Proč nedávám druhou šanci
Když jsem byl mladý, dával jsem lidem druhé šance.
Říkal jsem si: Každý chybujeme, potřebujeme se ponaučit.
Dnes už to nedělám. Nedávám druhé šance. Předpokládám, že lidé, kteří jsou plnoletí a svéprávní, jsou i natolik vyzrálí, že dokážou UŽ NA PRVNÍ POKUS pochopit, co tím myslím, když říkám: "Nezrazuj toho, kdo Ti věří, a nevěř tomu, kdo Tě zradil."
Věřím. Na začátku úplně každému. Ale jenom jednou. Každý mě může zradit jenom jednou. Podruhé už ne. Už šanci nedostane. Vnímám na to, že když moji důvěru zklame, není to moje chyba. Je to jeho vědomé rozhodnutí. PŘEDEM totiž znal můj ceník, který zněl: Druhé šance nedávám.
Lidé mě za to odsuzují, prý jsem příliš tvrdý. Ale život je stejně tvrdý ke mně. S každým ránem mi připomíná, že mám o jeden den méně času. A čím jsem starší, čím víc hořkých zkušeností mám, tím lépe chápu, že ho nesmím marnit s lidmi, kteří vědomě dojdou k závěru, že STOJÍ ZA TO mě zradit. Protože vědomá lež, úmyslný podraz, promyšlená zrada nejsou žádný omyl nebo nedopatření, ale chladnokrevná volba a úmyslné rozhodnutí, které se může kdykoli opakovat – stačí, abych dal další šanci.
Ne, druhou šanci nedám. Kvůli sobě i kvůli nim. Ano, i oni to potřebují.
Lidé, kteří zrazují, potřebují poznat, že už druhou šanci NEDOSTANOU.
Může to pomoci i jim. Ale o tom už v článku.
