Neznesie nikoho okrem mamy. Čo s tým?

megi93
16. jún 2009

Prosím pomôžte mi. Naša malá má 6 mesiacov a už asi týždeň má fázu, že pri komkoľvek plače, okrem mňa. Akonáhle ma prestane vidieť, tak spustí hysterický plač. Mysleli sme, že to prejde, ale sa to len stupňuje. Na wc chodím už iba keď spí, lebo inak nemám šancu. Ak ju vezme na ruky niekto iný, tak v momente spustí plač, až priam krik. Najhoršie je, že takto reaguje aj na manžela, nemôže k nej ani prísť a prihovoriť sa jej, lebo hneď plače. Pritom nikdy jej nikto neublížil, ani nevystrašil ani nič. Nevieme čo to je a ako to odbúrať. Lebo ja už som zúfalá.
Nikde som tu podobnú tému nenašla, ani sa to v žiadnej nespomínalo, tak zrejme sme jediní. Poraďte mi prosím čo robiť.
Ďakujem

hupcza
16. jún 2009

Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. Projevuje se především pláčem a rozrušením, a to ve chvíli, kdy je dítě odděleno od mateřské osoby nebo se nachází v neznámém prostředí či mezi neznámými lidmi. Mateřskou osobou je ten, kdo je s dítětem nejčastěji a ke komu si dítě vytvořilo zvláštní osobní vztah. Může to tedy být nejen matka, ale i otec, babička apod. Vytvoření tohoto vztahu (provázené a následované obdobím separační úzkosti) je pro dítě důležité, neboť pomocí něho si uvědomuje své místo na světě a postupně získává sebejistotu v ostatních vztazích. Profesor Zdeněk Matějček v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte k tomuto tématu uvádí:
„Jestliže (skoro) vždy někdo přijde, když dítě přepadne úzkost, trápení, nepohoda, jestliže se (skoro) vždy dovolá pomoci, pak je nasnadě, že bude něco takového očekávat i nadále – bude mít důvěru ve své lidi. Pak je velmi pravděpodobné, že dospěje i k prazákladnímu poznání, že jeho svět není zlý. A odtud je už jen krůček k vyššímu poznání, že svět sám o sobě, svět obecně není zlý – že je možno lidem věřit – a že je možno s důvěrou hledět budoucnosti vstříc. A nic nám nebrání, abychom v této základní důvěře v lidi a svět hledali základy příštího životního optimismu.“
Vztah dítěte k ostatním lidem se vyvíjí zhruba následujícím způsobem:
Prvních 6 měsíců – dítě nerozlišuje mezi lidmi, kteří o ně pečují. Nechá se uklidnit každou osobou, která se chová láskyplně. V tomto období prožívají separační úzkost spíše rodiče.
6 až 12 měsíců – dítě si vytváří specifický citový vztah k jedné osobě, která o něj nejčastěji pečuje, a cítí se v bezpečí pouze, pokud je tato osoba nablízku. V ranném věku děti ještě nerozumí času a prostoru a tak, když maminka odejde na chvíli do vedlejší místnosti, připadá jim, že zmizela navždy. Pláč se stává osvědčeným prostředkem pro přivolání maminky zpět.
1 až 2 roky – dítě se učí samostatnosti, separační úzkost se projevuje především strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Zatímco dříve dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní je stydlivé, mlčí, schovává se za maminku nebo se dožaduje nošení.
2 až 4 roky – separační úzkost by měla v tomto období postupně mizet. Dítě získává sebedůvěru, učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je snadné ho něčím zaujmout a tak překonat případnou nejistotu a strach.
5 let a více – většina dětí je v tomto věku natolik sebevědomá a samostatná, že se na příchod do školky (školy) nebo hlídání u babičky spíše těší, než aby to pro ně bylo zdrojem stresu.

U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v mladším školním věku. Pokud úzkost výrazně narušuje život dítěte (úzkost má např. tělesné projevy jako bolesti břicha, hlavy nebo zvracení a brání dítěti např. v návštěvě školy nebo v kontaktu s vrstevníky), může se jednat o separační úzkostnou poruchu, a rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc.

hupcza
16. jún 2009

Jak zmírnit separační úzkost

Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. O vzniku a vývoji separační úzkosti si můžete přečíst zde. Chování rodičů a ostatních osob kolem dítěte může podstatně zmírnit projevy separační úzkosti a také uspíšit překonání této fáze vývoje u dítěte.
Pomoci vám mohou následující rady:
Nechávejte dítě alespoň na krátkou dobu na hlídání jiným osobám ještě před tím, než se u něj rozvine separační úzkost. Dítě si tak zvykne na přítomnost jiných lidí ještě v době, kdy dobře reaguje na každou osobu, která se chová láskyplně.
Odcházejte od dítěte až po jídle a spánku. Pokud je dítě hladové nebo unavené, prožívá separační úzkost silněji. Pokud je to možné, neopouštějte ho v době, kdy je nemocné nebo ho něco bolí.
Pokud je to možné, nechávejte dítě na starosti stále stejnému člověku, na kterého je dítě zvyklé. Střídání pečovatelů je pro většinu dětí stresující.
Trénujte odcházení od dítěte na krátký čas a postupně dobu prodlužujte tak, jak si dítě bude zvykat. Pokud od vás dítě samo odchází (např. do jiného, pro něj bezpečného, pokoje), nechte ho tam chvíli samotné. Podpoříte tak jeho pocit nezávislosti.
Nechávejte dítě hlídat v domácím prostředí, např. nechte babičku přijít k vám domů namísto toho, abyste vezli dítě k ní.
Pokud necháváte dítě jinde než u vás doma, snažte se, aby to bylo alespoň známé prostředí, kde už dítě předtím bylo s vámi a líbilo se mu tam. Zůstaňte s dítětem, dokud si v novém prostředí nezvykne, a pak teprve odejděte. Nechte dítě vzít si s sebou svou oblíbenou hračku, aby se cítilo bezpečněji.
Při odchodu buďte klidní a pozitivně naladění. Děti citlivě reagují na vaši náladu a rozpoznají jakékoli napětí v hlase nebo ve tváři.
Při odchodu řekněte dítěti, že odcházíte a ujistěte ho, že se zase vrátíte zpět, a pak odejděte. Vhodné je vytvořit si jakýsi rituál zahrnující vždy stejná slova a gesta, na která si dítě může zvyknout a postupně se naučit, co znamenají.
Po rozloučení už se nevracejte, ani nereagujte na pláč dítěte. Pokud se budete stále vracet nebo se rozhodnete raději nikam nechodit, jenom tím posílíte úzkostné chování dítěte a příště se situace bude znovu opakovat.
Neodcházejte bez rozloučení (třeba ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry). Dítě by pak mělo pocit, že se na vás nemůže spolehnout, a bylo by ještě úzkostnější.
Naslouchejte pocitům svého dítěte. Ujistěte dítě, že rozumíte jeho pocitům a ujistěte ho, že se vrátíte. Vhodnější je říct dítěti, že mu rozumíte a že ono vám také bude chybět, než mu říkat, že přehání a že se přece nic neděje. Nevysmívejte se dítěti.
Naopak posilujte sebevědomí dítěte. Chvalte dítě pokaždé, když udělá něco odvážného nebo samostatného. Později mu jeho úspěchy ještě připomeňte.
Dodržujte dohody s dítětem. Zejména si dejte záležet na tom, abyste dítě vyzvedli v dohodnutém čase nebo se včas vrátili domů. Pokud se zpozdíte, dejte to vědět osobě, která dítě hlídá, aby to mohla v případě potřeby vysvětlit dítěti.

radka.m.
16. jún 2009

u takhle melých dětí bych asi bojácnost neřešila,vždyt ještě nemají potuchy o světě,ale nesouhlasím naprosto s tvrzením profesora Matějíčka,že by mělo dítě dospět k poznání,že svět není zlý a že by mělo mít důvěru k lidem,pokud se přesně tohle dítě naučí,pak nebude umět samo řešit nějaký problém,at už ve škole,nebo kdekoliv jinde,bude zaskočeno nepříjemnými situacemi a bude zvyklý na to,že má věčně někoho za zadkem,právě takovéto děti už ve školce se nejčastěji stávají obětí šikany.

missymici
18. jún 2009

hoj,u nás se to projevilo asi před 3 týdny.Když je doma s námi a přijde k nám někdo z rodiny,tak je to poho,ale když jedeme mi někam s malým,třeba naposled k prababičce,tak chytí hned záchvat pláče a neuklidní ho ani moje náruč.To samé bylo u babičky,kde měl záchvat asi 3 hodiny v kuse,nechtěl nic,spát,jíst když měl,prostě nic ani mě.Zklidnil se až doma,to byl uplně jako vyměnenej.V krámu spustil to samé,ale naštěstí jsem ho brzo zklidnila obalama z regálu.Nedělá to po každé,asi 2x se stalo že v jiném prostředí nebulel,ale jinak ano,a přitom jsou to lidi,který zná od narození.Je to taky separační úzkost????Nebo jenom špatná nálada v cizím prostředí,i když v něm byl občas na návštěvách když byl menší.Ale to si asi nepamatuje.

shaula
18. jún 2009

missymici - u nás je to naštěstí přesně naopak - kdekoli na návštěvě jsou celkem v pohodě, nebrečí, a když se rozkoukají, tak i řádí. Zato když někdo přijde k nám, tak hned spustí příšerný pláč a musím je pochovat. Až se uklidní, tak je to pak OK, takže to rozhodně máme o 100 % lepší než ty🙂

missymici
18. jún 2009

shaula: já mám už normálně strach s malým někam jezdit,protože někdy to zajde fakt daleko s brečením a nic ho nezklidní. Ale na druhou stranu,chci jezdit pryč s malým,aby si zvykl,ale mám z toho obavy.Tak to je zajímavy že brečí doma,asi nesnese cizí v baráku🙂 ale naštěstí se ti zklidní,to máš dobrý

martao
18. jún 2009

My sme na tom rovnako. Tak to je asi vekom. Starší to robili tiež. Prostredného sme nechali v 6. mesiacoch u babky- kupovali sme darčeky na vianoce. Vydržal plakať skoro hodinu. Teraz si ma ani nevšimne. 😀

megi93
autor
18. jún 2009

A kolko vám to trvalo? U nás je najhoršie to, že pri cudzích síce plače, ale to by som zniesla v pohode a neriešila, ale ide o to, že odmieta aj manžela. Momentálne sme na tom tak, že ho berie, pokial sa jej nedotýka. Keď malá leží na posteli, alebo sedí v sedačke, takje to ok, smeje sa na ocina a je v pohode, ale akonáhle ju vezme na ruky, spústí rev, ale hysterický. A keď si ju vezmem ja, tak ako keby uťal...v momente prestane. Ako dlho to bude trvať? Lebo ja už mám ruky ako opica.... 😒

missymici
18. jún 2009

megi93: napadla mě blbost,ale nic za to nedáš když to vyskoušíš...aby si zvykla na Tatínka,nevím jak často je s váma doma...ale třeba jí dát na spaní nebo na hraní přes den nějakou věc,nebo plyšáka,který byl předtím pár dní s Tatkou.TAhle se učí i usínaní miminka samotného s nějakou věcí od maminky aby se necítil sám.Nebo když spí,tak at si k ní Tátínek potichu lehne,aby když se probudí tak byl u ní a postupně aby si na sebe zvykli i při jiné činnosti.

megi93
autor
19. jún 2009

Missymici: No ono to je práve tá "sranda", že náš ocino pracuje z domu, takže je neustále s nami 😅 Tak práve preto nechápem tento jej obrat. Pretože keď bola menšia a mávala koliky, tak ju vedel utíšiť jedine manžel. Na rukách ju nosil a hojdal a rozprával jej a ona uňho aj zaspala. Teraz ho k sebe absolútne nepustí. A vidím aj na ňom, že ho to trápi a mňa samozrejme tiež. Okrem toho už začínam nevládať 😖

evinkaa
19. jún 2009

Ahojte, můžu říct, že naše malá 3,5 měsíční slečna už si taky vybírá, s kým chce být. U taťky je naštěstí hodná, horší je to třeba u babičky, kterou až tak často nevidí. Nebo u doktorky...to je krocení divé zvěře. Sotva si ji ale vezmu já, je to v pohodě. Myslím, že tyto problémy má spousta maminek s dětmi. Chce to asi jen čas a trpělivost, takže hlavu vzhůru megi93 ! 🙂

missymici
19. jún 2009

megi93: ...tak to fakt mazec,nedivila bych se tomu,kdyby váš Tatínek pracoval mimo domu,ale takto ????.... To je neskutečnéééé,ráda bych ti něco poradila,ale nic mě nenapadá.Myslím,že jí to časem přejde...vždyt je to Táta.A ty maminko drahá,musíš mít velkou trpělivost,vím že se to lehce říka,ale nic jiného ti nezbyde.Trpělivost,a pořás se snažit je zblížit jakoby od samého začátku.Držím vám palečky at se to brzo zlepší.

pastuska
19. jún 2009

No tak náš malý to mal tiež, celý 9 a 10 mesiac, ako šibnutím prútika to prešlo. Môj muž je vodič kamiónu, čiže nebýva často doma, ale malý bol na ňom nalepený celý čas, keď bol doma, tatinko mu nevadil. Okrem neho a mňa už nikoho nezniesol...

megi93
autor
19. jún 2009

Ďakujem baby, snáď to nejak prežijeme a vydržíme. Teda hlavne náš tatko 🙂