Studie je z mé psychologické praxe. Uvádím ji jako ukázku skutečnosti, jak strategie řešení příkladů z předchozích let ovlivňují člověka o řadu let později. Zároveň má ukázat, že nepřesné posouzení situaci velmi zhorší. 

Byl jsem třídní učitelkou požádán o konzultaci. Jednalo se o chlapce na konci třetí třídy, který jednou za čas dostával ve třídě hysterický záchvat. Společným jmenovatelem situací se záchvaty bylo právě počítání v matematice. Podle paní učitelky měl žák výsledky zhruba průměrné, ale vydřené. Paní učitelka uvedla, že maminka s žákem hodně procvičuje a dře. Podle ní kluk není příliš chytrý, ale je vždy připravený a maminka ho nejspíše přetěžuje. Podle učitelky se maminka pravděpodobně bojí, že bez důrazného procvičování se chlapcovy výsledky výrazně zhorší. 

Navštívil jsem jednu hodinu matematiky. Pro lepší porozumění paní učitelka naplánovala pobyt venku. Děti si měli hledat příklady a poté si sami ověřovat výsledky. Ze strany žáka to byla velká komedie, protože sice pobíhal tam a zpátky, a občas vykřikoval věty typu „to je lehký.“ Reálně ale na konci hodiny nic vypočítáno neměl. Z mého pohledu však byla celá tato činnost strategií, jak ostatní přesvědčit, že vlastně vše zná a umí. Pravděpodobně šlo o obranu proti vlastní úzkosti a nízkého sebevědomí.

Rozhodl jsem se tedy zaměřit na konkrétní příklady a způsoby řešení. Nejdříve jsem mu zadal následující příklady na sčítání a odečítání zpaměti vedle sebe (uvádím včetně výsledků žáka):

23+30= 53

23+38=61

Studie je z mé psychologické praxe. Uvádím jí jako ukázku skutečnosti, že i správné výsledky v matematice nemusí být vždy dokladem porozumění matematice. 

Na konci první třídy mi zástupkyně ředitele přivedla chlapce. Chlapec podle jejích slov neposlouchal instrukce a dělal si, co chtěl. Učitelka ho musela několikrát vyhodit za dveře, protože rušil ostatní děti. Situace byla už natolik neúnosná, že chlapec trávil několikátý den před ředitelnou. Chlapec podle výpovědí „vydržel“ poslouchat instrukce učitelů nebo rodičů pár vteřin, a pak si zase jel podle sebe. Kromě toho však byl chlapec inteligentní a vše včetně matematiky bez problémů zvládal. Snížený intelekt a z něho vyplývající neporozumění okolnímu světu bylo tedy spíše možné vyloučit. 

Obvyklým pachatelem bývá v tomto případě ADHD nebo jiná porucha pozornosti. Udělal jsem proto testy na pozornost a paměť, ale ty vyšly v normě. Pozornost ve smyslu narušení nervových spojů měl tedy chlapec v pořádku. Paměť vyšla dokonce výrazně nadprůměrně. Přesto však projevy chování připomínaly narušenou pozornost ve smyslu „dítě se nezvládne soustředit, a proto zlobí.“ 

Když jsem vedle chlapce seděl na pozorování, tak se ukázalo, že pozornost je schopný za určitých podmínek udržet. Poruchu pozornosti tedy bylo možné vyloučit. Někteří lidé by prostě přišli s myšlenkou, že je chlapec nevychovaný, protože mu rodiče nedali pevné hranice. Rodiče však podle mého názoru působili na chlapce přísně. Často dokonce velmi přísně, aby zvládli korigovat jeho chování. 

Protože se specializuji na vývoj myšlení, rozhodl jsem se udělat diagnostiku myšlení. Základním předpokladem totiž byla úvaha, že chlapec nevyhodnocuje situace správně, a to poté projevuje ve špatném chování. Nesprávné vyhodnocování by se mělo projevovat i ve výsledcích diagnostiky myšlení. 

Když jsem zjišťoval zvládání příkladů v matematice, tak mě překvapilo, že chlapec u některých příkladů uvádí, že neví, jak je má vypočítat. Přitom se však jednalo o principiálně stejné typy příkladů (šlo o sčítání a odečítání do dvaceti bez přechodu přes desítku). Navíc se ukázalo, že chlapec zvládne vyřešit některé těžší příklady a jiné lehčí zase nezvládne. Časté jeho otázky zněly: „Jak se to počítá? Jak to mám vypočítat?“ Až jsem narazil na jeden příklad, o kterém žák prohlásil, že „ví, protože ho dělali dnes ve škole.“ V té chvíli jsem si uvědomil, že žák nepočítá příklady ve smyslu myšlenkové operace, ale vybavuje si z paměti příklady i s výsledky. Na první pohled byla reakce stejná, protože v obou případech řekl žák správný výsledek téměř hned po zaznění příkladu. Až vysvětlení počítání však ozřejmilo, že si příklady vybavuje z paměti.