ℒℴνℯ

Kurt Tepperwein

Příčinou mnoha partnerských problémů je přesvědčení, že partner dělá něco špatně, že není dost dobrý nebo že zaujímá takové postoje a chová se tak, že to je na překážku harmonickému soužití.

Z tohoto hlediska pak toho druhého kritizujeme a snažíme se jej změnit. Když se to nepodaří, dříve či později vidíme jediné řešení v odluce.

Tolerance je často chápána špatně. Neznamená, že budeme toho druhého pokládat stále za báječného a budeme jej obdivovat. Znamená to jen přijmout, že ten druhý je, jaký je, a je jedno, zda je silný nebo slabý.

Když někoho netolerujeme, znamená to, že ho chceme změnit. Jinými slovy to znamená, že ten druhý nemá být takový, jaký je. Protože ale takový je, pak to domyšleno do důsledků znamená, že by neměl být vůbec.

Tolerance znamená, že partnera bereme, jaký je, a že dokonce uznáme, že je hotový takový, jaký je. Nepokoušíme se mu ani nic přidat, ani ho jinak změnit.

Když si uvědomíme, že jsme si partnera vybrali, abychom se společně s ním rozvíjeli, pak také víme, že nastavuje zrcadlo nám samým a že nám tak je v libovolném momentu ideálním partnerem.

Z toho, jak si poradíme s partnerem, můžeme rovněž poznat,jak daleko jsme se dostali na cestě akceptace sebe sama. Když neumíme přijmout sebe samy takové, jací jsme, pak se také budeme pokoušet změnit partnera. Toleranci nelze předstírat, ta vyplyne z toho, jak se sami máme rádi. v té míře, jak máme rádi sebe samy, jsme také tolerantní vůči svým bližním.

Upřímnost

Upřímnost je v naší společnosti zvlášť citlivým tématem. Lidé o ní nemluví rádi, protože se v nich přitom zpravidla probouzí vlastní špatné svědomí. Vždyť kdo může o sobě říci, že je vždy a za všech okolností upřímný. A přitom neupřímnost nemá výhradně

jen negativní pověst. Přitom neexistuje žádný jednoduchý návod, jak bychom si měli s upřímností poradit. Bezmezná upřímnost je leckdy označována za nežádoucí, resp. ztotožňována s beztaktností a dokonce i s bezohledností. V našem životě je „milosrdná lež”, jak se jí krásně říká, na denním pořádku.

V obchodě se jí už vůbec neříká neupřímnost, ale daleko spíše je označována za taktiku, jež je nezřídka podmínkou úspěchu. Kdybychom skutečně důsledně dodržovali požadavek upřímnosti, náš politický a hospodářský systém by mohl sotva existovat.

V obecném povědomí se neupřímnost týká jen verbálního vyjadřování lidí. Jen nepravdivý výrok, lež, platí za neupřímnost. Ale jednání, které je v rozporu s tím, co člověk právě cítí, se za neupřímné označuje málokdy. Smějeme se, i když je nám často do pláče. Hněv a agresi raději spolkneme, vždyť se přece pro dospělého, rozumného člověka nehodí. Přijmeme pozvání, i když nás to otravuje, a píšeme radostné blahopřání k narozeninám, i když máme dotyčného plné zuby. I to je součástí kapitoly o upřímnosti.

Upřímnost znamená nejen říkat pravdu, ale být vždy svůj; vyjádřit to, co doopravdy cítíme. Špatnou náladu nebudeme skrývat za úsměvem, a ani hněv a zlost nemusíme vždy potlačovat.

Předpokladem upřímného jednání je, že si uvědomíme, jací právě jsme. Pro mnoho lidí to nebude právě snadné. Po celá léta nechtěli vidět svou nejistotu, hněv a smutek a skrývali je, a tak teď není divu, že nejsou schopni si uvědomit sebe sama. Je mnohem snazší své jednání ospravedlňovat a bránit než hledat skutečnou příčinu. Útok je nejlepší obrana, říká lidové úsloví. A tak mnozí lidé raději zaútočí, než aby si něco přiznali.

Upřímnost je věcí odvahy, přiznat něco, co vlastně ani nechceme, co v nás svými důsledky budí dokonce strach. Každou neupřímností dáváme vlastně najevo, že máme před něčím strach a také ho tím zároveň živíme. Jistě, vždycky najdeme rozumné a pádné důvody, jak své chování před sebou samými ospravedlnit. Nejoblíbenějším argumentem bývají „ohledy”, neboť bezohlednost skutečně není ta pravá cesta, kterou bychom se měli vydat. Nemůžeme svým bližním bez obalu říkat věci, které by j e zraňovaly, jen proto, že je právě taková skutečnost.

Přesto to koneckonců nemění nic na skutečnosti, že hlavním

důvodem naší neupřímnosti je strach. Často to bývá strach před odmítnutím, strach, že nebudeme oblíbeni. V zásadě se však všechny tyto obavy dají shrnout v jedno: ve strach, že eventuálně nebudeme schopni se s danou situací vypořádat.

To je důvod, proč je upřímnost pro nás tak velkou výzvou. Chceme-li být upřímní, musíme se postavit každé obavě, a to chce hodně odvahy.

Je to jediná cesta, jak můžeme být doopravdy štastní. Svých strachů se zbavíme pouze tehdy, postavíme-li se jim čelem. Jedině tak poznáme, jak jsou bezpředmětné a že se nám ve skutečnosti nemůže nic stát. Upřímnost tu je klíčem.

Naším nejtoužebnějším přáním je, abychom byli milováni takoví, jací jsme. Nedokážeme se předělat, ani dělat věci, které neodpovídají naší povaze. Jak však můžeme čekat od ostatních, že nás budou přijímat, jací jsme, když to sami nedokážeme ? Jak nás mají akceptovat v naší skutečné podobě, když ji ani neumíme dát najevo ? Chceme být zcela upřímní k lidem, kteří jsou pro nás podnětní a kterých si vážíme, ale zároveň bychom si chtěli být jisti, že nás budou mít ještě rádi. Ale něčeho takového je schopen jen člověk, který sám učinil tento krok a akceptuje se takový, jaký je. A tak mnozí čekají, že ten první krok udělá právě ten druhý.

V partnerském vztahu to můžeme pozorovat velice Často. Učiňme tedy my první krok, přiznejte se k sobě samým, vyzvěte partnera a motivujte ho k upřímnosti. Upřímnost je základem důvěry, a důvěra je základem skutečného partnerství. Právě partnerský vztah je bází, jež nám dovoluje ukázat po všech stránkách, jací jsme. Dává nám pocit, po kterém všichni tolik toužíme: „Můžu být takový, jaký jsem ve skutečnosti, a budu milován takový, jaký jsem.”

Vzniká tak pocit bezpečí, že zde se mohu uvolnit a nabrat sil. Proto je upřímnost tak důležitá. Kde chybí upřímnost, nedostává se ani důvěry. Chybí základna, a naše touha po bezpečí zůstává nenaplněna. V takovém vztahu nemůžeme nabrat sil, naopak, setrvávat v něm stojí hodně energie.

Partnerský vztah poskytuje optimální půdu, abychom byli stále upřímnější a více sví. Oboustranná láska vydrží i takové výzvy, před nimiž bychom se jinak spasili útěkem. Každá krize, každý

konflikt jsou výzvou k upřímnosti. Každé přitakání sobě samým je krůček dál na cestě za naplněním naší nejvnitrnější touhy.

Stejně jako v sobě nosíme tuto touhu po míru a štěstí, tak v sobě nosíme i cestu k jejich dosažení. Ale když neakceptujeme, co je v nás, a neumíme to vyjádřit, jak pak máme dosáhnout vytouženého cíle? Náš potenciál se rozvíjí automaticky a sám, stačí mu jen poskytnout dostatečný prostor. Nemusíme dělat nic jiného než jen přitakat tomu, co tu beztak je. Neboť: „Pravda osvobozuje.”

(zdroj: https://elizabehtin.wordpress.com/2013/05/22/kurt-tepperwein-tolerancia-a-uprimnost/)

ℒℴνℯ

I.Gergel

1. Pamatuj, že ty jsi svět nestvořil a nemůžeš ho změnit. Změnit a zlepšit můžeš jenom sám sebe. A svět se k tobě přidá.

2. Nehledej vinu ani v sobě, ani kolem sebe. Existuje daná situace, a z té je nepochybně nějaké východisko!

3. Východisek bývá i více. Nemůžeš-li žádné najít, uvolni se a svěř se Vesmíru.

4. Při řešení jakékoli situace uplatni rozum a moudrost, nikoli prchlivost a pýchu!

5. Neupadej do krajností, aby sis nezranil boky!

6. Člověk je často v neshodě sám se sebou, protože si neumí stanovit priority. Nespěchej, nemusíš hned dosáhnout všeho. Sestav si žebříček hodnot.

7. Jestli se dnešek nevydařil, usměj se, oddechni si a jdi spát. Byl to den užitečné lekce. Zítřek začne ránem, které potvrdí, že ses poučil.

8. Vítej ráno s láskou ke světu kolem sebe, odpouštěj a propouštěj a projdeš každou zkouškou.

9. Pamatuj, že praxi potřebuješ všude. K chůzi po laně stejně jako k srdečným úsměvům.

10. Zachovej rovnováhu ve vztazích s lidmi, nic nepřeháněj. Odstup zmenšuj pouze tam, kde můžeš čekat opravdový vztah.

11. Uč se nejenom mluvit, ale také naslouchat. A dodržuj v tom při rozmluvě rovnováhu.

12. Všechno dělej s láskou, to je vždycky nejjistější cesta!

(zdroj: http://www.pronaladu.cz/12-pravidel-zachovani-rovnovahy/)

ℒℴνℯ

Charlotte Knightley

Od roku 2013 byla Charlotte Knightley sloupkařkou listu The Huffington Post.

16. září 2014 zemřela na rakovinu.

Napsala „dopis na rozloučenou“ – svůj poslední novinový sloupek čtenářům. Měla jim co říci.

— Obvykle jsem si život plánovala. Líbily se mi všechny ty seznamky, upomínky, lepíky… Ať jsem se pustila do čehokoli, začátek se mi vždycky podařil. Jenže pak jsem o věc rychle ztrácela zájem, začala mě nudit a bývalé nadšení bylo pryč.

Ovšem s rakovinou jsem si podobný přepych nemohla dovolit. Není to něco, na co byste se mohli vykašlat, jakmile vás to začne otravovat. Nejde ji odložit na potom a zatím dělat něco zajímavějšího. Alespoň mě se to nepodařilo, Ode dne, kdy jsem se tu zprávu dozvěděla, musela jsem včas odevzdávat všechny výsledky a přesně chodit k lékařům, abych absolvovala potřebná vyšetření. Vyzkoušela jsem veškeré nabízené metody: od tradiční medicíny po akupunkturu, tvaroh s olejem a čerstvé šťávy. Rakovina se stala mým životem.

Všechny svátky, účes a dokonce i pilotní kurs na vrtulník – všechno teď záviselo na dobrých nebo špatných výsledcích chemoterapie. Danny a Lucy, nedobrovolní svědci mého stavu, přestože je do určité míry chránil jejich věk, byli rovněž naprosto závislí na mém režimu. Je to všechno, co o mě vědí a já doufám, že jim to nezabránilo pocítit mou lásku a vědět, že jsou vytouženými a nejvíce milovanými dětmi na světě.

Jejich nevinnou nevědomost, s jejíž pomocí jsme se snažili je ochránit, je teď třeba rozbít. Pro ně jsem se od svého narození zkrátka „necítila dobře“. „Zašli“ jsme tedy do nemocnice, kde mě vyšetřili… Bohužel, poslední výsledky nám nenechávají vůbec žádnou naději. Nemáme teď ani těch pár měsíců, ve které jsme tolik doufali. Zůstaly mi jen dny, v nejlepším případě pár týdnů. Nikdo z nás si nemyslel, že mě na tu dobu pustí domů, ale v poslední chvíli se stal zázrak a dovolili mi strávit poslední dny se svými dětmi a milovaným mužem.

Píšu tohle a sedím na gauči, dá se říci, že skoro nemám bolesti a snažím se dokončit některé jednoduché věci: organizaci pohřbu a prodej svého auta. Každé ráno, kdy se probudím, jsem vděčná, že dnes ještě mohu objemout své děti a dát jim pusu.

Až si tohle přečtete, už tady nebudu. Rich se bude pokoušet den za dnem žít s vědomím, že už se nikdy neprobudím vedle něho. Někdy, když se poštěstí, se mu o mě bude zdát, ale ráno mu surově ukáže, že vedle něj není nikdo… Ze zvyku vyndá z poličky dva šálky, aby uvařil kávu, ale pak si uvědomí, že měl vzít jen jeden. Lucy bude potřebovat pomoc, aby dosáhla na krabičku s gumičkami do vlasů, ale vlasy jí nikdo nezaplete jako dřív. Danny jako obvykle někam založí policistu z Lega, ale nikdo mu neukáže, kde by se asi tak dal najít. A vy budete čekat na další sloupky, ale ty nevyjdou – tato kapitolka je poslední.

A po mě tu zbude jen křivolaká, nepotřebná a krutá trhlina: v každém milujícím srdci, v paměti všech přátel a příbuzných. Odpusťte mi to. Hrozně bych tu chtěla být s vámi, smát se, jíst to podivné jídlo, na které jsem si musela v poslední době zvyknout, plácat své “charleysmy“. Je toho tolik, co nejsem připravena opustit, ale chápu, že nemám volbu. Chtěla bych vidět, jak se mají moji přátelé, chtěla bych vidět, jak rostou moje děti a chtěla bych zestárnout a bručet na Riche. Není mi to souzeno.

Ale je to souzeno vám. Proto až tu nebudu, prosím, prosím vás – radujte se ze života. Popadněte ho oběma rukama, stiskněte ho, třeste se a važte si každé vteřiny. Milujte své děti. Nemáte ani potuchy, jaké je to štěstí, popohánět je ráno, aby si rychle šly vyčistit zuby. Obejměte své milované a jestli nejsou schopni vám objetí vrátit, najděte někoho, kdo to dokáže. Každý si zaslouží milovat a být milován. S ničím menším se nesmiřujte. Najděte si práci, která vám bude přinášet radost, nebuďte jejími otroky. „Rád bych byl pracoval více“ – to není to, co vám napíšou na náhrobní desku.

Tančete, smějte se a jezte spolu se svými přáteli. Skutečné, poctivé, silné přátelství je absolutní štěstí a je to něco, co si můžeme vybrat sami. Volte si přátele pečlivě a s pozorností, doslova jako když hledáte poklad. Obklopte se hezkými věcmi. V životě je plno smutku a bolesti, ale najděte si svou duhu a už ji nepusťte. Krása je všude, jenom je někdy třeba zadívat se pozorněji, aby jí člověk zpozoroval.

To je vše. Děkuji vám, že jste mě celých 36 let měli rádi a byli ke mně laskaví. Od těch holčiček, co mě tenkrát, když mi bylo šest, strčily v zápalu hry do houštiny kopřiv až po ty osiřelé muže, kteří mi poslední týden tolik pomáhali radami, co dělaly ve stejné situaci jejich ženy, aby připravily své děti a všechny kolem. Všichni jste mě udělali takovou, jaká jsem teď.

Prosím vás, neplýtvejte svou láskou na mě, dejte ji raději Richovi, mým dětem, rodině i blízkým přátelům. A až budete na noc zatahovat závěsy, podívejte se na nebe a najděte tam nějakou hvězdu – to budu já. Budu se na vás dívat, pochutnávat si na piňa coladě a té nejlepší čokoládě. Dobrou noc, odpusťte a ochraňuj vás Bůh.

Líbám vás, Charley

(Zdroj: Huffingtonpost

http://www.pronaladu.cz/dopis-pozustalym-radujte-se-ze-zivota/)