Tento příběh se odehrál ve staré Číně za časů tvůrce taoismu Lao-C´. Lao ho měl ve velké oblibě.
V jedné vesnici žil stařík. Byl velmi chudý, ale dokonce i panovníci mu záviděli jeho nádherného bílého koně. Nabízeli mu za něj neslýchané sumy, ale stařík vždycky říkal:

– Tenhle kůň není žádný kůň. Je to osobnost. Jak bych mohl prodat osobnost, prodat přítele?

Byl dál chudý a koně neprodal. Jednou ale zjistil, že kůň ze svého stání zmizel. Hned se seběhla celá vesnice. Lidé mu říkali:

– Ty starý hlupáku, věděli jsme, že ti jednou uteče! Proč jsi ho neprodal? Teď máš leda smůlu…

– Nezacházejte hned tak daleko, mírnil je stařík. Řekněte prostě, že kůň tu není. Taková je pravda, to ostatní je jenom váš úsudek. Ať se stane cokoli, smůla nebo dobrodiní, nemůžu to vědět. Protože tohle je jen zlomek, část. Kdopak ví, co bude dál?

Lidé se mu smáli. Vždycky věděli, že je tak trochu blázen. Jenomže za patnáct dní, někdy během noci se kůň vrátil. Nikdo ho neukradl, prostě si jenom vyrazil na svobodu. A to nebylo všechno. Přivedl s sebou tucet koní. Lidé se znovu seběhli a říkali:

– Ten starý měl pravdu. Nebyla to smůla. Teď je jasné, že to bylo dobrodiní.

– Zase zacházíte příliš daleko. Řekněte prostě, že se kůň vrátil. Kdo může vědět, zda je to dobrodiní, nebo ne? – odpovídal jim klidně stařík. – Tohle je jenom zlomek, část. Přečetli jste si jen jedno slovo. Jak můžete soudit celou knihu?