Cukr může zabíjet častěji než arzen. Toxický je i strach, působí jako jed
„Spousta špatných rozhodnutí je vedená strachem,“ varuje toxikolog Miroslav Pouzar v rozhovoru s Lenkou Vrtiškovou Nejezchlebovou pro Deník N. Strach podle něj působí toxicky. A cukr možná zabíjí častěji než prudký jed. „Má mise je vysvětlovat rozdíl mezi rizikem a nebezpečím,“ vysvětluje.
Ve strachu před toxicitou pesticidů můžu jíst jen biopotraviny, ale zároveň se postupně otrávit cukrem. Nejspíš máme tuhle volbu nějak evolučně danou, že přirozeně tíhneme bránit se akutnímu nebezpečí a upozadit to méně viditelné, ne?
Určitě to má evolučně-psychologické pozadí. Organismus je nastavený tak, aby šetřil energii. Evoluční „boj“ vyhrávají ti, kdo s ní umí šetrně pracovat. Tím pádem si náš mozek – evolučně vzato – nemůžete dovolit věnovat pozornost – byť jen zdánlivě – nedůležitým věcem, těm, které pro něj nepředstavují akutní nebo vědomé nebezpečí.
I když třeba víme, že naše spotřeba cukru, alkoholu nebo kouření nám z dlouhodobého hlediska nemusí udělat dobře, ba dokonce že si střádáme na vážný problém, naše vědomí se tomu přestane věnovat. Systém, který vyvolává pozornost a aktivuje poplachovou dráhu v organismu, nevěnuje dlouhodobě a nenápadně působícím věcem takovou pozornost.
Toxicita strachu
Na druhou stranu máme někdy přebujelý strach z toho, co pro nás představuje statisticky vzato poměrně nízké riziko, třeba přepadení v parku, ale v klidu nasedáme do auta, jak už jste zmínil. Viděla jsem vaši přednášku o „toxicitě strachu“, kde hovoříte o tom, jak nás ničí strach z možné otravy spíš než jed. Vysvětloval jste to na příkladu černobylské katastrofy. Mohl byste to pro čtenáře shrnout?
Na havárii v Černobylu se dá vůbec ukazovat spousta velmi zajímavých věcí, které se toxikologie týkají. Nade vší pochybnost se po těch třiceti letech ukázalo, že ničivější dopady měla havárie v oblasti…
Psychiky?
Šlo o fyzické dopady na lidské zdraví, ale přes psychiku, například důsledky posttraumatické stresové poruchy. Černobylské fórum, sdružení několika organizací, které se věnují následkům havárie, o tom vydalo zprávu už v roce 2006.
Radiace jako taková nehrála hlavní roli?
Jako přímá příčina smrti nakonec ne. Ale stres z ní a z důsledků katastrofy, ať už akutní, nebo dlouhodobý. Statisíce lidí musely opustit domovy s nedostatkem informací, což nahrávalo spíš šíření děsivých zvěstí. Nevěděli, co se s nimi bude dít.
