Strach z ďalšieho tehotenstva

Za tento prispevok ma mnohe odsudite, mozno az zozeriete, ale na skutocnosti to uz nic nezmeni. Mam strach z tehotenstva, a obrovsky. Mam krasneho syna, zazila som v tehotenstve dobre chvile, no i velmi tazke. Zaciatok bol perfektny, nemala som ziadne problemy, proste ukazkove tehotenstvo, az do... do chvile, kym ma rozbolel chrbat, a muz ma vzal, kedze bol vikend do nemocnice, nech sa mi na neho pozru. Bola sobota, ja som bola v utorok predtym na ultrazvuku a kontrole a vsetko bolo v poriadku. A zrazu bac! Z nemocnice som uz neodisla, tlak 160/120, bielkovina v moci, opuchy = preeklamsia, gestoza. V pondelok sa narodil cisarakom moj najmilovanejsi syn. Mal iba 1200 gr, rodila som v 31.t., a zacal boj, boj o jeho zivot. Lekari gynekologovia so mnou nekomunikovali a ja som si myslela, ze zomrie, citila som ho, a tak som odmietala dat suhlas k cisarskemu. Prisla sestra, vraj jej mam podpisat papiere, ze mam zapozicany teplomer, a ktovie co este, a ani som nepozerala, co podpisujem (hlava behala po uplne inych problemoch), a podpisala som. A vzapati pre mna prisla tlupa zdravotnikov, a kym som stihla akokolvek zareagovat, bola som na sale, a nadomnou sa sklanal jediny mily clovek, ktoreho som dovtedy videla. Anesteziolog, ktory mi sepol: "nebojte, vsetko bude dobre." A potom nic, uspali ma. Potom si pamatam pocit, ze chcem zomriet, a strop chodby, ako ma vezu do izby. Mama s muzom stali na chodbe, a tak na sekundicku zastavil zriadenec pri nich moju postel, a mama povedala: Mas chlapceka! Boze, ako vela pre mna znamenali tieto slova! Nepovedala, mala si chlapceka, ale mas! Ocakavala som dievcatko, a zrazu chlapcek! Od radosti som sa rozplakala, a manzel, hoci ho za mnou uz potom nepustili, mi aspon po sestricke poslal prvu vylacenu fotografiu maleho synatora v inkubatore, a ja som si ju pritiskala na srdce. Lekari chodili na vizity, no so mnou sa nebavili, iba skontrolovali papiere, a vzdy ked som sa pytala, kedy ma budu moct prepustit (lebo sa im moc nepacilo, ked som chodila pozriet syna na JIRS,a navyse ma celu noc vzdy budili s meranim tlaku), tak mi vzdy vynadali a povedali, ze mam stale vysoky tlak a musia ma mat pod kontrolou, a nikam nepojdem. Okolo boli mamicky so svojimi babatkami na izbach, iba ja bez babatka. A kedze v nemocnici mali dost plno, preradili ma k pacientkam po gynekologickych operaciach, na ine poschodie. Boze, to ticho. Skoro som sa zblaznila. Bolo to uz po piatich dnoch, a tak som po strasnej hadke s lekarom, ktory po mne hucal, zatial co ja som mala hlas uplne pokojny a tichy, a psychiatrickom vysetreni (pretoze podla neho som asi neni normalna, ked sa mi v nemocnici nepaci), som podpisala reverz a odisla domov. Odvtedy som chodila za synom, kolko sa mi zaziadalo, zostavala som s nim, spievala mu tisko, citala detske knizky, dotykala sa ho, neskor mi sestricky dovolovali ostat s nim, aj ked s nim pracovali. Na tychto oddeleniach sa ku mne spravali slusne, neodbijali nase otazky, naopak, odpovedali na ne, aj ked neurcito, lebo sami nevedeli, ako to dopadne, no videli sme, ze dufaju v to najlepsie s nami. A tak sme mali aj prezyvku. Fesacik. Ked ho videla muzova mama - stary rodicia mali dovolenu jedinu navstevu - rozplakala sa, vraj nikdy nevidela take male babo. A moja mama tiez nemala od slz daleko. Tak sme nejako bojovali, kym neprisiel zapal pluc, a to bol krok spat. No moj fesacik to zvladol, len mne vtedy mliecko skoro zmizlo, lebo napor na psychiku bol obrovsky. Po mesiaci nas prehodili na ine poschodie, a tam uz som si mohla fesacika aj prebalit, aj prezliect, aj zobrat a pestovat, prikladali mi ho na telo, aby pocul moje srdiecko, snazili sme sa kojit. Postupovali sme rychlo a potom sli domov. Pribeh sa nekonci, nasledovalo kopa vysetreni... vsetkeho mozneho. Stale nejake su, no vsetko je v poriadku, a moj fesacik je velmi zive, sikovne dietatko, v mnohom predbieha svojich vrstovnikov. Kojili sme sa ciastocne aspon do styroch mesiacov, a zvladli toho naozaj vela. Moja lekarka, akokolvek bola perfektna pocas tehotenstva, sa naozaj priserne zachovala, ked som porodila, lebo muz rychlo zohnal hoci bol vikend telefon na nu, a zavolal jej a povedal, co sa stalo. Nezaujimal ju moj stav, ani to, ze nam ide o zivot, iba to, ze je vikend, a kde on vzal telefon jej sukromny. A ked za mnou jediny raz prisla, tak sa ma opytala: Co ste mi to urobili?! A s tym odisla. A tak som odisla ja od nej, hoci mi to je luto, lebo dovtedy bola fakt vyborna.
A po tristvrte roku som lekarku nasla inu. Vraj maju fajn vybavenie, a su to profici, a tak... isla som k nej, a povedala, po kontrole a UZV, ze mozem znova otehotniet. Nechcela som o nicom podobnom ani pocut, no znenazdania som bola tehotna. Tehotna s nenavistou k lekarom, a s nazorom, ze vsetci su svi.e. Prislo sa na to, ze som MTHFR heterozygot, ale inak som v poriadku. Nemozem uzivat vitaminy pre tehotne, lebo som na ne alergicka, a tri druhy pripravkov mi uz v predchadzajucom tehot. museli vysadit, takze som dostala aspon kys. list. a snazila sa neprepadat panike. Vsetko islo fajn. Az kym neprisiel cca 20 tyzden a lekarka nezacala viac ako inokedy strasit, a vyvyjat z neznamych pricin psychicky natlak. Bala som sa kazdej navstevy, triasla sa ako osika, takmer som sa vzdy pocikala. Prosila som, aby ma prestala strasit, ze to psychicky nezvladam, a prosila o nieco na upokojenie. Bolo mi povedane, ze nic nedostanem, a teror pokracoval. Vzdy mi u nej vybehol aj tlak, no ten som si doma poctivo 2x denne kontrolovala, a bol o.k., opuchy ani bielkovina nebola. Iba vraj mozem predcasne porodit, kvoli krcku 3,66 cm dlhemu, vraj to je malo, a to som bola cez 30 t. Na UZV bolo vsetko o.k., ale lekarka ma chcela kvoli krcku strcit do nemocnice, vraj si oddychnem (ale ved som cele dni len lezala a brala magne), a tak sme tu hospit. odmietli. Prisli Vianoce. Moje najhorsie Vianoce v zivote. Moje babo vo mne zomrelo. Pytala som sa lekara v nemocnici, aky mam krcok, povedal, ze zavrety a normalne dlhy, ani po deviatich hodinach bolesti po vyvolavackach som sa neskratil viac ako na 2 cm, a neotvarala som sa stale ani trosku. Bola som v 34 t. A tak som zazila druhy cisarak, a svoje babo videla az v rakve. Bol krasny, nadherny, a ja, nemat starsieho syna, asi zomriem s nim. No i tak mam pocit, ze som nad nim nechala 20 rokov zivota, akoby som ostarla. Lekarka mi poriadne vynadala, a ked som sa na jej pristup neskor stazovala, bolo mi povedane, ze som sa mala stazovat okamzite, nie az potom, a ze akokolvek pri niektorych nechutnych vystupoch lekarky bol aj moj muz, tak ona vsetko popiera, a pritaka jej aj sestricka a bude to 2:2, a nic nezmozeme. A pokial to zverejnim, tak ma zazaluju. Takze dovolte mi povedat, ze meno nikoho uvadzat nebudem, nechcem ist za mreze, mam dieta, co ma potrebuje.
Je to uz rok, a s muzom tuzime po dalsich detoch. On vsak chce iba vlastne, a ja mu to nemam za zle, chapem. No mam nesmierny strach. Moje skusenosti su jasne, a ja nechcem zazit zase to iste, a bez strachu a obrovskych nervov by to iste neslo. Neverim uz ze by som mohla mat deti bez problemov, neverim, ze existuje na Slovensku lekar, ktory by mi pomohol, a neverim, ze existuju dobri lekari. Ja som stretla iba svi.e. Teda, okrem tych, co sa starali o mojho syna, pred tymi klobuk dole.
Chcela by som aj dieta adoptovane, no to nejde, lebo to nechce moj muz. Chce poznat aspon to, ake sance na vlastne dieta pri tom, co sme uz zazili, mame. No ja uz lekarov nechcem vidiet ani zdialky, a asi radsej zomriem, ako by som k nejakemu mala ist (pardon, svojho zubara uznavam).
A tak ostavame s jednym babom, co uz vlastne je velky sibal, ako babo, a ja volam do sveta aspon takto ticho, necakam odpoved, iba mi dovolte tuto tichu spoved, tento posledny vykrik smutku za mojim synacikom.
(Mnoho veci tu popisanych chyba, no bolo by to nadlho, a aj tak je to pre mna tazke, tak aspon tato skratena verzia)
vavka33
18. jan 2007
Dakujeeeem Hani aj certi.
tehua
21. jan 2009
denisee, ty mas len 25 a tolko strasnych veci za sebou????????????? ach boze... 😢
ja mam tiez 25, som stastne vydata, este som nebola tehotna (aspon si myslim), ale teraz by som nechcela mat babo za nic na svete. presne kvoli strachu z lekarov. sice som neprezila take hrozne veci kvoli tehotenstvu, ale ovela skor, este ked som bola mala, ale ta fobia z nemocnic ostala velmi intenzivna. a pritom by som si k sebe pritulila hocijake cudzie dieta, co vidim na ulici. lenze to si odnosil, odrodil a odstresoval s lekarmi niekto iny... ja sa toho strasne bojim. ale chodim na terapiu, ak nechodis, mala by si, zivot bude krajsi uz len kvoli pocitu, ze nieco pre to robis.

raz mi meskali kramy dva a pol mesiaca, bola som u kamosky na ultrazvuku a nasla mi v brusku malu blchu, ale sme nevedeli, ci ta blcha zije alebo je to len zhrubnuta vystelka. kedze neberiem antikoncepciu, tak som si myslela, ze som uz tehotna a ten strach a hrozu neviem ani opisat. ked som sa s tym uz zmierovala a sla som si kupit tehotensku bluzku, zacala som krvacat. blcha sla prec a ja som dlho plakala. od obrovskej ulavy. som normalna?
wsmoulinkaa
21. jan 2009
denisee- stahuje se mi hrdlo a neudrřela jsem svoje slzy......smutný příběh se štastným koncem.
a rozumím tvému strachu s těhotenství, jsi určitě velká bojovnice a přeji ti mnoho štěstí!! 🙂
wsmoulinkaa
21. jan 2009
tehua tobě přeju aby jsi se zbavila toho strachu a překonala to. Určitě se ti to jednou podaří a budeš držet to svoje štěstíčko v náručí!!! 🙂 😉
ditka1
21. jan 2009
boze denise...az mi slzy vyhrkli,ach je to vobec mozne taketo nieco? 😢 na toto ani nie su slova...
valioci
13. júl 2009
Ahojte baby, mozno tu uz taka tema je, ale nenasla som ju....chcem sa Vam zdoverit a poradit sa. Planujeme s manzelom babatko, ale ja sa velmi bojim tehotenstva...priam panicky sa bojim....mam plno znamych, ktore teraz rofili , alebo ich to este len caka....a pocuvam rozne prihody...hmmm no bojim s aproste...ze bude mat malicke nejaku chorobu, ze mi bude velmi zle, budu mi puchnut nohy, priberiem a ostane mi brucho...viete, bolest znasam tazko a po problemoch s prijmom potravy, kedy som azila 40kg, sa stale bojim toho priberania....
ale oka, to by som prezila, ved pre baby urobim vsetko, ale stale je ten strach, aby bolo vsetko v poriadku, aby nebolo chore, aby som nemala tazkosti....prezila niektora z Vas nieco podobne? ako sa zbavit toho strachu???
Vopred Vam dakujem za odpovede .
adellaide03
13. júl 2009
Vali chápu Tě taky jsem měla problémy s příjmem potravy a bylo pro mě téměř nepředstavitelné, že budu těhotná a přiberu třeba dvacet kilo. Ale miminko jsem taky strašně chtěla. Ano přibrala jsem (zatím teda 4 kila), ale je pravda, že se mimi skoro rok nedařilo takže pak jsem byla zoufalá z toho aby vůbec přišlo. A teď když jsem těhotná tak to všechno beru tak jak je. Jistě mám strach a myslím si, že každá žena má srach i když miminko strašně chce. Spíš jde o to se hodit nějak vnitřně do pohody a určitě záleží i na manželovi či příteli jestli stojí při Tobě a pomáhá Ti (hlavně psychicky). Přesnou radu jak to zvládnout a nebát se Ti bohužel nedám. Možná až objevíš na testu //, až Ti porostě bříško, uvidíš mimi na ultrazvuku, ucítíš pohyby to všechno Tvůj strach zmírní. Moc Ti to přeju.
valioci
13. júl 2009
adellaide03
dakujem za krasne slova. som rada, ze je tu niekto, kto mal podobne problemy s PPP a prekonal to. mam manzela a ten ma velmi podporuje, za co som mu velmi vdacna. ale stale si neviem predstavit, ako zvladnem to priberanie. pred mesiacom som bola v porodnici a jedna znama mala 5 ndi po porode take velke brusko ako v 6tom mesiaci tehu. ostala som zaskocena, hned som si zacala nahovarat, ze aj ja to tak budem mat a auz sa mi nikdy nestarti (vcera som stretla inu znamu, ta ma 9mesacne baby a stale ma velke brusko). je to odo mna sebecke ahnevam sa na seba. ako znasas tehotenstvo? dlho ste sa snazili o baby? bojim sa aj toho, ze "vdaka" anorexii nebudem moct otehotniet...zatial sa snazime len dva mesiace.
barca3979
13. júl 2009
valloci, bříško je po porodu trošku větší,protože se ještě nestihla stáhnout děloha, ta se pak stahuje po porodu několik měsíců a někomu se stáhne úplně a je štíhlejší než před těhotenstvím. Toho bych se být tebou neobávala a navíc si myslím,že až budeš mít mimi v bříšku,tak přestaneš mít tyto myšlenky a bude pro tebe to mimi nejdůležitější na světě 🙂 .
valioci
14. júl 2009
barca, dakujem za podporu. ty sa ako citis teraz v tehotenstve? uz sa ti to blizi, vsakze....
barca3979
14. júl 2009
valloci, já se cítím dobře,ale už,aby to bylo za mnou. Jdu na plánovaný SC,poprvé jsem rodila přirozeně. Takže teď nevím co mě čeká,tak jsou trochu obavy,ale nepřipouštím si to, nějak to dopadne 🙂 .

Začni písať odpoveď...

Odošli