Obdobie vzdoru u dieťaťa. Ako si s tým poradiť?

umatko
2. jan 2007

Ahojte mamicky, my sa nachadzame s nasim Viktorkom na vrchole obdobia vzdoru, hadže sa nam o zem ked nie je co by si on prial, bije od hnevu a ten plač!Chcela by som poprosit o radu ako sa zachovat ked ma od hnevu tresne, ci tresnut spat alebo si ho pritulit k sebe a opakovat mu stale ze ho lubim a ani ja ho nebijem, ja postupujem takto doteraz a som toho nazoru ze nasilie sa nasilim nikdy nevyriesi ale co mam robit ked nas ocko zareaguje na podobnu situaciu nasilim v podobe buchnutia po zadku. Prosim poradte

lenusiknr
30. apr 2011

maminky chcem sa spytat ci aj vy kricite po detoch? ja maleho nebijem, ani mu nedam po rucke ale posledne dni som sa pristihla ako nanho kricim ked ma vytoci... niekedy si uz pripadam ze by som sa mala ist liecit ved kricat po 16 mesacnom dietati nie je asi normalne... vzdy mam po tom vycitky ale fakt neviem co robit..napr. lezie tam kde nema, moze si ublizit ja mu to poviem 100 krat pekne no on nic.. potom to riesim krikom.. co by ste mi poradili?

tinki
30. apr 2011

@lenusiknr
moja skúsenosť je, že čím viac kričím, tým je to horšie. Asi najúčinnejšie je: zamerať pozornosť dieťaťa na niečo iné. Ja viem, že to nejde vždy, preto aj ja ešte kričím. Ale fakt len toto funguje. Napríklad ti lezie ku schodom a ty sa bojíš aby nespadol, tak ho vezmi na ruky a odnes niekam a ukáž mu niečo iné alebo povedz poď ideme sa pozrieť von oknom na nejaké autíčko napríklad alebo nech ti pomôže v kuchyni. Mne sa osvedčilo nechať spodný šuflík na linke a tam som dala malej hračky a keď niečo a ja som mala robotu v kuchyni, tak som ju tam dala a ona si vyberala veci a tak sa zabavila aj 15 min. Inak, nič v zlom.. 😒 , čím bude starší, tým bude menej počúvať...
Prajem ti a vlastne nám, veľa trpezlivosti.. 😉

bianocka
30. apr 2011

Prosim, poradte mi, ako mam malu zobrat z ihriska po dobrom, aby nevrieskala ako pavian. ☹ Ked ju po neuspesnom presviedcani vezmem na ruky a beriem prec, tak si vysluzim aj facky a skrabanie 😖 Aj na ihrisku, ked si zmysli, ze chce nejaku hracku alebo bicykel ineho dietata, mam smolu... Nehovorim, ze je to tak uplne ze vzdy... ale aj tak by som to chcela nejako riesit, aby sa to cim menej opakovalo. Dakujem za rady. 🙂

sisaha
30. apr 2011

@bianocka ja vzdy tu moju necham max. vyhrat a potom skusim jej pozornost odputat inym smerom.. napr. pri ihrisku kam chodime je aj fontana so striekajucou vodou. a viem, ze ona rada hadze do vody kamienky, tak sa jej spytam, ci tam ideme hadzat kamienky, ona sa necha zlomit a tam ju tiez chvilu necham sa vyhrat.. potom uz bez problemov ide prec... ale myslim si, ze nie si sama co odchadza z ihriska s dietatom co vrieska...ja tak tiez niekedy odchadzam... hold, treba vydrzat..je to take blbe obdobie 😅

civediamo
1. máj 2011

@lenusiknr 🙂ani nevieš ako si ma svojou odpovedou potešila 😉 toto všetko zaživam ja len v bledoružovom 😀 niekedy som uplne na dne,ale viem že musime vydržať,že ju to prejde RAZ 🙂 len taka nebola vždy,to len nejaky mesiac-dva,ale zvladnem to a teši ma že niesom jedina 😉

anta
1. máj 2011

@bianocka - to je dobrý dotaz, já tohle řeším s patnáctikilovým vzdorujícím a peroucím se dítkem v jedné ruce a s motorkou v druhé ruce, ve třetí ruce držím tašku s bábovkami 😀 😀 😀 Prostě jí čapnout a jít, však on jí ten řev přejde 😅 😅 😅

blandik
1. máj 2011

@lenusiknr - poradila bych neříkat, co nemá dělat, ale co má a může dělat - že může lézt tady a tady, dělat to a to. Děti neumí si představit, co mají dělat, když se jim řekne, co dělat nemají. Přemýšlí v obrazech - takže slyší - ne lez tam - takže tam leze. Tebe z toho pak může trefit šlak. Křičet po 16M dítěti není moc v pořádku, ale dokážou tak vytočit, že se nedivím.
@bianocka - k tomu odchodu z hříště. Určitě ji upozornit předem, že už pomalu půjdete, at si dohraje a dohodnout se, co ještě dodělá - objede kolo, 5x sjede skluzavku, 10x zhoupnout..jakoby ji říct, že půjdete, ale dát i nějaký čas...A taky říkat důvod, proč už jdete domů - že bude oběd, je večer (ne že ty jsi rozhodla, ale proč odcházíte). Jak doděláte to, co jste se dohodly, tak pak už trvat na odchodu, kdyby pak vyváděla, brečela, tak bych ji jen poskytla empatii - že chápeš, že se ji ještě nechtělo jít...až by se uklidnila, tak bych ji zopakovala, že už je čas oběda, a že jste se dohodly, že ještě 10x sjede skluzavku. TO se stalo a dohody je třeba plnit. 😉

lenusiknr
1. máj 2011

dakujem za rady, dnesok som zvladla nekricat🙂 hned som utekala do knihkupectva a uz mam doma knihu respektovat a byt resp. snad mi pomoze lepsie pochopit a vychovavat toho mojho certika. pomohla niekomu tato knizka v aplikacii aj na 1,5 rocne dieta? teda aspon v niecom alebo ake mate skusenosti celkovo?

lenusiknr
1. máj 2011

@civediamo ani kubko taky nebol ...do 11 mesiacov bol perfektne dieta. zacalo to okolo roku asi ako u vacsiny... jeden den je to u nas dobre, druhy je to zas horor.. najhorsie je, ze ani v noci nemam pokoj on sa totiz budi kazde dve hodky s placom kvoli zubom.. niekedy uz vazne nevladzem.u nas asi fakt jedine co zabera tak nebyt doma, vonku je ako anjelik.. ak sme doma viac ako dve hodky je z neho kopa nervov, kedze nemozem nonstop pri nom sediet... a to sa jemu nepaci.. on napr. neznesie ani aby ho uspal moj muz, ci uz na obed alebo vecer.. to fungujem jedine ja.. staci ze mu poviem pod spat s tatom a uz ma berie za ruku do spalne...aj pri hrani akonahle zbada, ze je tam len tato a ja som zduchla spusti po mne patranie.. ale ked tam len tak sedim zahra sa s muzom aj hodku... proste musi vediet, ze som tam....

lalus
1. máj 2011

@bianocka @anta súhlasím s @blandik treba im to donekonečna vopred pripomínať, že pojdeme, pojdeme, pojdeme...lebo.... ja už asi rok používam budík...t.j. ak viem, že už potrebujem ísť, tak ho na to upozorním: "jakubko, bude nám treba odísť domov, lebo potrebujem dovariť/je čas obeda/.... Ak chceš, ešte chvíľku sa tu môžeš zahrať. Koľko? 5 minút? alebo 10 minút?" On si vyberie - v dvoch rokoch rozdiel v čase nevedel, ale verte či nie, teraz si je toho vedomý a vyberie si 10 😀 Samozrejme mu ponúknem len také alternatívy, ktoré sú pre mňa schodné. Lebo on si už aj sám vypýta "maminka, ešte polhodinu tu chcem byť" 😅 Ak chce zostať pridlho, tak mu to poviem, že to je dlho, ale môžeme zostať ešte napríklad 3. minúty...no a o ten čas, na ktorý sme sa dohodli nastavím budík na mobile 😉 Ešte 1-2x mu to počas osypávania času pripomeniem a keď zazvoní budík, tak odchádzame. Chcelo to trošku trpezlivosti a času na naučenie, ale fakt to funguje 😉 Veľakrát mu len ukážem zvoniaci mobil (vždy tá istá melodia, vždy dodržím času, neklamem ho) absolútne nič nemusím povedať a on položí hračku a sám sa vyberie domov 😵 Samozrejme, že máme aj horšie dni a aj napriek dohode protestuje - ale ide, aj keď s plačom či krikom a vrzukaním "ešte teraz chcem byť na ihrisku, nie zajtra, teraz!!!" ale ide. a ak mám čas a je to OK, tak mu občasne povolím uzdu a dám mu druhú šancu, t.j. znova nastavím budík na nejakých pár minút. Napríklad dnes - hral sa na piesku dosť dlho, už sme potrebovali odísť, tak sme si dali ešte 5 minút a po zazvonení budíka sám odložil hračky a odišiel....ale cestou sme našli ešte motorky a tam začal pípať, že chce sa ešte motorkovať...tak som mu dala ďalšie 3 minúty (s komentárom, že už nám čas vypršal, treba nám odísť, ale chcel, chcel chcel, tak som povolila). Po tomto sme ako obaja spokojní odkráčali s úsmevom domov 😵
sorry za dlhý príspevok...ale verím, že inšpiruje.....skutočne to ide, len treba deťom dokola všetko pripomínať a omieľať a dôsledne dodržiavať a oni na tie pravidlá nabehnú. Ja si vždy poviem, že ako by som sa ja cítila, keby som stretla perfektnú kamošku s ktorou som sa dlho nevidela, mali by sme milion tém na rozprávanie a zrazu by prišil mm a uprostred vety mi zavelil "odchádzame!" tiež by mi to nebolo po vôli ale emocie by som to zvládla. Kým tie naše deťúchy ich ešte nezvládajú a pri "násilnom prerušení" hry to aj patrične dajú najavo 😖

lalus
1. máj 2011

joj a zabudla som, že každá mamina si už dieťa pozná, tak ak napríklad viem, že budeme musieť ísť a malý mi hodinu sedel vpiesku ale som si istá, že sa bude chcieť ešte aj pohojdať/šmyknúť tak ho na to upozorním, aby som predišla zbytočnému cirkusu....poviem, že pomaly pojdeme, že sa pekne zahral, ak chce môže ísť ešte tam a tam za ten čas čo nám zostáva....niekedy ide, niekedy nie - je to jeho voľba, ale nevie si to vopred uvedomiť, tak mu len pripomeniem, čo ešte nestihol.

blandik
1. máj 2011

@lenusiknr - právě cca od toho věku jsme taky na tu knížku narazila. Moc nám pomohla právě k pochopení, co je funkční a co funkční není v komunikaci. Tahle knížka ti až tak nepomůže příklady jak na batole, protože spíše už řeší dialogy, ale určitě je dobré s tímto začít od malinka a dítě si na tento přístup zvykne. POmůže pochopit, proč určité komunikační styly nefungují - ironie, příkazy, pokyny, křik...a kam vedou. Rozdíl mezi poslušným dítětem a zodpovědným...Každopádně u nás totální úspěch doma. Neříkám, že to je lehká cesta, batole je prostě batole, ale pomohlo nám to se nedostávat do stavů, že nás dítě točí, protože nás neposlouchá, pomohlo nám to komunikovat s ním tak, aby jsme se dohodli, spolupracovali namísto abychom ignorací, kříkem, výhružkami, příkazy dosáhli toho, co jen my považujeme za správné, ale pomohli jsme dítěti vidět smysluplnost toho, co dělá a tím došlo ke zvnitřnění, posílili jeho vnitřní motivaci pro dělání věcí a ne jen poslušnost vůči autoritě.

blandik
1. máj 2011

@lalus - přesně tak, taky nám to tak funguje. Jde o to pochopení, že pro dítě "teď" je to nejdůležitější a je třeba ho jemně nachystat na odchod, změnu...Taky kladu důraz na kooperaci - že když se mu nepovede něco napoprvé, že nedokáže opustit autíčko v obchodě, ačkoliv jsme se dohodli, tak mu dávám pak druhou šanci, že chápu, bylo to pro něj těžké, autíčko ho moc bavilo, a že to napoprvé nevyšlo, ale že to můžeme zkusit ještě jednou, jestli to zvládnem...a zvládne to pak vždycky 🙂

anta
2. máj 2011

Holky, důležité je, že když jako mámy řeknete ve stylu, "jestli budeš řvát, tak tě čapnu a jdeme", ale musíte to tak udělat! A pokud to tak uděláte, znamená to, že jste důsledné a dítě si to bude pamatovat, ne hned, ale nebojte, za krátký čas pochopí, že co řeknete, to platí, chce to trpělivost, těm dětem vše dochází až někdy, u nás některé věci trvaly např. 3 měsíce než mu to docvaklo, konkrétně šlo o to, že Honza se mě snažil bít, no já byla vždy hrozně naprdnutá a měla jsem sto chutí mu to vrátit, ale neudělala jsem to, protože říkat dítěti, aby vás nebilo a přitom mu ji fláknout, není zrovna moudré 😉

anta
2. máj 2011

Samozřejmě taky včas upozorňuji, že za chvilku se jde, no a to dítě je na to připravenější, horší je, když člověk najednou to dítě čapne a jde, to dítě na to musí být připraveno, aby se cítilo v pohodě a v bezpečí, jinak je z toho vykolejené, panč neví, co ho vlastně čeká 😉

blandik
2. máj 2011

@anta - souhlasím s důsledností, ale mám trošku problém s tím - "jestli budeš řvát, tak tě čapnu a jdeme" - asi to není vzor chování, který bych chtěla dítěti předat . Navíc se tím dítěti potlačují emoce. ONo křičí, protože se mu něco nelíbí a i když to třeba by už mohlo umět říct slovně, ještě se to nenaučilo a v emocích místo řvaní začít používat slova je hodně těžké. Takže bych mu nehrozila odchodem za řvaní...Raději bych použila nějakou mírnější metodu, typu budík, dohoda, jasně stanovený časový úsek, kdy oběma bude jasno, kdy daná aktivita bude končit. Ano, dítě se pak docela rychle naučí, jak to funguje (a samozřejmě se nedá opět na dítě zlobit, pokud i po dohodě nebude schopné v klidu odejít, děti nedokáži odolávat pokušení a tak je potřeba mít pro to pochopení - což opět neznamená - mu dovolit pokračovat v činnosti, tkerá měla být ukončena, ale říct třeba - chápu, že je pro tebe těžké odejít. Ale dohodli jsme se, a dohody se plní.)..Prostě jde o to, zvolit takový styl komunikace, přístupu, který dtíě něco naučí - spolupráci, dohodu, odpovědnost, spolurozhodování ---a ne výhružky, křik, ignoraci, násilné odnesení, nebo naopak něco ve stylu - TAk si dělej, co chceš, mě je to jedno...tedy urážení...

Mě na tohle pomáhá si představit, že jak se k němu chovám já a jeho okolí, tak pravděpodobně podobně se bude chovat můj syn později ke svému okolí. Samozřejmě ne stejně, ale přebere vzroce. Většina lidí se nějakým způsobem snaží dosáhnout svého - mnoho lidí manipuluje, ignoruje, uráží se, používá nátlak, zastrašování, citové vydírání - stačí se podívat kolem sebe na své okolí, známé, ná nás samotné - já toto nechci dále předávat, protože si myslím, že lidé v tomto nejsou šťastní.

anta
2. máj 2011

@blandik - no ale když je několikrát upozorněno, že se půjde a pak řve, tak co? Počkám až se vyřve? 😅 😅 😅 A dítě jaksi neví, co je to čas, tomu je to vcelku jedno 😉 Já to vyloženě nemyslela nějak agresivně, záleží také na situaci, že? Nejsem žádný tvrdolín a mám dítě citlivku, takže k němu taky přistupuji citlivě, ale občas taky ne, nejsem dokonalá matka 😎

anta
2. máj 2011

I když přiznávám, že Honzulín je vcelku pohodové dítě, ale taky vstane zadkem napřed a dá mi to pěkně zpapati 😅, nesnažím se rozhodně potlačit jeho osobnost, to vůbec, ale taky jsou určité meze, asi jsem to předtím napsala příliš rázně, tak si ze mě ten příklad raději neberte 😀 😀 😀

blandik
2. máj 2011

@anta - souhlasím, děti nemají pojem o čase, žijou podle denního režimu, mají to jako biologické hodiny. JInak - přesně tak - když začně plakat, tak ho nechat vyplakat (pokud je kolem hodně lidí, tak ho odnést bokem), ale klidně, hezky - že vidím, že pláčeš, půjdeme se splu domluvit stranou, kde je klid. Tam ho nechat vyplakat a jen mu dát pochopdní - že vidím, že jsi smutný, nechce se ti ještě jít. Já to chápu. Jde o to, že když se dítě vzteká, stejně nechápe tvoje argumenty (že už musíme domů, ty nechceš, ale já jsem ti to říkala, takže toho nech a jdeme - jen příklad). Když na něj tlačíš, když je v emocích, ten jehho hněv a vztek jen více nasměruješ na sebe a dítě to stejně nepochopí, protože v emocích je zatřená složka racionálního uvažování. Až se uklidní, tak pak je teprve schopné vnímat, že byla nějaká dohoda. Možná to je trošku časově náročnější, možná taky ne...protože když se nechá dítěti průběh emocí plynout a pak si to vysvětlí s rodičem, tak to neovlivní jeho pozdější náladu. Zase je pak dobře. Ale když dojde ke klasickému - nech toho, jdeme...tak dítě bývá dost často potom mrzuté a jeho ječíčí záchvat stejně trvá dlouho, tak či tak...a pokud se na ten povel už naučí uklidnit, tak vlastně potlačuje vlastní emoce, později může mít problém se ve svých citech vyznat a bude mít pocit ,že negativní emoce nepatří do našeho života, což je omyl, my je potřebujeme - chrání nás, potřebujeme si je prožít, a pak se zase odrazit a jít dál, rozhodnout se...Já jsem to nechtěla napsat nějak útočně...jen jsem chtěla osvětlit další aspekty určitého přístupu.

blandik
2. máj 2011

@anta - jetšě me napadá - "je několikrát upozorněn, že se půjde" - podle mě je třeba se snažit být co nejpřesnější - opravdu vždy se snažit nají nějaký klič, podle čeho bude jasné i tomu dítěti, že až se 3x sklouzne, jde se, protože je oběd - a k tomu doplnit i tu smysluplnost, že se jde kvůli obědu. Ne proto, že máma už chce, ale proto, že je oběd. Takže přesné podmínky ukončení činnosti a proč a dost času na realizaci. A přesně jak píšeš, dítě si taky na to potřebuje zvyknout, takže to nefunguje vždy 100%, ale pokud nechce, dá se pak už otočit a se slovy - máme dohodu, že už jdeme domů. 3x jsi se sklouzl, je čas jít domů. A pomalu vykročit směrem domů...pokud ječí, tak mu dát chvilku, nebo ho odnést kousek dál, je-li tam hodně lidí...a pochopit emoce, ano - nechce se ti jít, moc tě to tady baví...a počkat na sklidnění...pak vysvětlit až se uklidní, a jít domů...Mě hodně trvalo si uvědomit, že místo poslušnosti a trestů (typu - neposlechl jsi mě, utekl jsi mi, tak jdeme domů...) klás důraz na spolupráci, sounáležitost - že domluvili jsme se, že tady mě počkáš, než dojdu, jel jsi dál...můžeš slézt z kola a já ti ho ponesu a půjdme dále spolu vedle sebe nebo to můžeme zkusit ještě jendou, jestli to tentokrát napodruhé zvládneme a zastavíš na konci chodníku...náš si vždy vybere, žedruhá šance to zvládnout a nestalo se, že by to nezvládl...a je pak na sebe pyšný. Já i on si ušetříme nervy a já to beru, že se učí.

anta
2. máj 2011

@blandik - naprosto s tebou souhlasím, já to předtím psala jako shrnutí toho, co se Honzík naučil, třikrát řeknu a pak se jde. Ale on už to prostě ví a v tom je rozdíl, člověk v tom sám zezačátku dost plave, obzvlášť když jeho "učení" nemá u dítěte nějakou dobu žádnou odezvu 🙂

blandik
2. máj 2011

@anta - většinou ty nové věci chvilku trvají, ale po tom druhém roce už vidím docela dobrou spolupráci s malým. Já na našem dost vidím, že potřebuje ty důvody, ne jen že řeknu, že se jde...klidně i řeknu - mě už se tady být nechce a tobě ano, tak co s tím? Nějak se potřebujeme domluvit, já sama odejít nemůžu a ty tady nemůžeš sám zůstat... 😵

anta
2. máj 2011

@blandik - tak tak, zeptat se tak nenápadně, jestli by už nechtěl jít a tak, viď? 🙂 🙂 🙂

slniecko30
2. máj 2011

@andrea.m fúúúúúúúha, som si myslela, že iba ja vrieskam ako zmyslov zbavená, som rada, že nie som sama 😉

slniecko30
2. máj 2011

@lenusiknr veru, je to ťažko, aj ja som na seba nahnevaná, ked na dcérku nakričím, ale tiež nerozumie peknému slovu. jednoducho sa to nedá...

slniecko30
2. máj 2011

@bianocka tak to mám aj ja takýto problém, ziape a ziape a ziape a nič nezaberá.

ludmilabb
3. máj 2011

@blandik my sa s odchodom z pieskoviska celkom borime a tiez ju musim trepat na rukach prec, zacne revat, tahat sa naspat do pieskoviska, lahina sa na zem,vysvetlujem jej dovody, predtym ju pekne upozornim ze odchadzame, ze posledny kolacik si spravi atd, atd kym su na pieskovisku deti, je to boj a nedajboze po ceste stretneme dalsie deti na odrazadlach atd, to je dalsi ceremonial ale viem ze ked jej vysvetlujem dovody v inych situaciach zabera to, sice nie vsetkemu rozumie ale opakuje tie slovicka po mne a utvrdzuje si to tym, ma to zmysel len nie vzdy ja mam nervy 😔

blandik
3. máj 2011

@ludmilabb - já myslím, že v téměř dvou letech rozumí asi hodně dobře. Ale pamatuji si, že u nás dohody začaly vemli dobře fungovat až po druhém roce (a to myslím, až tak po 25 měsíci) a od té doby se to hodně rychle a dobře lepšilo. Do té doby to taky šlo, ale bylo to častěji trošku s obtížema, trošku více výbušného prachu. Teď většinou určím nějakou míru, snažím se, aby se do toho zapojil taky, a pak chci, aby mi to odsouhlasil. Vyloženě na tom trvám, že můžeme to udělat tak a tak, proto a proto, souhlasíš? Chci slyšet ano nebo ne. A pak to jde, většiou i bez protestů, bez řečí...takže určitě stojí za to vydržet, a mít to pochopení, dát si ten čas (pokud možno), aspoň já mám tu zkušenost, že prostě některé věci začnou fungovat až od určité doby. Ale před tím druhým rokem to chtělo hodně, hodně opakování té momenální dohody, a taky ty odchody nebyly jednoduché. Ale nepřišla jsem na nic jiného více košer - že dohodnem se, a pak už na tom můžu trvat, nemusím křičet, jen na tom trvat. Když tak odnést pryč nebo dát více času...Co jsem tak četala, tak malým dětem se špatně odolává lákadlům, můžou slíbit, ale tváří tvář realitě /odchod/, tak s tím mají problém a čertí se...takže se na za to na ně nejde zlobit,....takže je to pro tvou malou asi jen hodně oblíbená činnost a těžko se ji vzdává...S věkem to bude čím dál lepší...

sivka
4. máj 2011

@blandik - ahoj, velmi pekne sa ta cita 🙂 naozaj sa mi paci sposob, akym pristupujes k vychove Miska. u nas vzdor prave zacal prebiehat a tak sa snazim sa co najviac dozvediet ako sa s tymto obdobim vyrovnat. Matej bude mat o mesiac 2 roky a ako pises, v tomto obdobi to s dohodami ide zatial len velmi tazko. No verim tomu, ze sa to casom bude zlepsovat. Chystam sa zohnat si odporucanu knihu Respektovat ..... a uvidim, nakolko sa nam podari drzat sa jej. Uprimne poviem, ze ma krpec vie obcas dobre vytocit a aj nakricim, ale snazim sa to co najviac eliminovat. Len je tazko nieco s nim riesit, ked zacne mlatit okolo seba, hryzt - vtedy razne chytim rucky a poviem dorazne, ze to nesmie - ak to nepomaha, ide na chvilku do postielky (tam si nema ako ublizit), odidem do vedlajsej izby, ale necham otvorene dvere a po minutke za nim chodim a spytam sa, ci uz je dobre a mozeme ist dalej robit cinnost, v ktorej sme prestali. Viem, ze pises, ze izolacia nie je dobra, ale ked ma hryzie a neda sa upokojit, musim ho od seba nejako dostat 😅
Ja si myslim, ze deti nejake pravidla potrebuju. Inak su zmatene. Musia vediet, co si uz nesmu dovolit, odkial pokial. I ked som proti direktivnej vychove, v urcitych situaciach asi nejde velmi sa dohadovat (nie je cas), hlavne ked ide o bezpecnost dietata.

blandik
4. máj 2011

@sivka - ahojky, děkuji. Mě ta knížka Respektovat hodně pomohla, protože potřebuji mít inforamce, abych pak mohla jednat. Kdybych jendala jen podle sebe a své vznětlivé povahy, tak bych prováděla ani nechci vědět co...Právě to "pochopení" potřeb (z montessori) a práce s emocemi a jazykek mi pomáhají zvládat potenciálně vypjaté situace (Respektovat). Neříkám, že k nim nedochází, ale prostě to beru, že to jsou potřeby malého, že se prosazuje a dělá to svým dětským způsobem. Takže jsem přestala posuzovat oprváněnost jeho zuření, přestalo mi vadit jeho ječení /tedy snažím se/ ve smyslu, že tyto projevy nepotalčuji a spíše se snažím mít pochpení pro jeho potřeby, uznat, že se cítí smutně, je naštvaný, vytočený..a řešit situaci až se uklidní, až mě bude vnímat a myslet. Někde jsem četla, že děti si mají své emoce prožít, celé a do konce. Že to pak eliminuje budoucí intenzitu emocí. Pokud je budu potlačovat, budu odvádět pozornost nebo vyjadřovat nelibost, budou se pravděpodobně kumulovat do budoucna (pokud ovšem dítě tak nezastraším nějakou funkční metodou typu osprchovat studenou vodou, že dítě raději emoce potlačí, tedy jejich projevy a postupně se od svých negativních emocí odpojí a začne je považova za něco špatného).
Zatím mi to čím dál více vychází, že děti mají úžasnou schopnost se učit samy, příjde nějaké citlivé období a dítě se posune, přestaně dělat něco, co bylo problém. Ale rodiče jsou netrpěliví a potlačují pro ně negativní stránky dítěte a tím dítě často zacyklí /aspoň u nás to tak je, že když na něco zatlačím tak klasicky nerespektujícně, tak to malý just začne dělat dokola /. Takže vlastně jen používám informace, popisy, nastavuji dohody, mluvím s ním jako s "dospělým", pravdivě...Když se mi něco nelíbí, co dělá - třeba se nechce loučit s babičkou a babička pořád - dej mi pusu..., tak mu řeknu - když se rozcházíme, odcházíme, tak se loučíme. Můžeš dát pusinku, zamávat nebo říct ahoj..a malý šel dát pusu...kdyby ale nešel, tak víc nezasahuji. Nejspíše to pak s ním proberu ještě o samotě, bezprostředně po tom, ale jen opět řeknu tu inforamci /snažím se ho citově nevydírat větami - babičce to pak může být líto.../.
Věřím, že bude Respektovat pro tebe zajímavá, mě to hodně otevřelo oči, sice pak už člověk nedokáže vnímat /spíše nevnímat/ jemné odstíny konverzace jako dříve, ve smyslu, že se stane hrozně citlivý na všechno to lacinné chválení, manipulování (i ve vztazích mezi dospělými...), takže to člověku i zkomplikuje život 😉