nedá mi nepodeliť sa s Vami o tento článok nakoľko vystihuje moju mienku.

Aké hodnoty vyznáva slovenské školstvo?

Na Slovensku neexistuje skutočná diskusia o povahe školstva. Občas vybuchnú vášne kvôli nezmyselne rozhádzaným peniazom, inokedy kvôli výsledkom v nejakom meraní, potom zasa všetci hľadajú lietajúcich profesorov, aby sa o týždeň naľakali z nejakých ministerských sľubov... Všetko po čase utíchne, lebo sú to iba detaily. Podstatnými vecami sa nezaoberáme. Skoro vôbec nediskutujeme o povahe nášho školstva, o jeho smerovaní, o jeho hodnotových základoch.

Táto krajina nemá víziu školstva. Ani vo verejnej diskusii, ani v teoretických prácach, ani vo vládnych vyhláseniach, ani v predstavách väčšiny učiteľov. Dokonca ani rodičia neukazujú nejakú víziu, ako by chceli mať svoje deti vychovávané (ak nerátame rôzne „krčmové reči", v ktorých každý školstvu rozumie).

V zápase o opravu striech na školách, o nové učebnice a o platy učiteľov sme úplne zabudli, že výchova a vzdelávanie v škole by malo vychádzať z nejakej predstavy o cieľoch, o ideáloch, o normách školy, a tým aj o cieľoch spoločnosti - o tom, kam chceme smerovať, aké deti chceme mať.

Škola by mala vychádzať z predstavy o tom, aká má byť naša budúcnosť. O tom, aké hodnoty táto spoločnosť vyznáva.

Nočný spánok bábätiek

(Preklad článku profesorky K. Dettwyler, originál sa nachádza tu: Sleeping through the Night)

Katherine A. Dettwyler, Ph.D.
Department of Anthropology (Katedra antropológie),
Texas A & M University

(Tento text bol pôvodne adresovaný konkrétnemu človeku. Je trochu upravený, aby bol menej špecifický.) 

Som profesorkou antropológie a výživy s čiastočnom úväzkom na A&M univerzite v Texase (čiastočne na dôchodku) a vo svojom výskume sa zaoberám postojmi a praktikami vo výžive bábätiek a detí v rôznych kultúrach a z hľadiska evolúcie, ako aj zdravím a prospievaním detí. Z vlastnej skúsenosti viem, že byť prvýkrát rodičom je veľmi náročné, najmä keď očakávania nezodpovedajú skutočnosti, a tiež keď nás naša kultúra učí, aké potreby by deti mali mať, čo by mali chcieť, ako by sa mali správať, a zrazunaše deti akosi tieto predstavy nespĺňajú. Zmieriť sa s týmto nesúladom medzi očakávaniami a skutočnosťou môže byť pre novopečených rodičov veľmi náročné. Niektoré deti je možné nasmerovať, presvedčiť či donútiť, aby splnili očakávania našej kultúry, a deti budú pekne prospievať. Inokedy síce deti splnia kultúrne očakávania, avšak na druhej strane stratia zmysel pre to, kým sú, stratia sebavedomie a vieru, že svet je bezpečné a dôveryhodné miesto, a niekedy bude dokonca ohrozené ich zdravie a život. Pravdepodobne nikde nie sú kultúrne očakávania a skutočné potreby detí vo väčšom konflikte ako v oblasti častosti dojčenia a charakteru spánku.

Ľudské mláďatá sú uspôsobené (či veríte že evolúciou počas miliónov rokov alebo Bohom, na tom nezáleží) dojčiť sa *veľmi* často, vychádzajúc zo zloženia mlieka u nášho druhu, z faktu, že u všetkých vyšších primátov (primáty sú zoologický druh zahŕňajúci ľudí, patria medzi ne aj opice) nosia matky svojich potomkov na rukách alebo na chrbtoch po niekoľko rokov, ďalej z veľkosti žalúdka malých detí, z rýchlosti, ktorou je materské mlieko strávené, z potreby takmer nepretržitého prísunu živín pre rast obrovského mozgu (obzvlášť u ľudí) a tak ďalej. Slovami "veľmi často" myslím 3-4 krát za hodinu, s trvaním vždy niekoľkých minút. Spôsob, akým sú niektoré malé deti v našej kultúre kŕmené, keď sa im snažíme zaviesť režim kŕmenia každé 3-4 hodiny s trvaním jedného kŕmenia 15-20 minút, je proti našej základnej fyziológii. Avšak ľudia sú veľmi prispôsobiví, niektoré matky sú schopné vytvoriť dostatok mlieka i pri takejto riedkej stimulácii a takomto vyprázdňovaní prsníkov, a niektoré deti sú schopné sa adaptovať na takéto veľké a nie časté porcie. No bohužial niektoré matky nevytvoria pri takomto občasnom dojčení dostatok mlieka a niektoré deti sa neprispôsobia režimu, sú nepokojné, veľa plačú, chcú sa dojčiť "skôr než je čas", nerastú dobre a neprospievajú. Samozrejme sa zvyčajne zvaľuje vina na matku - "Nemáš dosť mlieka" - namiesto na kultúrou spôsobené očakávanie, že dojčenie každé 3-4 hodiny má byť dostatočné, a matka začína dokrmovať umelým mliekom, čo ju vtiahne do špirály vedúcej k úplnému odstaveniu. Ľudské mláďa je tiež uspôsobené byť dojčené minimálne 2,5 roka, pričom mnoho indikátorov naznačuje, že skutočný fyziologický vek pre odstavenie je 6-7 rokov, bez ohľadu na to, čo diktuje vaša kultúra. Môžem vám ohľadne týchto skutočností dať referencie k môjmu výskumu, ak máte záujem.

To isté platí pre spánok. Ľudské mláďatá sú uspôsobené spať so svojimi rodičmi. Hmat je u primátov spolu so zrakom najdôležitejší zmysel. Mláďatá primátov sú nosené na tele matky a spia pri nej celé roky po narodení, často aj po odstavení. Očakávaný vzorec správania je pre matku a dieťa spať spolu a pre dieťa dojčiť sa počas noci kedykoľvek chce. Normálne zdravé dojčené dieťa spiace so svojou matkou neprespí noc (povedzme 7-9 hodín bez prerušenia) až do veku 3-4 rokov, aj keď už nočné dojčenie nepotrebuje. Opakujem - je to NORMÁLNE a ZDRAVÉ. Výskum Dr. Jamesa McKennu ohľadne spoločného spania jasne poukazuje na nebezpečenstvo osamelého spánku malých detí, keď tieto vkĺzajú do abnormálnych fáz veľmi hlbokého spánku, pri ktorých je pre ne veľmi ťažké sa vyrušiť, keď nastane apnoe (zastavenie dýchania). Pri spoločnom spaní matka monitoruje spánok a dych dieťaťa, dokonca i keď sama spí. Keď u dieťaťa nastane apnoe, vyruší dieťa svojím pohybom a dotykom. Toto považujeme za hlavný mechanizmus, ktorým sú deti spiace s matkou chránené pred syndrómom náhleho úmrtia. Inými slovami, mnoho prípadov tohto syndrómu u detí, ktoré spia samé, pripisujeme tomu, že sa tieto deti naučili prespať dlhé časové úseky vo veľmi skorom veku, takže sa ocitajú v dlhých fázach hlbokého spánku, nastane apnoe, a nablízku nie je nikto, kto by to spozoroval a vyrušil ich, takže nezačnú znovu dýchať. Spoločné spanie tiež umožňuje matke monitorovať teplotu dieťaťa počas noci a byť pri ňom, keď zvracia, rozkašle sa, či proste zabezpečiť normálne bezpečné prostredie, ktoré bábätko či dieťa prirodzene očakáva.

Je to pohodlné pre rodičov? Nie!

Je pre niektorých "prvorodičov" náročné prispôsobiť sa? Áno!

Niet pochýb, že priepasť medzi tým, čo nás učí naša kultúra očakávať od spánku dieťaťa (prečítať rozprávku, prikryť, zhasnúť svetlo a nevidieť sa nasledujúcich 8 hodín) a skutočnosťou, ako zdravé a normálne deti naozaj spia, je obrovská.

Ale prvé kroky k vysporiadaniu sa s faktom, že vaše dieťa neprespí noc či nechce spať bez vás, sú uvedomiť si, že:

(1) Neprespať noc do veku 3-4 rokov je normálne a zdravé správanie sa ľudských mláďat.
(2) Vaše dieťa nie je náročné, ani vami nemanipuluje, je normálne a zdravé a správa sa primerane svojmu druhu.

Keď akceptujete tieto jednoduché fakty, starať sa o vaše dieťa v noci bude omnoho ľahšie. Keď sa vzdáte predstavy, že vaše dieťa má spať v noci 8 hodín v kuse, a budete vnímať nočné vstávanie k dieťaťu ako vzácne a pominuteľné chvíle, veľmi rýchlo si zvyknete.

Vrelo doporúčam knihu Nighttime Parenting od Dr. Searsa. Prvé roky našich detí sú veľmi dôležité a majú veľký vplyv na ich životy. Prejde to všetko príliš rýchlo. Napĺňať potreby našich detí počas týchto začiatkov sa v ďalších rokoch veľakrát vyplatí.

(Preklad je zverejnený so súhlasom autorky, pofesorky K. Dettwyler.)

použité:

http://babatocko.blogspot.com/2011/05/nocny-spanok-babatiek.html

Narodila jsem se a vyrůstala v Keni a na Pobřeží Slonoviny. Od patnácti let jsem žila v Británii. Vždycky jsem však věděla, že chci své děti (až je budu mít) vychovávat doma v Keni. A ano, předpokládala jsem, že děti mít budu. Jsem moderní Afričanka, se dvěma univerzitními diplomy, v rodině už čtvrtá generace zaměstnaných žen – ale pokud jde o děti, jsem typická Afričanka. Stále v nás zůstává přesvědčení, že bez nich nejsme celé; děti jsou požehnáním, které by bylo bláznovstvím odmítnout. To prostě vůbec nikoho nenapadne.Otěhotněla jsem v Británii. Touha porodit doma byla ale tak silná, že jsem během 5 měsíců prodala svou praxi, založila nový podnik a přestěhovala se. Jako většina těhotných matek v Británii jsem hltavě četla knihy o dětech a výchově. (Později mi babička řekla, že miminka nečtou knihy a jediné co mám dělat je „číst“ svoje děťátko.) Opakovaně jsem četla, že africké děti pláčou méně než evropské. Byla jsem zvědavá proč.Když jsem se vrátila do Afriky, pozorovala jsem matky a děti. Byly všude až na ty nejmenší do šesti týdnů, ty byly většinou doma. První, čeho jsem si všimla bylo, že navzdory jejich všudypřítomnosti, je vlastně velmi těžké opravdu „vidět“ keňské děťátko. Obvykle jsou neuvěřitelně dobře zabalena než si je matka (někdy otec) na sebe připoutají. I větší batolata připoutaná na záda jsou chráněna před počasím velkou pokrývkou. Máte štěstí, když zahlednete ruku nebo nohu, o nosu nebo oku vůbec nemluvě. Obal je jakousi napodobeninou lůna. Kojenci jsou doslova zakuklení před stresy okolního světa, do kterého vstupují.To druhé, co jsem pozorovala, byla kulturní záležitost. V Británii se předpokládalo, že miminka pláčou. V Keni to bylo úplně naopak. Předpokládá se, že děti nepláčou. Když pláčou, musí být něco hrozně v nepořádku; je nutno to okamžitě řešit. Moje anglická švagrová to trefně shrnula takto: „Tady lidi opravdu neradi slyší dětský pláč, že?“Všechno to dávalo větší smysl, když jsem konečně porodila a přišla na návštěvu babička z vesnice. Po pravdě řečeno moje děťátko plakalo poměrně hodně. Rozčílená a unavená jsem někdy zapomněla všechno, co jsem když četla a plakala s ním. Ale pro mou babičko bylo řešení jednoduché „Nyonyo“ (koj ji). To byla její odpověď na každé pípnutí.Někdy šlo o mokrou plenku, nebo jsem ji položila, nebo potřebovala říhnout, ale hlavně prostě chtěla být u prsu – ať už se krmila, nebo jen hledala potěšení. Už jsem ji většinu času nosila na sobě a spaly jsme spolu, tak že šlo jen o přirozené rozšíření toho, co jsme už dělaly.Konečně jsem pochopila nepříliš těžké tajemství radostného pokoje afrických dětí. Byla to jednoduchá souhra uspokojených potřeb, která vyžadovala naprosté zapomenutí na to, co by mělo být a soustředění na to, co se v daném okamžiku děje. Výsledek byl, že se moje děťátko hodně krmilo; mnohem častěji, než jsem kdy vyčetla z knížek a nejméně pětkrát častěji než doporučovaly některé přísnější programy.Asi ve čtvrtém měsíci, když většina městských matek začala zavádět pevnou stravu, jak nám bylo doporučeno, vrátila se moje dcera k novorozeneckému přístupu a dožadovala se kojení každou hodinu, což mne naprosto šokovalo. Během předcházejících měsíců se totiž čas mezi krmením pomalu prodlužoval, dokonce jsem začala přijímat občas pacienty, aniž by mi ukapávalo mléko nebo mě přerušovala dcerčina chůva, aby mě upozornila, že chce malá pít.Většina matek ve skupince, do které jsem chodila, už pilně přikrmovala své děti rýží a všichni odborníci, kteří měli co dělat s našimi dětmi – lékaři a dokonce i duly, říkali, že je to tak v pořádku. I matky si potřebují odpočinout. Chválili nás, že jsme už podaly obdivuhodný výkon, když jsme výhradně kojily 4 měsíce a ujišťovali nás, že budou děti v pořádku. Něco mi v tom nesedělo a i když jsem váhavě zkusila namíchat pawpaw (ovoce tradičně používané v Keni při odstavování) s odsátým mlékem a nabídla směs své dceři, odmítla ji.Tak jsem zavolala babičku. Se smíchem se mě zeptala, jestli jsem zase četla knihy. Pak mi vysvětlila, že kojení je všechno jen ne přímočaré. „Ona ti poví, až bude připravená jíst jídlo a její tělo také.“„Co mám do té doby dělat?“ zeptala jsem se dychtivě.„Dělej to co dosud, pořádně koj.“ Tak se můj život zase zpomalil. Zatím co se mnohé mé současnice těšily jak od té doby co přikrmují rýži a postupně zavádějí další jídla, jejich děti déle spí, budila jsem se se svou dcerou v noci každou hodinu nebo dvě a vysvětlovala ve dne pacientům, že to s mým návratem do práce nevychází tak úplně podle plánu.Brzy jsem se bezděčně stala neformální poradnou pro jiné městské matky. Předávaly si mé telefonní číslo a často jsem během kojení slyšela sama sebe jak odpovídám do telefonu: „Ano, jen ho/jí dál kojte.“ Ano, i když jste je právě nakrmila. Ano, možná se dnes nestihnete ani převléknout z pyžama. Ano, stále ještě potřebujete jíst a pít jako kůň. Ne, teď asi nebude vhodná doba k návratu do zaměstnání, pokud si můžete dovolit nejít.“ A nakonec jsem matky ujišťovala: „Postupně to bude snazší.“ To poslední tvrzení byl z mé strany výraz naděje, protože pro mne to v té chvíli ještě nijak lehčí nebylo.Asi týden před tím, než bylo mé dcerce 5 měsíců, jsme jeli do Británie na svatbu a také, abychom ji představili příbuzným a přátelům. Protože jsem měla málo jiných povinností, nedělalo mi potíže dodržet její plán krmení. Přes všechny rozpačité pohledy mnoha cizích lidí, když jsem kojila svou dceru na různých veřejných místech, nedokázala jsem používat veřejné místnosti určené pro kojení, protože byly většinou spojeny s toaletami.Lidé, s kterými jsem na svatbě seděla u jednoho stolu poznamenali: „Máte spokojené miminko – ovšem hodně často pije.“ Mlčela jsem. A jiná dáma dodala: „Však jsem někde četla, že africké děti moc nepláčou. Neudržela jsem smích.Moudré rady mé babičky:1) Nabídni prs pokaždé, když je dítě neklidné, i kdybys je před tím právě nakrmila.2) Spi s ním. Často můžeš nabídnout prs dříve, než se dítě naplno probudí a to mu umožní rychleji znovu usnout, a ty budeš víc odpočinutá.3) Vždy měj v noci při ruce láhev s teplou vodou, abys mohla pít a měla dost mléka.4) Kojení chápej jako svůj prvořadý úkol (zvláště v obdobích náhlého zrychlení růstu) a dovol lidem kolem sebe, aby pro tebe dělali co nejvíce mohou. Je málo věcí, které nemohou počkat.5) Čti své miminko, ne knihy. Kojení není přímočaré – jde nahoru a dolů a někdy v kruzích. Na potřeby tvého dítěte jsi ty ta největší odbornice.
                                                                                                                                                                   J. Claire K. Niala

[InCultureParent: http://www.incultureparent.com/2010/12/why-african-babies-dont-cry/]