Bylo nebylo. Ve 40 letech se Franz Kafka, který mimochodem nebyl nikdy ženatý a neměl děti, procházel po parku v Praze, když tu potkal malou plačící dívku, která ztratila svou oblíbenou panenku. Společně tedy neúspěšně hledali panenku, ale pomalu se blížil večer.
Kafka proto holčičce řekl, ať jde domů, a přijde druhý den ráno, že budou společně ještě panenku hledat.
Druhý den se kolem dívali, ale nenašli ji, když tu Kafka nečekaně předal dívce dopis údajně „napsaný“ panenkou který zněl:
„Prosím, neplač. Vydala jsem se na cestu do světa. Budu ti pravidelně psát o svých dobrodružstvích."
Takto příběh začal a pokračoval až do konce Kafkova života.
Kafka během schůzek s dívkou četl dopisy panenky, popisující dobrodružství panenky, které dívce připadaly okouzlující.
Nakonec Kafka dal dívce panenku, která se znovu ,,vrátila" zpátky do Prahy (tuto panenku předem zakoupil).
„Vůbec nevypadá jako moje panenka,“ řekla dívka.
Kafka jí předal další dopis, ve kterém panenka napsala:
„Moje cesty mě hodně změnily." Holčička tedy objala novou panenku a šťastně ji přinesla domů.
O rok později Franz Kafka zemřel na tuberkulózu v sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku.
O mnoho let později našla dospělá dívka uvnitř panenky dopis. V krátkém dopise, podepsaném Kafkou, bylo napsáno:
"Všechno, co miluješ, bude pravděpodobně jednou navždy ztraceno, ale nakonec se láska k Tobě vrátí vždy jiným způsobem."

zdroj: internet