Ake, švédský námořník, si jednoho dne v roce 1955 ulevil od nudy na moři napsáním dopisu. „Někomu krásnému a vzdálenému,“ poeticky do něj napsal. Poté, co uvedl svou domácí adresu a stručně se popsal, dodal: „Napiš mi, ať jsi kdokoli,“ a podepsal se. S tím papír zastrčil do prázdné lahve od aqua vitae, zazátkoval ji a hodil ji přes palubu. Uběhly dva roky. Pak, po návratu z další plavby, našel dopis s razítkem ze Syrakus na Sicílii. Zpráva byla v italštině, kterou jeden z jeho spolubojovníků ochotně přeložil. Byl od sedmnáctileté dívky, která napsala: „Minulé úterý jsem našla na břehu láhev. Uvnitř byl kus papíru s nápisem v podivném jazyce. Vzala jsem ji našemu knězi, který je velký učenec. Řekl, že jazykem je švédština, a s pomocí slovníku mi přečetl váš okouzlující dopis. Nejsem krásná, ale zdá se mi tak zázračné, že tato malá lahvička musela cestovat tak daleko a tak dlouho, aby se ke mně dostala, že vám musím poslat odpověď...“ Po prvních dvou dopisech následovaly další dopisy, zaslané obyčejnou poštou. Vyměnili si fotografie a nakonec sliby. Ake se vydal na plavbu do Syrakus a nyní se společně se svou hezkou, ne-li krásnou, dopisovatelkou, které právě bylo 18 let, vydávají na moře manželství.
Toto je urban mytus. Sice lubivy, no fikcia.
@oxiba https://web.archive.org/web/20251009230347/http... Nesedí len korešpondencia, niekde píšu anglicky, niekde švédsky + taliansky
Toto je urban mytus. Sice lubivy, no fikcia.