš, že kdykoliv vyjedeš na dítě, tak za tím stojí nějaká tvoje neuspokojená potřeba, která s dítětem nemá nic společného a naopak, když zvládneš v klidu a s humorem náročnou situaci, tak zjistíš, že je to proto, že jsi v té chvíli byla v pohodě se svými potřebami....
@blandik Svatá pravda 🙂 Ale nedokážu to, moc ráda bych, ale seč se snažím, říkám si, že já musím byt z nás dvou ta s rozvahou...nepomáhá. A v nynějším těhotenství + druhý týden drahouškovo rostoucí pětka mě místy berou mdloby, jak mě dokáže vytočit.
Radši pak jdu stranou a rozdýchávám...a nechám ho vztekat se (poté, co ho kopajícího odtáhnu někam pryč od silnice či dvoumetrové díry, do které zrovínka plánoval lézt 😒
Mít čas, tak se dám na meditace, protože jinak tu vnitřní rovnováhu asi neposílím 🙂 Ale si stejně říkám, že v některých stavech by to naše vzteklidlo seřval i Gándhí...
@xuxie Úplně Ti rozumím!!! Silnice a nebo i díry (takový odkrytý kanál, kde kdosi vzal vršek zřejmě do sběru( to je pro našeho Filípka něco tak neodolatelného, vlastně díry vůbec ... Je fakt někdy těžké zachovat si klid, náš Filípek je Beran, snažím se sice mluvit , vysvětlovat, ale asi špatně načasovaně, ve vzdoru už asi neposlouchá.
No jo je to fakt těžké
@blandik - Když dlouho čekáme na přechodu pro chodce na zelenou a když tam konečně skočí tak chci s Fílou přejít na druhou stranu a zde to přichází. Při chůzi se mi na ruku pověsí, dokud stojíme a čekáme, tak je to dobrý. Kdybych ho nedržela než tam vstoupíme, tak by mi tam vběhl a tam je hlavní (dokonce i křižovatka). Když se mi tedy na ruku na začátku chůze přes silnici tedy pověsí, tak se mám snad tedy vrátit a přes silnici nejít?Počkat až se vyvzteká a pak mu to začít vysvětlovat? Asi by se ale situace opět opakovala...
@pajinaa - ano, tak jsem to myslela. Když se ti pověsí za ruku, tak se vrátit zpátky a nechat ho uklidnit s tím, že až se uklidní, tak mu říct, že takto je to pro tebe náročné ho převést přes cestu a že vidíš, že ani jemu se to nelíbí, když ho takto taháš..že chápeš, že se mu to nelíbí, ale že toto je pro vaší oboustrannou bezpečnost a přes cestu je bezpečné chodit spolu za ruku..takže teď počkáte, až se uklidní a pak to můžete zkusit znova....když ho v té situaci pochopíš, popíšeš jeho pocity, že to je pro něj nepříjemné a že ani tobě to příjemné není a proč je důležité jít spolu - (tedy to vysvětlení až se uklidní, to je podstata), aniž by jsi ho odsoudila a byla naštvaná, tak to takto můžete vyřešit....napadlo mě, že když tak čekáte na tu zelenou, a je v klidu, tak co takhle mu v té chvíli říkat, že až bude zelená, dáte si ruku a přejdete spolu..třeba mu to i několikrát říct, tak po dobrém, v klidu - normálně mu popsat - teĎ máme červenou, až se rozsvítí zelená, dáme si ruku a půjdeme spolu přes přechod. Za přechodem se zase pustíme, jestli se necítíš na to, aby šel vedle tebe...já neznám tvé dítě, tak je těžkou soudit..jestli vnitřně cítíš, že ta ruka je nutná, tak je nutná..U nás pomáhalo jen říct, že půjdeme vedle sebe, pokud se mi začal loudat v cestě nebo utíkat, tak jsem klidně a jasně řekla, tady jdeme vedle sebe..
A k těm dírám a ostatním nebezpečním - mě se hodně osvědčilo dítěti nedávat zákazy, ale jen upravovat podmínky, za tkerých něco může - dítě pak nezrychlí, aby si to honem mohlo osahat než mu je to zatrhnuto - tedy dítě vidí díru, letí k ní - ty mu řekneš - jé, pání to je krásná díra, taková hluboká, podíváme se na ni spolu? (i když už dítě dřepí na kraji) - a pak si k němu dřepnout a povídat si s ním o té díře - s tím, že mezi tím povídáním mu povíš, že taková díra je hodně hluboká a že takto na ní můžete koukat spolu - ten základ je - první věta, tkerou vypustíš z pusy nemůže být zakazující nebo přikazují a bránící dítěti pokračovat v tom, co začalo dělat a co se mu strašně v tu chvíli líbí - ale má to být věta, která sdílí jeho nadšení a jeho pocity, pak můžeš nastavit podmínky - že spolu se podíváte, tohle je nebezpečné, bezpečné to je, když uděláme tohle..nebo když je to nevhodné ohrožující chování, tak vymyslet alternativu...
@xuxie - máme téměř stejný termín porodu, já mám 18.10.:o))) ale určitě je rozdíl čelit tři a půl letému a ani ne dvouletému...Mě na vztek malého pomáhá ho pochopit, přijala jsem filosofii, že nemůžu ovládat jeho život, nemůžu ovládat jeho pocity a aktivity, ale můžu ho chápat, proč ho tohle zrovna zajímá - vždyť taková hluboká díra musí být úchvatná...takže pokud mu to na začátku nezakážeš, ale nastavíš podmínky, že spolu (viz výše), tak dítě si docela zvykne, že máma není proti jeho aktivitám, ale můžou objevovat spolu..to chápání, jak se asi cítí je dost osvobozující a samo někdy to člověk nezvládá, tak může říct za sebe - už se cítím hrozně, jsem unavená..ale u dvouletého to jetšě nebude mít moc efekt, určitě bych tedy své pocity říkala (za sebe), ale neměla bych očekávání..pochopení začne mít až tak po třetím roce...
@blandik Jé, no vidíš, tak držíme palce - víte co bude, nebo překvápko? 🙂
S tím mým tvorečkem to na povídání ještě moc není - hlavně, on se prostě nezastaví, takže v rámci zachování přežití (a abych ho stihla doběhnout), jej musím velmi nepopulárně popadnout nad tou jámou a vysvětluje se většinou až pak, když už dořve a jsme v bezpečí. V některých věcech si dovolím mu věřit, někdy to vyjde, někdy ne...ale pokud mu jde o zadek, tak jsem ta zlá máma. Neděje se to často, protože se snažím vyhnout stresovým situacím, chystáme se všude s předstihem, přes silnici jezdíme v kočárku a pokud je jáma na dohled, vyhnu se jí obloukem...ale nedaří se stále 😉
Věřím v postupné dozrávání, snad s ním za pár měsíců už bude snazší domluva a nějak to oba svedeme lépe jenom se v mezidobí snažím neječet moc 🙂
@xuxie - ještě moc nevíme, mělo nožičky u sebe...u vás jsem si přečetla, že bude holčička 😵 Určitě je supr přizpůsobovat prostředí tomu, co dítě už zvládne...
@maranat - mě se na rodičovské právě líbilo to, že jsem zpomalila, začala vidět svět dětskýma očima, pokud jsme nespěchali, bylo dost času se věnovat všem kamínkům, dírám, bagrům, trávě a louži, cesta do obchodu asi 1,5km trvala i hodiny a půl...moc jsem si to užívala..určitě pokud má člověk shony a stresy, pak je i soužití s dítětem náročnější, nemá tolik trpělivosti, protože ho pořád něco tlačí.. 😵
@blandik prave to, ze stale nieco tlaci, keby mam na vsetko cas tiez by sme isli do obchodu hodinu a pol, kedze moje dieta nechce absolutne chodit a drzat ma pritom za ruku, tak sa taka vyprava na nakup/do banky/na urad/na postu stane dost stresujuca, kedze ja sa ponahlam, dceru mi nema kto povarovat, chlap chodi na tyzdnovky, tak vsetko je na mojich pleciach, tak bohuzial potom to vyzera tak, ze dieta celu cestu protestuje, place, vynucuje si, hadze sa a ja mam nervy na pokraji zrutenia ☹
@maranat Já jsem taky pořád s malým někde na cestách, bydlíme v Praze, takže všude jezdí auta, je tu shon pořád, víceméně taky všechno vyřizuju a zařizuju sama. Přesto jsem přišla na to, že když se mi podaří vyhradit si třeba hodinku denně (může to být třeba i v prostřed města, kde je trochu klidněji) a nechám syna chodit si a běhat si, jak potřebuje, koukáme se na díry a na dlažební kostky a na lístečky, tak je pak všechno mnohem klidnější a nakonec i to zařizování netrvá tak dlouho, jako když se musíš pořád přetahovat s nespolupracujícím dítětem.
Úplně ideálně to dělám tak, že ho nechám vyběhat se na hřišti nebo na chodníku tak tu hodinku před tím, než vím, že asi bude chtít spát, takže se unaví a pak už ani neprotestuje, když ho dám zpátky do kočárku a většinou usne a já můžu v klidu nakupovat, vyřizovat, popřípadě zajít s kamarádkou na kafe.
Já si totiž myslím, že není třeba se ve všem přizpůsobovat dítěti (chodit ven jenom v určitou dobu nebo na určitá místa), ale zároveň nemůžeme chtít po dítěti, aby se ve všem přizpůsobilo nám. Je potřeba respektovat jeho potřeby a touhy, což rozhodně není nakupování nebo chození na úřad - jasně udělat se to musí, dítě vyhoví nám v tom že tam s námi musí jít, ale pak je řada na nás, abychom vyhověli zase jemu. A těch situací, kdy člověk opravdu tak strašně spěchá není zase až tolik, a když to opravdu jinak nejde, tak to holt musí dítě vydržet, ale nemělo by to být moc často.
@xuxie Koukám, že jsme na tom dost podobně se stářím dětí a budoucích sourozenců🙂
Mě by jenom zajímalo, jestli si někdy zkoušela, jestli by ten tvůj divoch do té jámy opravdu skočil - třeba někde na zahradě, na hřišti najít nějakou relativně bezpečnou díru a nechat ho, jak se zachová. Mě se totiž nezdá, že by dítě, pokud není vyloženě rozdováděné nebo nepozorné, by to takové díry dobrovolně vlezlo.
Je pravda, že náš syn je docela opatrný (možná je to taky znamením - je váha), takže ten si na takové věci dává pozor, ale i jiné děti, které jsem viděla vlastně docela chápou, co už je nebezpečné...
Řešíte nějak s malým přípravu na miminko?
@maranat - vídám spoustu dětí, jak vřískají, že nechtějí dát ruku a celá vycházka je pak trápenou...dítě to omezuje. Určitě jsou situace, kde to jinak nejde..Věřím, že když dítě takto protestuje, je čas něco změnit, možná ji projevit více důvěry, že zvládne jít samostatně aniž by se ohrozila?
@hamma - mám stejné pocity, myslím, že většina nehod se stává v situaci, kdy dítě je v relativně náročné situaci - běží, stojí někde na kraji, leze a máma zavolá - pozor, matýsku, nelez..cokoliv, prostě ho vyruší, dítě ztratí soustředění a je to, a máma pak získává pocit, že ho musí více a více hlídat, protože si může ublížit..a taky mám dítě ve znamení vah...a mám víru v to, že zná své schopnosti - tedy fyzické. Když je to podmíněno znalostí, tak tu mu v době klidu zprostředkovávám - typicky - silnice a auta. A pádá má za sebou velmi málo, dokonce zjišťuji, že jeho výkony začínají být čím dál tím smělejší, pouští se na odrážedle z kopce plnou parou...pokaždé si říkám, já mu věřím a když tak dávám jen info o technice..věřím, že když ho začnu omezovat, že takto rychle nesmí, tak přestane poslouchat své schopnosti..
a souhlasím s tím, že když se dá dítěti nejdříve venku svoboda, bez ruky, v klidu, tak pak lépe spolupracuje, dítě ještě neumí své potřeby odložit na později, ale když má šanci si je dříve uspokojit, tak pak už je více spolupracující...
Co se týče přípravy na miminko (taky bude v říjnu, jen to nemám v pase), tak malý ví téměř od počátku, že bude, ale moc to s ním neřeším, pokud nezačne on, což on občas začne - povídá lidem, že nemůžu pivo, protože mám v bříšku miminko, povídá, jestli ho miminko slyší..více méně tedy reaguji na jeho postřehy..a děsím se, že ho někdo iniciativní v okolí začne připravovat stupidními dotazy - chceš raději sestřičku nebo bratříčka, až se miminko narodí, tak to uvidíš...
@hamma zasa nemam pocit, ze by som dietatu nedavala pocit volnosti, chodime na ihrisko, sadnem si na lavicku a dcera beha kade chce, no zial mame vsetky symptomy adhd a pozorujem to na nej uz dlhsi cas, je neuveritelne ziva ale motoriku ma velmi mizernu, a tak chodime z prechadzky z rozbitymi kolenami, hlavu, uz mame zlomeny aj zub. Viem, ze to k detstvu patri, ale Natalia je schopna utknut sa na rovnej ceste a to kazdych par metrov a ked pada, nedava ani ruky pred seba, takze rovno na nos. preto citim bezpecnejsie, ked ju za ruku drzim, ked kricim stoj, cesta, chodia auta, nepocuvne, pravidelne vybehne na cestu, pritom vie, ze to nesmie, lebo sama to pred tym povie. Reagovala som na to dohovaranim, pokarhanim, nakricanim, pozadku, otocila som sa a isla domov, no nezabrala ani jedna varianta. Nechavam ju behat po trave, aby pad nebol taky bolestivy a aby si neublizila tak ako na asfalte, ale tato varianta sa jej tiez nepaci.
@hamma Máme to podobně, ty naše zlatíčka. Já chtěla později, s trošku větším rozestupem, protože Martínek je náročný chlapeček - ale nějak se to zvrtlo dříve, tak se těšíme a doufám, že přežijeme všichni ve zdraví 😉
No, blbý je, že skočil, teda do díry ne, ale ze zídky na trávu - cca jeden a půl metru vysoké. Natloukl si, ale poučení žádné - on je děsně umíněný, když někam chce, tak tam prostě jde, ať si říká kdo chce co chce.
Na ségru jsem začala zlehka připravovat tak nepřímo, jezdíme po známých, co mají miminka a nechávám ho "šáhnout". Je docela něžný, kupodivu - ale moc ho to nebere. Moc rád mi maže břicho olejíčkem a dává ne něj pusinky - ale nemyslím, že se mu to spojuje...uvidíme, ještě na to máme pár měsíců 🙂
Jak vy, jak to malý bere, zkoušeli jste ho nějak připravit?
baby prosim vas, mam skoro rocneho chlapceka a uz zacina trucovat. ked mu nedam co chce, alebo ho nepustim kam chce, zacne revat a obcas sa zacne hadzat. co mam robit, da sa tomu nejako zabranit, ako mam reagovat?
@rianka7 - velmi, velmi bych ti doporučila přístup montessori - kde se na to, co dítě dělá dívá trošku jinak a eliminují se zákazy. Takže místo tvé obvyklé reakce - to nesmíš, to nemůžeš, to nedělej..zkoumáš, proč to tvoje dítě dělá, co se tím chce naučit a pokud jeho činnost je destruktivní (jakože chce něco rozbíjet házením o zem), tak mu nabídneš něco, co házet o zem může (balonek, zmuchlaný papír) atd. Je to o tom, že dítě má v sobě něco jako "program", který mu velí to a to v určitém věku se naučit a zkoumat a protože žijeme v prostředí, v jakém žijeme, dítě má kolem sebe spoustu věcí, které "nemůže" a to ho frustruje (zákazy rodičů)..takže místo snahy dítě donutit něco nedělat (a bude to horší s věkem), je třeba pochopit, co dítě dělat chce - př. háže hračkama, patlá se v jídle, chce čabrat čaj - tak ti pomůže oddělit slovesa od podstatných jmen a zůstane ti - háže, patlá a čabrá - takže nabídneš rovnou varianty - házet balonkem, patlat se v těstě, čabrat s vodou v koupelně...velmi dobré u takto malých dětí (tak do tří let) je vůbec nepoužívat negativní formulaci - žádné zákazy a neříkat to, co nemá dělat, ale říkat to, co dělat může - př. místo Neházej tou hračkou - rovnou říct - vídím, že se ti líbí házet. Na házení máme balone (žádný zákaz - jde o to, že děti vidí v obrazek a když řekneš - neházej, ony prostě vidí to házej a hážou...).
Za to, že tě přestává poslouchat není třeba se na něj zlobit, cílem přeci není poslušné dítě, ale dítě,které je zodpovědné, dítě, kterému nebyla přerušena víra v jeho schopnosti a pocity, kterou má od narození (a my ji tak soustavně nabouráváme našimi zákazy, příkazy, říkáním, co má dělat a co má cítit a co cítit nemá a jak se má chovat - dítěti to jen dává signál - tak jak uvažuji, cítím a konám - to není správné, mám poslouchat jinou autoritu)...ale odbočila jsem - jde o to, že prostě jít proti tomu, co tvoje dítě chce zkoumat je jako jít hlavou proti zdi, pokud zůstaneš na té cestě, máš před sebou cca dva roky vzdoru a nepochopení, kdy ty budeš vytvářet pravidla typu - tohle nesmíš a dítě bude s tebou bojovat různými způsoby, protože jeho vývoj bude tak silný, že bude chtít tvoje zákazy obcházet...takže mnohem výhodnější pro obě strany je nabízet ony hranice s respektem k přirozeným potřebám dítěte - tedy umožnit to, co potřebuje, s ohledem na zachování domácího prostředí - jak jsem spala - házet můžeme s balonkem...dítě bude mnohem klidnější:o)
@blandik Všechno, co píšeš je pravda. Já se taky snažím chápat malou, nezakazuju, docela to fungovalo. Jenže od úterka je velká změna. Začala mít záchvaty vzteku, které nikdy nemívala, ani nestačím záchvatu předejít, protože kolikrát ani nevím proč začne. Dneska se i ublinkla jak řvala. Jak takovou situaci řešíš? Dá se tímto přístupem tomu zabránit nebo ji rychle zklidnit? Díky za jakýkoli tip.
@jasminy - koukám, že má rok a sedm měsíců, to je velmi časté období, kdy nastupuje první vzdor, takže nevím, jestli víš, oč jde. .ale tvoje dcera se začíná osamostatňovat, začíná vnímat své ego, a že je někdo jiný než máma..takže tohle období je pro ni hodně důležité, aby nebyly ty její projevy potlačované, jako něco nevhodného...pravděpodobně se nebude chtít oblíkat, převlíkat, mýt, jít ven a pak zase chtít jít ven hned..cokoliv ji rozčílí...pro tebe je dobrá informace ta - že nemusíš jít proti tomu jejímu chování, v tom smyslu, že nemusíš mít strach, že je to trvalá změna, kterou musíš potlačit, aby byla "vychovaná". Jak přišlo, tak odejde...je třeba se obrnit velkou trpělivostí a předtsavit si, že jak se ty budeš chovat k ní, to ona přebere jako vzorec chování - když ji budeš nutit, nenaučí se ani tak moc respektovat, co chceš, aby respektovala, ale spíše se naučí, že je v pořádku, že ji někdo do věcí nutí a že i ona může nutit druhé..pokud po ní budeš křičet, bouchneš ji, budeš ji hrozit, bude to stejně tak do těch dvou a půl, třech let mít malý efet, nebo spíše žádný, ale holčička se naučí, že tohle chování je v pořádku, že její cítění není důležité...
Nevím, jakým směrem se ubírá tvoje výchova, ale nám strašně moc pomohlo prostě akceptovat dítě jaké je a nesnažit se zarážet jeho projevy emocí, když plakal, plakal - v pořádku, má důvod (a nemusel to být důvod, který bychom my uznávali, ale prostě on měl důvod a my do toho neměli co mluvit - že nebreč, to nic není, to se spraví..). Když byl v emocích, tak jsme byli u něj, aby měl pocit naší lásky a přítomnosti, pokusili jsme se jednoduše popsat, proč je rozčílený, smutný - př. jsi smutný, protože táta odešel a ty si moc přeješ, aby tady táta byl.. a když se nechal obejmout, tak jsme ho objali..(vysvětlování v průběhů emocí nemá smysl, jen to dítě více rozčílí)...žádné odvádění pozornosti, igonorování, řešení situace za dítě...prostě jen nechat proběhnout, děti jak se uklidní, tak jdou hned třeba k něčemu dalšímu nebo si najdou svoje řešení...
Jsou i komunikační techniky - že s batoletem mluvíš jen pozitivně - tedy třeba trhá stránky knih a ty řekneš - ano, vidím, že se ti líbí trhat knížku..na to máme papír (takže všechny věty jsou o tom, že neobsahují - nesmíš, nedělej /tedy žádný zápor, který by obsahoval sloveso, které nechceš aby dělalo - př. nelez do kaluže..ale místo toho řekneš, co dítě má udělat a pokud možno neutrálně, tedy bez rozkazu - kaluž se dá obejít...dítě myslí v obrazech a tak si předtaví, jak obchází...)...je toho více, hodně toho najdeš třebas v knížce - jak mluvit, aby děti naslouchaly a Jak naslouchat, aby děti mluvily /ty jsem nečetla) anebo pak v Respektovat a být respektován a mě poslední dobou učarovala Vychovávme děti a rosteme s nimi - u nás cesta byla právě v tom roce a půl, když jsem malého pleska poprvé přes zadeček a byla z toho v šoku, že jsem šla hledat na net a tam našla právě Respektovat..a to přelouskala, byla jsem z toho uchvácená, i když to není přímo na batolata..a pak jsem četla Vychováváme děti..a to mě tenkrát přišlo hodně volné, ale teĎ jsem se k tomu vrátila a vidím v tom veliký smysl a funguje to u nás.
Takže za mě - když dostane záchvat vzteku, jsi u ní, dřepneš si, pokud se nechá vzít, tak ji vezmeš do náručí a jen jsi přítomná, můžeš ji popsat jednoduše její pocity - ty jsi asi smutá, naštvaná, protože to a to...žádné vysvětlení, její záchvat pomine..jde o to, aby mohla v bezpečí a obklopená láskou prožít svou emoci, vzpamatovat se z ní..nejhorší na ty záchvaty je začít rovnou říkat dítěti ,proč něco nemůže, proč něco nejde...a vysvětlovat..to právě vede k tomu, že dítě totálně ztratí nad sebou kontrolu, hází sebou o zem, bouchá hlavou o zeď, zvrací...v podstatě jde o to, aby v těch emocích jsi ji neodporovala, ale chápala ji, že ji je hrozně (bez vlastního souzení, jestli má na to právo)..až se uklidní, můžeš ji situaci vysvětlit, pokud budeš chtít dát pravidla - tak pozitivně - trhat můžeš letáky...A doporučuji velmi, velmi tu knížku o komunikaci:o)
A tím montessori přístupem určitě vyřešíš spoustu situací, kdy by jsi normálně začala slovem - nemůžeš trhat, nemůžeš házet kamínky...ale místo toho dáš popis - líbí se ti házet kamínky, ano chápu tě...házet je můžeš mimo lidi..
ale období vzdoru je období vzdoru, nedá se zrušit, ale dá se projít tak, že dáš dítěti vzor chování do budoucna. Místo potlačování jeho projevů, je můžeš chápat a tím se dítě učí, že jeho uvažování a pocity jsou správné a může se o ně opřít / a samozřejmě se jeho uvažování bude měnit, jak bude vyzrávat, ale jako vzor mu stačí jen vzorné chování rodiče a ne nucení, drilování, zákazy ze strany rodiče). Jestli mi rozumíš.
Díky za odpověď. Přesně jsi vystihla to, že nechce jít ven, i když je hezky, nechce se oblíkat, měnit plínku atd. Je to změna, doteď byla hodná, sice občas dala najevo, že se jí něco nelíbí, ale tohle byl docela šok. ☹ Pořád jsem doufala, že se nám to vyhne...jak naivní.
@jasminy - tomu se žádné zdravé dítě nevyhne, a pokud to nepříjde v roce a půl, tak něco nechci přímo napsat, že není v pořádku, ale prostě se to dostaví později a o to hůře..tohle se dostavuje více méně občas mezi těmi 18 měsíci a třemi roky, občas to trvá do pěti let..ale každopádně moje zkušenost je, že když tlačím, tak se dítě sekne a pak se to zacyklení pěkně táhne..chce to se obrnit, chápat, dávat si mnohem více času na přípravu - mě třeba pomáhala nerušit ho z hraní, že už se má oblíkat..ale dřepnout k němu, koukat, co dělá..až mě začal vnímat, tak se včlenit do hry, říct mu při tom, že půjdeme ven, mít tam už nachystané oblečení..a při hře ho oblíknout, prohlížení knížky...
@jasminy Ahoj, já bych tedy v tvé situaci s odstavením počkala - myslím, že holčička má co dělat sama se sebou a se svými trápeními a ještě jí u toho připravit o něco, co ji uklidňuje v tomhle rozbouřeném období, by mohlo být náročný. A to jak pro ni, tak pro tebe - přestat se kojit je pro dítě, pokud to není z jeho iniciativy, velká změna, tak si myslím, že by to byl jen další důvod k vztekání se navíc. A to asi nechce nikdo z vás. Neboj, dřív nebo později se určitě sama přestane chtít kojit, nebo to vyřešíte v nějakém klidnějším období.
Jinak přeju pevný nervy🙂.
Nám se hodně osvědčilo to, co píše blandik o akceptování emocí, od té doby, co se na to snažím myslet ubylo hodně brečení a vztekání a nebo je to mnohem kratší.
Ahojte dievčatá na nete čítam ako zvladať vzdor , ale aj tak som z toho dosť dopletená a neviem čo robiť v mojom konkrétnom prípade s mojím 2.5ročným drobcom keď si malý dožaduje svoje, že reve do nepríčetnosti až sa vyvracia aby dosiahol svoje ja som sa zachovala zle podľa toho čo som čítala lebo som naň nakričala a dala mu po zadku a dokonca som sa aj s manželom pohádala lebo on zas sa príliš bal aby sa nezadusil lebo ho napínalo až nakoniec sa povracal on to chcel pokojne vysvetľovať čo vobec nepomahalo lebo ho absolutne nepočúval čo hovorí. Nakoniec som odišla z kúpelne ja a keď sa malý vyvracal tak sa upokojil a už si nevyžadoval to čo predtym akoby sa nič nedialo vlastne zbytočný vzdor s tym že rodičia pohnevaní. Vlastne tym svojim vracanim aj tak nic nedosiahne lebo to uz urobil parkrat akurat nas rozladi ale neviem ako predist vracaniu ked zacne revat a nepovolujeme tak to vyusti k tomu vracaniu aj ked nic vlastne nedosiahne akurat nas rozladi aj tak to robi ked ma zlost co s tym poradte mi prosim.
@evamarcel:
Ja som prisla na to, ze v kazdej situacii je potrebna ina reakcia. Teda neexistuje jedna rada, jeden sposob (potom by sme nemali o com diskutovat 😉). Treba sa naucit par trikov a potom skusat. Casom sa uz da odhadnut, ktory trik bude fungovat v tej-ktorej situacii.
Naojdolezitejsie je, rozlisit, ci sa jedna o malickost, ktoru mozte splnit, alebo ci ide o zasadnu vec, v ktorej nepovolite. Napr. este jeden keks? No dobre, ak ich nezjedol prave cely balik, daj si este tento jeden posledny. Ale napr. na ceste sa ide za ruku, lebo je to zivotu nebezpecne. Ked sa neda inak, zobrat aj zuriace dieta na ruky a niest ho. Dufam, ze sa rozumieme 😉
V prvom rade musis ale vediet, CO vlastne chce. Casto maju zachvat a ani same nevedia, preco. Nevedia komunikovat tie pocity, ktore za tym vsetkym su. Je smutny, lebo treba ist domov z ihriska? Je hladny a preto chce keks a pritom by potreboval poriadne jedlo? Chce nieco, co nesmie (noz)? Je unaveny, ale nevie sa vyjadrit, ze chce pokoj? Nudi sa? Ma prilis vela vzruchov? Nevhodne jedlo (teda prilis vela cukru, dokonca kofein - ten je aj v cokolade). Ako vidis, nie je to jednoduche. Sledovanim ale casom zistis, co vyvolava ake reakcie a ako reagovat.
Niektore triky su:
- odputat pozornost
- navrhnut nahradu (chce sa hrat s noznickami? tie treba vymenit za napr. lepidlo, a "predat" tu vymenu tak, ze lepidlo je superbombaspica a teraz budeme lepit farebne papieriky)
- povolit. Chce pasikave body a nie jednofarebne tricko? No tak nech sa paci! Oblecenie musi pasovat k teplote a pocasiu, ale ci s pasikmi, autami alebo dinosaurami je suma fuk. Nestoji to za "boj"
snaziot sa ukludnit. Toto nie vzdy funguje. Casto su deti potom doslova v nepricetnosti, ze ich ukludnovanim este viac rozzurime, lebo im davame na javo, ze im nerozumieme. Napr. opakovanim, ze je vsetko v poriadku dosiahneme opak, kedze pre nich v tomto momentie nic nie je v poriadku. Ale casto pomoze objat, pohladkat a pod.
- ak sa chce este dalej hrat, povolit napr. este raz sa smyknut, potom ideme domov. Alebo nastavit budik. Mozes sa hrat, kym zazvoni budik, potom ideme umyt zuby a spat. Precitame este jdnu knizku a potom je vecera.
- pomenovat ich pocity (to by malo byt na prvom mieste). Si smutny, nechces ist domov, si nahnevany a pod.
- nekricat na deti zhora. Sadnut si na zem, klaknut, aby ste boli tvarou v tvar a az ked ta bude ako-tak vnimat, tak rozpravaj.
- ignoracia. Niekotre situacie vyzaduju ignoraciu. Ked vsetko ostatne zlyhalo, a podla situacie, pomoze ignorovat. Ked prave trochu vnima, povedz mu, ze ides napr. do kuchyne a ked sa ukludni, moze za tebou prist alebo ta zavolat a prides k nemu. Znie to divno, ale su situacie, ked su tak zafixovane na plac a "trpenie", nic nezabera, ze ich to musi same prejst. Nechat lezat na zemi, davat pozor, aby si nemohli ublizit, z kutika oka pozorovat. Povedat, ze si tam a tam a nech potom pride.
Zabranovanie/miernenie vzdoru:
- sledovat, aby nebol hladny/smadny. Ponuknut vodu, kusok rozka, jogurt a pod., ked uz by mal nieco zjest, ale ste napr. v meste
- vyhybat sa ako aj prilisnej nude, tak aj prilis vela vzruchom. Ja viem, to sa neda vzdy a kazde dieta je ine. Ale ked hrozi nuda, lebo musis chodit po uradoch, vezmi mu hracky, nejaky snack, hrajte sa v cakarni malu hru a pod. Ked si naopak niekde, kde je prilis vela vzruchov, pokus sa odist napr. na wecko, vonku, kde sa budes venovat iba jemu, v klude.
- venovat sa dietatu z casu na cas pocas dna na 100%. Napr. vies, ze na varenie potrebujes 1 hodinu. Ale po pol hodine zacne protestovat. Tak po 25 minutach prestan, a chod sa mu na 100% venovat na par minut. "Dobije si baterky" tvojej pritomnosti, a potom sa mozes ist venovat zase vareniu.
-zamestnat ho. Daj mu doniest taniere a pribor na stol, servitky a pod. Porpos ho, aby ti pomohol poliat kvety, kup mu malu krhlu. Nachystaj si handru 😉 Ked rozleje, utri alebo ho popros, aby to utrel.
- Nechaj ho rozhodnut sa. Napr. vybrat si jedno tricko alebo druhe. Ale daj mu na vyber to, co aj ty akceptujes 😉
Odporucam knihu The Happiest Toddler on the Block od Dr. Harvey Karp. Na mojho syna sice jeho metoda moc nezabera, ale ostatne triky a hlavne vysvetlenie, preco a pod., su velmi poucne. Takisto aj The No-Cry Discipline Solution od Elizabeth Pantley alebo The Discipline Book od Dr. Sears.
Ono sa to samozrejme lahsie cita ako robi. Aj mne prasknu nervy a nakricim nanho. Ale snazim sa nanho nekricat vzdy a kvoli malickostiam, a najma odhadnut situaciu. Casto pomoze MNE odist od sceny, ukludnit sa, a potom sa vratit. Snazit sa vyhybat reakciam v afekte, ako ziapanie, bitie a pod. Ako som uz povedala, kazdy sme clovek a kazdy raz nekrical na vlastne dieta. Je to ludske. Ak to nie je niekolko krat za den, ale raz za cas a zvysok casu je pokojny a laskyplny, je to v poriadku. Nezabudaj, ze sa uci od teba/vas, ako reagovat v akej situacii. Potom sa bude tak isto spravat aj ked bude dosplay alebo k vlastnym detom...
@ichbinich krasne rady..n.a niekktore som uz prisla aj sama, ale stale bojujem ako zmiernit dcerin vzdor...zaklad je zachovat uplne chladnu hlavu, dieta sa tym omnoho rychlejsie ukludni..staci len mala nervozita a dieta to hned citi
@pajinaa - a ještě k tvému možnému strachu, že se nenaučí dávat ruku, náš taky v tom věku více méně ruku nedával, nechtěla jsem ji..a nevím proč, ale po třetím roce mi dává ruku snad všude, dokonce jednu dobu trval, abych nešla před ním, ale vedle něj po chodníku..