Během blokády Leningradu evakuovali jednu holčičku. Jmenovala se Lenočka. Byla tak malá a vyčerpaná, že zapomněla své příjmení. Ztratila celou rodinu; matku, babičku, staršího bratra ...

Našla ji speciální skupina vyhublých dívek - ty chodily během strašlivé blokádové zimy z bytu do bytu a hledaly děti, kterým zemřeli nebo umírali rodiče ...
Takto objevili i Lenočku a mohli ji evakuovat. Nepamatovala si, jak ji s ostatními dětmi vezli třesoucím se náklaďákem přes led, nepamatovala si, jak se dostala do sirotčince; byla malá. Jako vyhublý trpaslík s velkou hlavou na tenkém krku...

A už nechtěla jíst. To se děje u dystrofie. Ležela v posteli nebo seděla na židli u kamen. Vyhřívala se. A mlčela. Mysleli si, že Lenočka zemře. Mnoho dětí zemřelo již při evakuaci; těžkým vyčerpáním a bez síly žít a jíst. A hrát si. A dýchat ...

Jednonohý topič, válečný veterán strýc Kolja, asi dvacetiletý, vybalil ze starého ručníku panenku. Nějak ji nastříhal, složil, přišil a byla z toho ošklivá panenka. Nesmazatelnou tužkou nakreslil panence oči a ústa. A zahnutý nos.

Dal panenku Lenočce a vážně řekl:

"Ty, Lenočko, kolébej tu panenku. A nauč ji dobře jíst! Ty jsi teď maminka panenky. Starej se o ni dobře."

A tato Lenočka najednou popadla panenku a přitiskla ji k sobě. Začala ji chovat tenkýma rukama a hladit. U večeře nakrmila panenku kaší, šeptala jí něco láskyplného. A nakonec i ona sama jedla kaši a kousek chleba ...

A tak Lenočka spala s panenkou a zahřívala ji u kamen, objímala ji a rozčilovala se kvůli ní. Kvůli ošklivé panence vyrobené ze starého ručníku s namalovanýma očima ...

Dívka přežila. Protože nemohla zemřít; musela se starat o panenku, víte?
KDYŽ MÁTE NĚKOHO, O KOHO JE TŘEBA SE POSTARAT, JE TO PRO NĚKTERÉ LIDI OBROVSKÁ ŽIVOTNÍ SÍLA.

Pro lidi jako byla tato dívka. Která se později stala zdravotní sestrou a prožila dlouhý život. A její ruce byly vždycky zaneprázdněné. A srdce plné ...

(Podle A. Kirjanové)