Jeden malý chlapec měl potíže ovládat svůj temperament a výbuchy hněvu. Jednoho dne mu dal otec kladívko a hřebíky a řekl, že kdykoliv se přestane ovládat, musí zatlouct do plotu jeden hřebík.

První den jich chlapec zatloukl 37. Během následujících dnů a týdnů se chlapec učil ovládat svůj hněv i chování a počet hřebíků, které denně zatloukl, se snižoval. Přišel na to, že je snazší krotit svoji vznětlivost, než pokaždé zatloukat hřebík.

Konečně přišel den, kdy se ovládal celý den. Chlapec radostně oznámil otci, že dnes nemusel zatlouct ani jeden hřebík. Tatínek mu řekl, že nastal čas, aby každý den, kdy nepropadne zlobě, vytáhl z plotu zatlučený hřebík. Dny míjely, hřebíky ubývaly a pak nastal den, kdy chlapec oznámil, že vytáhl všechny hřebíky.

Otec vzal syna za ruku, a když přišli k plotu, řekl: "Mám z tebe radost, synu, ale vidíš ty díry ve dřevě? Ten plot už nebude nikdy takový, jaký byl. Kdykoliv něco zlostně řekneš, zůstane po tvých slovech jizva jako tato. Člověka můžeš zranit opakovaně, i když jej bodneš nožem,nůž vytáhneš, ale nezáleží na tom, kolikrát se omluvíš, jak moc lituješ svého činu, zranění a jizva zůstávají. A verbální zranění je stejně bolestivé jako fyzické napadení."

Přátelé jsou vzácný dar. Jsou zde proto, abychom se měli na koho usmívat, aby nás měl kdo povzbudit i usměrnit. Jsou zde proto, aby naslouchali, když nás něco tíží, a povzbuzovali,když nás něco trápí. I oni nám otevírají své srdce. Mějme své přátele v lásce a ukažme jim, že i nám záleží na jejich radostech i starostech.