Viktorka z Babičky zemřela ve stáří jako žebračka. Syna Jana porodila až ve 42 letech. Jeho utopení je vymyšlené

Skutečný příběh „šílené ženy“ z Babičky. Ale možná bylo všechno jinak
Pod splavem sedí žena. Vlasy má rozcuchané, zpívá ukolébavku a v očích se jí střídá prázdnota s děsem. Lidé se jí bojí. Říkají jí Viktorka. Tak ji známe z Babičky. Jenže když se člověk vydá po její stopě, začne se tenhle známý příběh rozpadat. A místo tragické legendy se vynořuje cosi mnohem méně jednoznačného a možná i mnohem děsivějšího.
Byla Viktorka skutečnou postavou nebo jen románovou fikcí? V matrikách se objevuje jméno Viktorie Židová. Narodila se roku 1792 v Červené Hoře v rodině chalupníka. Nikdo, kdo by měl vstoupit do dějin. A přesto se to stalo. Ne proto, kým byla. Ale kvůli tomu, co se o ní začalo vyprávět. V románu Babička se tvrdí, že Viktorka pochází ze Žernova. Ve skutečnosti tam ale jen sloužila. Ten rozdíl je zásadní. V literatuře je označená jako „jedna z nás“. Je spíše cizinkou v cizím prostředí. Služka bez jistoty, bez pevného místa. A právě takové ženy se v historii ztrácejí nejrychleji.
Voják. Osud nebo jen epizoda?
Jedna z nejsilnějších scén, tajemný „černý myslivec“, který Viktorku pronásleduje a uhrane. Jenže historická stopa vede jinam. Kolem roku 1812 se v kraji pohybují vojáci, myslivecké jednotky rakouské armády. Ne jeden démonický svůdce, ale desítky mužů. Byl mezi nimi i ten „její“? Možná. Ale nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o výjimečný příběh. Spíš naopak. Některá svědectví naznačují, že Viktorka se s vojákem scházela dobrovolně. Román z toho dělá osud. Realita spíš obyčejný, a možná nerovný vztah. V knize Viktorka uteče za vojákem. Ve skutečnosti její kroky vedou nejdřív jinam. Za sestrou do Olešnice. A teprve potom mizí směrem k vojsku, do Josefova a dál. To není útěk za láskou. To je rozpad života po částech. Ne dramatický zlom, ale pomalé vyklouznutí ze světa, který ji už nedrží.
Viktorka porodí dítě, což je nejznámější a zároveň nejtemnější část příběhu. A pak ho utopí. Jenže tady se pátrání komplikuje. V žádné matrice není záznam. Žádný úřední zásah. Žádná stopa po zločinu, který by tehdejší společnost jen těžko přehlédla. Co ale záznamy skutečně říkají? Že Viktorie Židová porodila roku 1834 syna Jana. Ve dvaačtyřiceti letech. O jeho osudu nevíme nic. O otci také ne. Legenda o utopeném dítěti tak možná nevypovídá o skutečnosti, ale o potřebě vysvětlit něco, co lidé nedokázali pochopit. Proč se z krásné dívky stala „šílená žena“?
Jisté je jedno: Viktorka skutečně žila mimo společnost. Bloudila mezi lesem a řekou. Přespávala ve skalním převisu v Dubině. Lidé jí nechávali jídlo. Nepřicházela domů. Nepatřila nikam. Z „děvčete jako malina“ se stala postava, které se ostatní vyhýbali. Román nabízí jednoduché vysvětlení. Tragédie, vina, trest. Realita je tišší. A hůř uchopitelná. Možná nemoc. Možná trauma. Možná jen člověk, který postupně vypadl ze společnosti a už se do ní nedokázal vrátit. V literatuře umírá Viktorka po úderu blesku do stromu. Silný, symbolický obraz. Skutečnost je jiná. V roce 1868 je jí 76 let. Vyčerpaná, opuštěná, na pokraji sil. Najde ji místní sedlák a nechá ji odvézt do Červené Hory. Tam umírá. Bez bouře. Bez velkého gesta. Beze svědků.
Dva příběhy. Jeden napsala Božena Němcová. Tragický, silný, zapamatovatelný. Druhý zůstal rozptýlený v matrikách, kronikách a vzpomínkách. Nejasný, roztříštěný, plný bílých míst. Který z nich je pravdivý? Možná oba. A možná ani jeden.
Případ bez konce
Viktorka přežila svou dobu. Ne jako žena z Červené Hory, ale jako příběh. A ten příběh se postupně změnil. Z konkrétního života v legendu. Z člověka v symbol. Když dnes stojíte u splavu v Ratibořicích, můžete si ji představit tak, jak ji znáte z knihy. Ale stejně dobře tam možná nikdy neseděla. A právě v té nejistotě je její skutečné tajemství.