Proč děti nechránit před prohrami, ale učit je, jak prohry v životě ustát
Když se dítě má naučit plavat, potřebuje, aby si uvědomilo, že TEĎ je ta chvíle, kdy už je odpovědné za sebe. Kdy ho nedrží tátovy nebo máminy ruce, kdy už opravdu musí kopat a plácat, aby se nedostalo pod vodu.
Zjistí, že to dokáže, ale musí vědět, že nezbývá než být sobě oporou.
Přitom pod hladinou... jen kousek pod jeho tělem... mohou být ty tátovy nebo máminy ruce, které dítěti dělají záchranu. Jsou tu pro každý případ, ale dítě je necítí, nevnímá. A v ten den se naučí spoléhat při plavání samo na sebe.
Začne být na sebe pyšné. Začne růst. Začne si věřit i v dalších oblastech.
Rodič tu není od toho, aby dítěti zabraňoval zažít prohry.
Naopak, připravuje dítě na skutečný život, v němž prohry, pády i rány přijdou.
Rodič je tu od toho, aby byl dítěti nejlepším příkladem – že jde prohry, pády i rány ustát, ba že co člověk překoná, to ho ještě posílí.
Dnešní článek věnuji všem rodičům, kteří nesmějí zapomínat, že největší bojiště na světě není na žádné mapě, ale v dětské hlavě. Stůjte při svých dětech, ať se děje cokoli, ale umožňujte jim poznat i prohry – a v prohrách sami sebe.
