Proč ti, kteří jsou na dně, odstrkávají ty, kteří jim chtějí pomoci
Víš, že se druhý trápí. Víš, že mu můžeš nebo alespoň chceš pomoci. Ale on Tě odmítá. Možná Ti i řekne: Promiň, není to Tvoje vina, ale potřebuji čas pro sebe, raději se už neuvidíme.
Co si o tom myslet? Jak k tomu přistoupit? Opravdu ho v tom nechat, když chce, nebo se pořád vnucovat, když nechce?
A co když víš, že v tom je syndrom vyhoření, krize středního věku, deprese? Copak tu člověk přemůže sám? Copak to zvládne bez lásky, objetí, podpory?
Je snadné říct: Když nechceš pomoci, nechtěj. Podobně jako: Když nechceš žít, nežij. Ale víme vůbec, co se v člověku odehrává – co je schopen udělat?
Přece pro takové chvíle jsme tu my a vztah? Nebo opravdu MÁME JÍT?
