Dny, o kterých příliš nemluvíme(ale měly bychom)

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi po třetí už.Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mě hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC. Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.Původně jsem o tom nechtěla psát, protože takové věci se  přeci neříkají.Ani já jsem původně neměla v úmyslu psát o svých pocitech. Protože nejsou pozitivní, nepřinášejí nikomu radost a už vůbec nikoho nepřesvědčí o tom, že být máma je ten nejúžasnější zážitek ze všech.Každý den se snažím každé mámě radit, aby byla silná, že to dokáže a říct jí, že v ní věřím.Jenže některé dny už jsou prostě příliš. Myslím, že to všechny poznáme už ráno. Stačí sejít do kuchyně a VÍTE, že dnes to prostě bude až moc. Víc, než vydržíte.A za pár hodin sedíte za zavřenými dveřmi na záchodě a modlíte se, abyste měla pro sebe jen pět minut. Jenže nemáte. Za dveřmi se ozývá to známé MAMI.A vy úplně cítíte, jak se ve Vás zloba hromadí. Nejraději byste utekla pryč, ale nemůžete.Nejste sama. Vím, píši to často, ale OPRAVDU NEJSTE SAMA.My všechny podobné pocity zažíváme každý den.Dusíme je v sobě a cítíme vinu,  větší a větší.Ale i tohle patří k tomu být mámou.

Být máma není jen o lásce a pocitech, které Vás naplňují štěstím a radostí.Je to o pocitech, kdy stojíte zlomená před vlastním dítětem a víte, že prostě nejste schopná zařídit, aby se obléklo. Nebo snědlo snídani. Jste prostě jen unavená už ze všech těch pokusů, kdy lžička představuje letadlo nebo her, kdo se rychleji oblékne.Zíráte na tu osobu v zrcadle a ptáte se sama sebe, jak je možné, že tříleté dítě Vás tolik ovlivňuje a Vy jste proti němu bezmocná.Ale proč o takových dnech nemluvíme?Proč nesdílíme své nejhorší pocity?Žijeme ve světě, kde každý pocit štěstí musí být okamžitě vystaven na světlo.Ve světě, kde nám Instagram říká, že existuje 52 snadných večeří pro zaneprázdněné mámy( a pocit viny, že ohříváme dva dny staré jídlo k večeři) , 13 důvodů, proč je mateřství to nejlepší na světě. A momenty, kdy to tak není, prostě neexistují.(a s nimi i pocit viny, protože nemáme dost času si ho užít).Víme všech 44 způsobů jak si vyrobit s dětmi papírového draka nebo upéct mrkvové muffiny.Ale proč stejně s nadšením nesdílíme pocity, kdy je nám do pláče a chceme praštit s formou na muffiny prostě o zem?Kolik z Vás sklopí oči k zemi se studem, že dnes k večeři podáváte pizzu z mrazáku? Nebo chleba ve vajíčku?Zatímco čtete, jak jiné maminky upekly kuře, jako zákusek dokonalý jablečný koláč a u toho všeho se stihly se svými potomky vyfotit, aby dokonalý obrázek, dokonalé rodiny, byl prostě DOKONALÝ.Chtěla bych mít tu moc a pohnout kousek objektivem aparátu. Jen o pár centimetrů, abychom všechny viděly realitu, která za takovým obrázkem je. Všechnu tu rozsypanou mouku, nádobí ve dřezu, plačící dítě v jídelní židličce.Abychom zatímco my sedíme v teplácích a máme vlasy v culíku, když čteme ty dokonalé příspěvky, jsme pochopily, že takové okamžiky jsou jen výjimečné. Že se nedějí každý den a nejsou běžné.Také máte někdy pocit, že zatímco vy, udýchaná a bez make-upu tlačíte unaveně nákupní vozík, všude kolem Vás jsou mámy, které to prostě zvládají? Vypadají upraveně, mají dobrou náladu a jen co zlehka nakoupí plný košík, už s úsměvem uhání s dětmi do Disney Worldu?A pro Vás je největším výkonem toho samého dne, jenom ten nákup a z posledních sil s ním dojdete domů.A to poslední na co myslíte, je pocit požehnání, který byste ráda hned sdílela se všemi svými přáteli.Necítíte se ani požehnaná, ani poctěná a už vůbec ne šťastná.

Mámy.Ve světě, kde každý očekává od toho druhého  hodně, se musíme prokousat a rozhodnout se, co je opravdu důležité.Jestli všechny ty obavy z toho, že naše děti nerozvíjíme dopředu, když se dívají na televizi, zatímco se Vy snažíte nabrat síly po neprospané noci a v ruce držíte už druhý hrnek kávy.Všechny ty otázky, zda jim to neublíží, když s nimi nestavíme města z papíru a neučíme je mluvit třemi jazyky.Jestli obavy z  neekologických pracích prostředků, lepku a oblečení, které není jen z Biobavlny, jsou opravdu teď to nejdůležitější.Přitom všem na nás všude křičí jenom jedno, že to musíme zvládnout všechno, protože jsme mámy a mámy to tak dělají.Nespí, nejedí a obětují se pro své děti a mají z toho radost.Také občas sedíte na zemi a vidíte kolem sebe všechny ty hračky, použité plenky a říkáte si, jak z TOHOHLE může někdo proboha mít radost?A na konci toho bláznivého dne jste už tím vším pláčem, úklidem a stresem pohlcená, že  se cítíte jako domeček z karet. Stačí vyndat jednu kartu a sesypete se.

Myslím, že jsme nějak uprostřed toho všeho zapomněly na jednu věc. Na to, že jsme také jenom lidé.Obyčejní, kteří mají právo na to se neustále nesmát a nehýřit úsměvem.Až příliš rychle se BÝT MÁMA stalo synonymem pro očekávání velikosti a úžasných okamžiků. Tak nějak přirozeně hned po porodu by jsme měly pocítit obrovský příval lásky a štěstí.A pak pro nás, které některé dny sotva držíme krok s ostatními, jsme bez dechu, klopýtáme a padáme, se sebou nemáme slitování.Ve chvílích, kdy vyčerpané pláčeme a cítíme všechny ty emoce, které se v nás nahromadily, je to poslední co chceme slyšet, že budeme v pořádku. Že to zvládneme a všechno bude dobré.Když se takhle cítím, nechci poslouchat, že to bude dobré.Chci, aby to bylo DOBRÉ TEĎ.Ale přitom uvnitř tolik toužíme, aby někdo tahle dvě slova řekl. Aby nám je zavolal, napsal nebo zašeptal. ZVLÁDNEŠ TO.