Jakési dítě chtělo poznat Boha.

A proto jednoho dne uložilo do košíku koláče, zavařeninu a něco k pití a začalo hledat.
Cestou uvidělo starou ženu, která seděla na lavičce v parku. Byla sama a pozorovala holuby. Dítě si přisedlo k ní a odkrylo košík. Když se napilo, zdálo se mu, že stařenka má hlad, a tak jí nabídlo jeden ze svých koláčů.
Stařenka ho vděčně přijala a usmála se na dítě.
Měla moc krásný úsměv.
Tak krásný, že jí dítě nabídlo ještě další koláč, aby ten úsměv znovu uvidělo. Dítě bylo nadšené! Zůstalo tu dlouho, jedlo a usmívalo se.
Za soumraku se unavené dítě zvedlo a odcházelo.
Ale nejdříve se obrátilo zpátky, popoběhlo ke stařence a objalo ji. Poté, co ji objalo, věnovala mu stařenka nejkrásnější úsměv svého života.
Když dítě přišlo domů a otevřelo dveře, byla maminka překvapena jeho šťastnou tváří: „Synku, co jsi dělal, že jsi tak šťastný?“ zeptala se.
Dítě odpovědělo: „Dnes jsem svačil s Bohem.“ A dříve, než maminka mohla něco dodat, řeklo: „A víš co? Měl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl!“
Také stařenka dorazila domů zářící štěstím. Jejího syna překvapila pohoda, která se zračila na její tváři, a zeptal se jí: „Maminko, co jsi dneska dělala, že jsi tak šťastná?“
Stařenka odpověděla: „Dneska jsem v parku svačila s Bohem.“ A ještě než syn odpověděl, dodala: „A víš co? Je mnohem mladší, než jsem si myslela!“

Bruno Ferrero