Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál
    nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
    opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

    Báseň stařenky

    Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
    řekněte, koho to před sebou vidíte.
    Ach ano, je to jen ubohá stařena
    s divnýma očima a napůl šílená.

    Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
    nevnímá, když po ní něco se žádá,
    o světě neví, jen přidělává práci,
    boty a punčochy napořád ztrácí.

    Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
    už potřebuje však krmit a přebalovat.

    Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
    Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

    Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
    než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
    Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
    s bratry a sestrami slád život jako med.

    Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

    dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
    V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
    co skládala svůj slib za bílou kyticí.

    A když mi bylo pár let po dvaceti,
    já chtěla šťastný domov pro své děti,

    Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
    jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

    A je mi čtyřicet, synové odchází,
    jenom můj věrný muž pořád mě provází.
    Padesátka přišla, ale s ní další malí,
    co u mě na klíně si jak ti první hráli.

    Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
    mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
    Život jde dál, mé děti mají vrásky
    a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

    Příroda krutá je, i když byl život krásný,
    na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
    Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
    kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

    Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
    a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
    Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
    vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

    Málo bylo těch let a netáhla se líně,
    já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
    Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
    neuvidíte seschlou stařenu...
    Teď už - MĚ uvidíte!







    Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál i rodiny !!!