Jak odpustit rodičům, kteří mi v dětství ublížili
Nezapomenu to. Nikdy. A to je dobře.
Kdybych zapomněl, nevěděl bych, co moje děti nesmějí zažít.
Protože jsem to zažil na vlastní kůži, jsem vděčný. Divně to zní, že?
Jenže já jsem rád, že jsem tím, kdo rozhodne, jestli se budu chovat tak, jak jsem ve svém dětství viděl, nebo právě naopak.
Ublížit emočně nebo fyzicky dítěti, je pro dospělého to nejsnazší. Dítě se nemůže efektivně bránit, ba dokonce snadno uvěří tomu, že je samo špatné, nedostatečné. Teprve když nabude vlastní rozum, pozná, že vše mohlo být jinak. Že nahrávky, které do něj někdo namluvil, nejsou pravdivé. A tehdy se jeho hněv může obrátit proti tomu, kdo je lživě namluvil.
Kéž by si rodiče uvědomili svou moc nad budoucností dětí. Kéž by zjistili, že mohou člověka snadno zničit i zachránit. Kéž by pochopili, že když je samotné něco bolí a oni způsobí další bolest dítěti, jejich vlastní bolest se tím nezmenší. Naopak vytvářejí si velmi zlou karmu, která jejich bolest časem ukrutně znásobí.
