Používame cookies. Viac informácií tu.
Zavri
tanity
5. nov 2016
59 

Rozmaznávajú sa deti nosením? (dodatok)

Na tému rozmaznávania detí nosením som tu už jeden post napísala (tu). Chcela by som však tento post dopĺniť o citácie z troch pre mňa smerodajných kníh. Komu je blízka myšlienka vzťahovej výchovy a kontaktného rodičovstva, tieto knihy zrejme veľmi dobre pozná. Dnes by som vám z nich rada citovala práve na tému "rozmaznávania" detí.

1. MEREDITH F. SMALL: NAŠE DĚTI, NAŠE SVĚTY
"V 50. letech 20. století si rodiče, pediatři i ostatní odborníci na péči o dítě na Západě mysleli, že pochovat miminko pokaždé, když zapláče, nebo ho pokaždé, když má hlad, nakrmit, vede k rozmazlování. Dnes už víme, že to není rozmazlování, ale uspokojování jeho přirozených potřeb. Kojenec a jeho primární pečující osoba jsou důvěrně propojeni. Kojenec pláčem nebo úsměvem informuje o svém vnitřním stavu. Pláč není pouhým voláním po pozornosti v negativním slova smyslu. Pláč je druhem komunikace, kterým kojenec začíná dialog a žádá o reakci. Dnes už také víme, že za to, jaký dospělý z dítěte vyroste, nejsou zodpovědné pouze geny nebo prostředí. Člověk si s sebou nese jistý temperament nebo jiné části osobnosti, ale od toho okamžiku, kdy kojenec začne reagovat na ostatní lidi, je jeho Já tvarováno okolím. Lidé, tak jako všichni ostatní tvorové, jsou součástí přírodního balíčku — kombinací genů a zkušeností."

A ďalej pokračuje, že "dítě, které už v raném dětství zažilo vhodný symbiotický vztah s citlivou a empatickou pečující osobou, vztah plný pozitivní zpětné vazby, bude sebejisté a pozitivní. Naopak tomu bude u dítěte, jehož signály pečující osoba přehlížela nebo špatně pochopila a které strávilo první měsíce života seberegulací, protože se mu nedařilo udržet funkční vzájemnou výměnu. Toto odpoutání od nefunkčního vztahu s pečující osobou může vyústit do nízkého sebevědomí, negativního pohledu na život a neangažovanosti v dospělosti."

V Dodatku k českému vydaniu píše etnológ, spisovateľ a novinár Mnislav Zelený Atapana ďalej toto: "Já sám jsem za léta strávená mezi indiány Amazonie zažil řadu okolností, které závěry plynoucí z této knihy potvrzují. Nevzpomínám si například, že bych tam viděl plačící či řvoucí mimina a děti. V celé komunitě byla vždy pohoda. Žádný zvýšený hlas, křik, řev, ryk, shon, frustrace, vyhrožování, tresty… Dalo by se říct božský klid. Ženy - matky téměř nikdy svá mimina neodkládaly. Neustále je nosily na boku či v šátku nebo popruhu, i když sbíraly suché klestí, kukuřici nebo lovily ryby do sítí. V roce 1972 jsem jednou u Kofánů viděl ženu, jak se vrací z lesa s nákladem klestí na zádech a s miminem na boku. Před sebou měla hlubokou rokli, kterou tekl potok. Indiáni přes ni položili kmen stromu místo mostu. Jen přejít po tomto „mostě“ vyžadovalo soustředění. Žena po něm začala Přecházet, když tu, asi uprostřed, se lidské mládě rozhodlo, že se napije z prsu. Už vidím, jak by reagovala každá žena z naší civilizace: „No přece chvilku počkáš, než přejdu rokli, ne?“ Jistě o nic nešlo, jen o pár metrů. Jenže indiánka se zastavila, a zatímco balancovala nad propastí, dala svému dítěti napít. Dítě má prostě u indiánů přednost ve všem a kdykoliv. Indiáni podvědomě cítí, že dítě je jejich budoucnost, že bez nich etnikum nepřežije. Nepřemýšlejí však o tom racionálně jako my, ale jednoduše dětem vycházejí ve všem vstříc. To dítě si určuje svůj vlastní rytmus dne, neurčují ho vědci a odborníci jako u nás. Z dítěte pak roste osobnost svobodná, vyrovnaná, silná, odpovědná sama za sebe. Jistě i společné spaní celé rodiny, tedy matky, otce a několika jejich dětí, které se odehrává v obrovské rodinné hamace (závěsném lůžku), hraje svoji roli. A nikdo si nestěžuje, že se tlačí, že nemá dostatek prostoru či pohodlí nebo že se děti vrtí a vyrušují. Ti malincí v noci totiž nepláčí a nevyrušují. A usínají bez zvláštních rituálů a hraček, jen se houpají s celou rodinou v hamace."

2. NAOMI ALDORT: VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI

"Květiny nezaléváme proto, že kvetou; rozkvetou právě proto, že je zaléváme. Podobně se dítě může plně rozvíjet jen tehdy, pokud se cítí jisté v naší lásce. Naopak, je-li láska užívána jako prostředek k ovládání dítěte, nakonec jí přestane věřit. Například, pokud vám váš otec vyjadřoval lásku jen tehdy, když jste se chovali podle jeho představ nebo přinesli dobré známky, nejspíš jste hluboko ve svém nitru pochybovali, zda opravdu miluje vás. Dítě zde není proto, aby bylo ohodnoceno a pak odměněno láskou. Každé narozené dítě je plnohodnotné a má nárok na lásku. Pouze bezpodmínečná láska je skutečná láska."

Na tému bezpodmienečnej lásky ďalej píše: "Kdybychom dostali bezpodmínečnou lásku, když jsme byli dětmi, nepotřebovali bychom dnes žádné rady jak milovat. Neznali bychom žádnou jinou možnost, než nekonečně milovat své dítě nezávisle na tom, co dělá. Je to jen naše vlastní bolest a strach, které stojí v cestě bezpodmínečné lásce. Naše zkušenost nedostatku je jeden z důvodů, proč se obáváme dávat. Můžeme mít strach, že dítě si bude naši lásku jen brát a využívat nás. Můžeme se cítit zranitelní, když stále dáváme. Je to zase ten stejný strach, který bránil již vašim rodičům, aby vás bezpodmínečně milovali. Nejvíce pro dítě uděláme, dostává-li spoustu lásky jen tak. Tento zdravý předpoklad, že je stále milováno, vytváří základ, ze kterého dítě prospívá a vyrůstá v citlivého, milujícího a schopného dospělého člověka. Místo aby plýtvalo energií na snahu získat váš souhlas, má volné pole k dosahování svých cílů a k růstu."

Na margo rozmaznávania pre vás z knihy vyberám: "Někteří rodiče se obávají, že dítě „zkazí", když bude středem jejich pozornosti. Soustředěná pozornost je ale něco jiného, než když se život točí jen kolem dítěte. Je to o láskyplném poutu, podobně jako s partnerem či přítelem. Dovedete si představit románek či přátelství bez toho, aby byli lidé spolu sami dva? Lidé rostou emocionálně i intelektuálně právě takovými blízkými vztahy."
"Mladší dítě, když se nasytí vaší pozornosti, je často úplně spokojené jen jako společník v kuchyni, když jdete na poštu či hrajete na hudební nástroj. I malé dítě je postupně schopno být krátké okamžiky bez vás, je-li jeho potřeba pozornosti naplněna a pokud to není často. To se ale musí ukázat přirozeně, nesnažte se situaci navozovat násilně, ale ani to neočekávejte."

3. JEAN LIEDLOFF: KONCEPT KONTINUA
"Období těsně po porodu je nejpůsobivéjší částí mimoděložního života. To, s čím se dítě setká, je to, co bude celý život považovat za normální. Všechny pozdější vjemy moho u je n více či méně zmírnit první dojem z té doby, kdy dítě nemělo žádné jiné informace z vnějšího světa. Jeho očekávání je tak nepřizpůsobivé jako nikdy poté. Rozdíl mezi všedávajícím prostředím v děloze a místem v náručí je obrovský, ale dítě na tento velký skok přichází připraveno. Na co ale připraveno nebylo, je jakýkoli větší skok, ať už skok do ničeho, ne-života, do košíčku vystlaného látkou či do pojízdné postýlky z plexiskla, bez pohybu, bez zvuku, vůně či pocitu života. Násilné přetržení kontinua matka-dítě, které se vytvářelo během vývoje v děloze, může zcela pochopitelně způsobit depresi matky stejně tak jako utrpení novorozence. Každý koneček nervů jeho čerstvě obnažené kůže dychtí po očekávaném objetí, celé jeho bytí, podstata toho, čím je, touží po náruči. Po miliony let maminky miminko od okamžiku porodu objímaly. To, že miminka v několika stovkách minulých generací byla o tento nade vše důležitý zážitek ochuzena, nic nemění na očekávání každého nového miminka, že ONO určitě na správném místě bude. Když se naši předci ještě pohybovali po všech čtyřech a měli chlupy, bylo to miminko, které se drželo srsti a udržovalo tak spojení matka — dítě. Závisel na tom jeho život. Jak jsme postupně ochlupení ztratili a postavili se na zadní končetiny, což matce uvolnilo ruce, stalo se udržování tohoto spojení její úlohou. Miminko má niternou potřebu být v náručí a nic na tom nemění fakt, že se v poslední době na některých místech světa prohlašuje, že to není matčina zodpovědnost, že si může vybrat, jestli miminko nosit bude nebo ne."

O rozmaznávaní autorka píše: "Dalším, u nás rozšířeným názorem, je rozmazlování. Myslíme si, že miminku přílišnou pozorností a neustálým nošením zabráníme v samostatnosti a oslabíme jeh o soběstačnost. Ale jak jsme si ukázali, je samostatnost výsledkem úspěšně završené fáze v náručí, kdy je miminko vždy přítomné, ale jen zřídka samo centrem pozornosti. Jednoduše se nachází v matčině životě a v naprostém bezpečí zažívá spoustu věcí."

Odkazy na zdroje:

1. ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Práh 2010.
2. LIEDLOFF, Jean. Koncept kontinua. DharmaGaia, Praha 2007.
3. SMALL, Meredith F. Naše děti, naše světy. DharmaGaia, Praha 2012. Dostupné online http://www.dharmagaia.cz/…/my-a-nase…/Nase-deti_minibook.pdf.
4. ZELENÝ, Mnislav. Etnopediatrie a indiáni. Návrat ke kořenům civilizace.
(Dodatek k českému vydání). In Small, M. Naše dět, naše světy. DharmaGaia, Praha 2012.

Autorka Mama ma nosí s láskou:

1. https://mamamanosislaskou.wordpress.com/2016/06/03/nosenim-sa-deti-rozmaznavaju-dodatok/

2. https://mamamanosislaskou.wordpress.com/myty-o-noseni/mytus-3-nosenie-rozmaznava/