• Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO
  • Odporúčame:  Mojasvadba.sk Modrastrecha.sk
  • Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO

Ako znášate ochorenie či úraz svojich detí?

24. novembra 2009 
ahojte,potrebovala by som poradiť.mám dvoch drobcov-2,5 ročné dvojičky.Môj problém /neviem,či to tak označiť,ale asi áno/ spočíva v tom,že akonáhle sa u nich objavia nejaké príznaky ochorenia-soplík,zakašlanie,zachrípnutie,zvracanie ....som mimo :frowning2: .Doslova sa rozklepem, a začnem sledovať dieťa.Nebývame často chorí,doteraz sme boli 1x v nemocnici pre zápal moč.ciest,inak len 3x viróza,2 x zvracanie-asi sme sa prejedli :unamused: .
ked mal môj drobček prvý krát zachrípnutý hlások,nasadila som calcium a myslela som si,že to bude laryngitída.Pre istotu som zašla k lekárke,tá mi povedala,že vôbec nie je zachrípnutý :confounded: -či som už videla zachrípnuté dieťa,a že keď sa bude dusiť :confused: :confused: ,mám otvoriť okno.nevedela som,že to môže byť až také vážne :frowning2: .nahnalo mi to poriadne strach,ktorý ma prenasleduje dodnes.To,že sa podáva aj rectodelt,to mi nepovedala,to som sa dočítala v časopise o týždeň ,tak som aj skočila po recept.Zachrípnutie prešlo po 5 dňoch,iné ťažkosti sme nemali,ani sme sa nedusili.Doteraz neviem čo to bolo,ale odvtedy sa nám to zopakovalo asi 3 x a ja mám zas strach,pretože dnes sme znova zachrípnutí.Môj muž sa zo mňa už smeje,vraj stále niečo riešim,preháňam,zbytočne sledujem dieťa.chalani sú strašne živí,neposední a tak na dennom poriadku máme úrazy hlavy ,pády, a ja prichádzam o nervy.Len počúvam sledovať,kontrolovať zrenice.....a ja nespím,nejem,chudnem a chorľaviem.
na dvojičky sme čakali dlhých 8 rokov, pamatám si,ako mi vtedy kolegyňa povedala,že ak sa mi narodí dieťa,tak sa aj zbláznim,keď len kýchne-tak sa oň budem báť.Vtedy som nevedela,o čom hovorí,dnes už chápem....
chcela by som vedieť,aj sa tak strachujete o svoje deti? alebo to len ja tak preháňam so strachom ?

kolegyňa mi na moju otázku,ktorú som položila aj vám povedala,že ona kľudne spí,ak má dieťa choré,a ak by sa niečo dialo,tak sa snáď zobudí a riešiť to bude až potom....je chyba vo mne ?
19. nov 2009 o 19:48  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahoj, musím říct, že já to taky špatně snášim. Tedy asi to neni tak hrozný, jak popisuješ ty, ale myslím, že to přijde s věkem. Mojí holčičce je 6 měsíců teprve. Ale ... je to čím dál horší, vidim to. Když měla hnisající jizvu po očkování, byli jí 3 měsíce doktorka jí to rozpíchla a čistila, no hnisu a krve, malá plakala ale já docela dobrý. Jenže pak měla malá zánět středního ucha, když jsme šli na ušní do nemocnice, před nemocnicí jsem doslova nemohla dýchat. Byla jsem nervozní a chtělo se mi zvracet :confused: Naštěstí to malá dobře snášela. A pak přišlo první očkování (hexa vakcína) a malá měla horečku v noci, naštěstí teda spala, ale mě bylo blbě z toho jak je horká a druhý den mrzutá, furt jsem na ní šahala, měřila jí teplotu a mazlila, no hrůza. Ted jsem tu našla téma, že může srůst poševní vchod, vzhledem k tomu, že mě v porodnici na nic neupozornili asi ho má už srostlý a já jsem opět vyřízená.
Takže nevim jak dopadnu až jí bude 2,5 :sunglasses:
Jinak nevim tedy co znamená "zachrípnutý" ale píšeš o otevření okna. Vim že tohle měl můj bráška, když byl malý, najednou začal kašlat až se skoro dusit, tak se ty děti mají dát dýchat k otevřenýmu mrazáku nebo oknu pokud je venku zima - ten studený vzduch jim to v krčku zase splaskne a už se jim zas dýchá dobře.
Tak nevim, jestli máte taky takový problém.
Jo a vzpomínám si když jsme šli nastřelit naušničky, měla jsem zácpu jak jsem byla vyklepaná :grinning:
19. nov 2009 o 20:04  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahoj stanka, odpoviem na tvoju poslednu otazku...ak je chyba v tebe, je aj vo mne a vo vela mamickach, co poznam. Prezivam presne to, co ty...doslova. Staci, ked si mala kychne, idem zosaliet. Minule si rano 3 krat zakaslala a ja som sa normalne zrutila, odisla som zo spalne a rano o piatej som pol hodinu nariekala v obyvacke, doslova zachvat placu. Manzel mi tiez poriadne nadava, ze ked to takto pojde dalej, tak sa isto zblaznim...
Ale ja si nemozem pomoct...
Vcera sa mi mala po ulozeni na nocny spanok casto budila...ja som bola hotova, plakala som, ze jej isto nieco je, kontrolovala som zrenice, ci sa nahodou neudrela, dala som jej v noci chytat veci, ci nema zlu koordinaciu...ako blazon...Rano som jej nasla v puse prvy zubok:slight_smile:
A manzel sa mi zasa smial...
19. nov 2009 o 20:09  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
to,že se maminky bojí o své drobečky je naprosto normální. taky jsme byla na rozsypání,když měla první nemoc (6.nemoc a horečky 39°C) ale nemá smysl se nervovat kvůli "banalitám" jako je rýma atd. ,protože náš stres děti vycítí a průběh nemoci se zhorší.
lehce se to říká,ale já se to snažím takhle praktikovat a je fakt,že když jsem já po psychické stránce ok, tak i moje holčička je ok :wink:
a zuby???? kategorie sama pro sebe. průjem, robolavěný zadek až do krve, nervy a uplakaný noci.tenhle tejden se Sofí klube 9.zub :sweat_smile:
19. nov 2009 o 20:16  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Myslím že tieto pocity má drvivá väčšina mamičiek :wink:
19. nov 2009 o 20:16  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Holky to už hraničí s úzkostnými záchvaty co popisujete - přílišná fixace na dítě. Tyhle reakce nejsou adekvátní situaci - není to vaše chyba - je to prostě úzkostná porucha . Řešila bych to s psychologem nebo s psychiatrem, zda už to není i na nějaké slabší antidepresiva. Touhle vynervovaností dětem klidu moc nepřidáte a sebe budete trápit. Je to opravdu zbytečné, když se toho jde zbavit...

Musím říct, že to úplně chápu, znám i takové holky v okolí, uvědomuju si ale, že reaguju úplně opačně. Jakoby vypnu emoce a začnu racionálně jednat a uvažovat. I v případě úrazů, ježdědí na pohotovost atd. Je snadné v takových případech propadnout panice, ale efektivnější je jí nepropadnout, protože jedině tak dokážete dítěti pomoct, pokud mu fakt něco je. A že má rýmu a kašle opravdu není objektivně důvod k pláči a k šílení - to je ta úzkostná porucha. někomu se to projevuje v jiných oblastech, vám ve vztahu k dětem. Dá le to léčit a pak si budete užívat v klidu a bez stresu a strachu svých vytoužených dětiček.

Doufám, že to vyznělo jako dobře míněná rada a ne odsudek :wink: - to psané slovo někdy zkresluje a složité věci pak vyzní jinak. A plácat vás po rameni, že to je normální by nebylo fér a správné - lepší je s tím něco udělat, aby se vám lépe žilo a dýchalo :slight_smile:
19. nov 2009 o 20:26  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
souhlas s kubaka.
Holky můj syn byl v 5ti mesících v Motole na operaci....měl cystu v míšním kanálku a můžu Vám říct že to bylo něco strašnýho.Nejhorších 6 hodin mého života.Ale nemohla jsem se sesypat,musela jsem být statečná kvůli němu,potřeboval mě.3 dny a 3 noci mi proplakal a já u něj jen seděla a nemohla jsem mu pomoct :frowning2: :frowning2: ta bezmoc strašná,to se nedá popsat.ale zvládli jsme to a já pochopila,že když budu v pohodě já,budu se na něj usmívat...bude to i on snášet lépe.Takže já si fakt nedělám hlavu s rýmou,kašlíkem a podobně...to jsou všechno banalitky.
19. nov 2009 o 20:32  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ja sa tiež o svoje deti veľmi bojím,len nedavno mal syn veľmi škaredý uraz hlavy,ale po prvotnom šoku sa snažím,aby som to racionálne vyriešila,ked budem hysteričiť,ešte aj jeho naplaším,bude to potom horšie.treba byťrozumný,aj ked mam čo robiť,aby som udržala emocie na uzde.ved dieťa so soplíkom nie je ohrozené na živote.tak sa nebojte,deti sú odolnejšie a zvládnu boj s chorobou lepšie ako my :wink:
19. nov 2009 o 21:05  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
nemám co dodat ke komentáři kubaky. je normální mít strach o dítě, bát se o jeho zdraví, to známe asi všechny.

Ale pokud strach přemůže racionální uvažování, může to být ve výsledku průšvih, protože když bude opravdu problém, nezareaguješ tak, jak je třeba.

Skoro si myslím, že hroucení se u rýmy, kašle a naříkání nad běžnými dětskými nemocemi je zralé na řešení s někým povolaným, ten klid, který to přinese, za to stojí.

Jsem na tom taky tak, když je průšvih, sepne mi mozek, všechno vyřeším, v klidu, ani moc nepanikařím.....no a když je po všem, sesypu se :unamused: :unamused: :unamused: :unamused: .

Holky, špatně se mi to píše,ale víte kolik je dětí onkologicky nemocných, kolik maminek denně trpí v nemocnicích u dětí po těžkých operacích,kolik dětí má život na vlásku? A vy se budete hroutit u rýmy? Stálo by to za konzultaci u psychologa, protože s věkem tyhle starosti houstnou, to mi věřte :unamused: :unamused:
19. nov 2009 o 21:07  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahoj, s touto témou si ma predbehla...
Dnes nám volali zo školy, že jarko na telesnej spadol a má opuchnutú ruku, MM ho hneĎ zobral na chirurgiu, no a výsledok?
Viacnásobné zlomeniny predlaktia, konkrétne zápästia.... mal posunutú zlomeninu, museli mu naprávať ruku, vraj ho držali piati....
Keď mi to manžel povedal do telefónu, strašne som sa rozplakala, asi sa mi aj vrásky spravili, kým mi MM zavolal, že mu už nebudú nič robiť, že sa im to podarilo napraviť...
A keĎ prišiel domov, maličký, v tielku, zabalený do mužovej mikiny, dlaha až nad lakeť... myslela som si, že ma budú ovievať...
A keď tu plakal, že ho veľmi bolí ruka a tabletka nezaberala.... :frowning2: :frowning2:
19. nov 2009 o 21:16  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
musím říct že to snáším taky dost blbě... :frowning2: nejhůř zatím asi pády..jakobych s ním byla spojena, úplně mě úlekem rozbolí celé tělo...ale tak nějak tuším že v životě ještě přijdou daleko horší věci! nejvíc se děsím teda puberty... :pensive:
19. nov 2009 o 21:48  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahojte,taky se přidávám do spolku vystrašenýh maminek.Mám 2 děti a o každé se stašně bojím.Už jsem taky přemýšlela,jestli bych s tím neměla něco dělat,protože,jakmile dítko někde něco zabolí nebo se objeví něco zvláštního a nečekanýho,tak jsem taky na nervy....právě si vždycky vzpomenu na ty nevyléčitelně nemocný děti a začnu panikařit ještě víc,jestli třeba nějaké toto onemocnění nemají zrovna moje děti.Taky je pořád sleduju a zkoumám..manžel taky říká,že jsem přecitlivělá,že je moc sleduju,ale já s tím bohužel nemůžu nic udělat,jsem už taková.Vždycky mě napadá ta nejhorší možnost,co by to či ono mohlo být.Poslední dobou se to snad ještě zhoršilo.Taky jsem, z toho nešťastná,protože mě to dost vysiluje a deptá.
19. nov 2009 o 22:41  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ach jaaaj baby tak aspon viem ze nie som sama s touto uchylkou...
Ked bola moja dcerka po narodeni viac ako dva mesiace v nemocnici prezivala som kazdy den taky pocit hrozy ako nikdy... Ked sme za nou prisli a dr. nam vravela co s nou robili pocas tej body co som pri nej nebola az fyzicky ma to bolelo - kazda injekcia infuzia transfuzia odber sondovanie...
No a stale je ten strach o nu vo mne. Doteraz napriklad pred kazdym neurologickym vysetrenim nejem nespim...
Teraz zase ideme na operaciu ociek a ja sa s tym nejako nedokazem vyrovnat...
Inak chora zatial moc nebola (klop-klop-klop) soplik sme zvladli v pohode a mala len malinku modrinku na cele - ale aj tu som riadne orevala...
19. nov 2009 o 22:53  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
hihi sjuzan a to mne kazdy tvrdi ze pri druhom sa uz tak bat nebudem... ze to len jedno je pre strach... no to urcite sa poznam...
19. nov 2009 o 22:58  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ja vzdy vinnim seba!...a potom sa uvedomim..sice chory este nebol ale teraz ma sopliky ale nastastie ustupuju.. :slight_smile:
20. nov 2009 o 08:28  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ono jde fakt o to být sám vklidu - na děti vaše emoce neuvěřitelně působí - pak budou mít strach z nemocí, budou sami panikařit i u rozbitého kolena. přenášíte na ně své úzkosti - a to není dobrý start do života.
Můj první syn jen hodně citlivý - úplný barometr mého rozpoložení. U něj dvojnásob se musí zůstat vklidu i u rozseklého rtu po pádu z kola. Chtěl začít panikařit, vklidu jsem ret prohlídla, zkonstatovala, že to bude asi chtít dva stehy, tak si uděláme výlet místo na kole do nemocnice a "zpátky se můžeme rovnou stavit u mcdonalda na večeři " Odvedli jsme v klidu kola domů, ošetřila jsem krvácející rány a odjeli jsme. Viděl, jak jsem nad věcí a úplně se uklidnil. Děti nechtějí vidět rodiče zhroucené - chtějí je vidět silné, rozhodné, že mají vždycky situaci pod kontrolou a plně v rukách. Vždy si musí vědět rady - třeba se i splést, to je jedno, ale vždycky zachovat chladnou hlavu. Zhroutit se v pláči se pak můžeme sami v posteli v náručí manžela. :stuck_out_tongue_closed_eyes:
Pokud to sami cítíte už jako přemrštěné - dělejte s tím něco - jak píše berenika, trápíte především sebe a není to dobrý vzor pro děti.
rimmel - A už vůbec ne se vinit z nemocí dětí!!! To je masochismus :wink:

A dokonce se dá dopracovat ještě k vyššímu stupni psychického nastavení: I na svých dětech se dá být citově nezávislý - nepřebírat na sebe a neprožívat jejich bolístky a choroby. Jsou to jejich choroby , ne naše. Jsou to samostatné bytosti, odžívají si svůj život. Ony také netrpí našimi bolestmi - ani je to v jejich přirozeném dětském egocentrismu nenapadne.
20. nov 2009 o 09:40  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ja som naopak kludna pri chorobach maleho. nas drobec ked bol vzdy chory tak som to brala vzdy s pokojom. tiez mi nie je jedno ked ma teplotu 40°C ale tou uzkostou mu fakt nepomozem. aj doktor mi vravel, ze taku kludnu mamu casto nevidi.
a to drobec byva teraz dost casto chory, lebo chodi do skolky, takze raz za mesiac vzdy nieco mame. a to nehovorim o padoch a urazoch v skolke. skrabance a hrce su na dennom poriadku.
20. nov 2009 o 10:04  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Stanka ja som tiež hrozne nervozna ked su chory v noci si davam budikakažde 2 hodky kvoli teplotkam a aj pre moj klud.Ale neprehanam to k lekarovi ideme až ked viem že je to treba.Strašne zle som preživala ked mali rotaviry ale to bolo fakt dost zle doteraz ma to niekedy mata v spanku ale to je udel matky :wink:

A ktomu rectodeltu je moc silny obsahuje kortikoidy,neodporuča sa dava preventivne dava sa až v ked nezabera chladny vzduch+ Cacium.Zachripnutie nieje je laryngritida,tu spoznaš hned pretože dieta chrči a kašle štekovyto-(bože to je vyraz ale tak mi to povedali lekari)My sme ju mali chronicku naštatsie po prestahovani a očkovani to dost prestalo maju ju tak 2-3x do roka.
20. nov 2009 o 10:14  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
No já se tedy před malou taky tvářim že jsem v klidu, což myslim se snaží i stanka9, jen tim chtěla říct že to hodně prožívá. Taky to prožívám, je mi jí hrozně líto. Ale nehroutim se před ní, to zase ne. Asi o to jde. Myslim, že když jí něco je a já jsem pak večer z toho vyřízená, že nemusim jít k psychologovi, protože mi je líto mojí holčičky. Snad chápete co tím chci říct :slight_smile:
20. nov 2009 o 11:42  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
kubaka, opět dokonale napsáno. já to tak neumím vystihnout :wink:
20. nov 2009 o 11:56  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahoj stanka9,m :slight_smile:
myslím,že viem, čo si tým všetkým myslela,tiež to obdobne prežívam.Možno aj horšie.tiež mi nie je jedno keď zistím,že má dieťa teplotu,soplík.úraz .....mám strach,cítim to napatie,úzkosť,ktorá mnou lomcuje,a :frowning2: le nedávam to najavo.Nemôžem.To je profesionálna deformácia, preberám to zo svojho povolania.
A to je o to horšie.Niekto si povie,dieťa je zachrípnuté,ale ja si spomeniem na prípady,kedy som prijímala zachrípnuté dieťatko a o chvíľu sme ho už intubovali.,úraz hlavy ktorý vyzeral tak nevinne,a...teplotu do 38 st.C,a následne kŕče ,ktoré lomcovali dieťaťom.Ja viem,nie vždy to takto môže skončiť,ale na toto sa zabudnúť nedá.Vždy to mám pred očami, je to ako výstraha, a spoliehať sa na to,že mne sa to stať nemôže,no neviem...
som proste taký typ,asi som medicínu nemala robiť-ani neviem ako to nazvať-príliš zodpovedná?,puntičkárska?,bojácna ?
liečenie pacienta ? radšej by som v tej chvíli dala zaňho život....všetko skontrolovať,či som na niečo nezabudla,či liečba zabrala,či sa cíti dobre,po službe som mávala aj 1kg dole,krvi by sa mi nedorezal,taký strach som vždy mala,ale pravdaže nikto to nemohol vidieť.No ,a zostalo mi to dodnes, a zdá sa,že sa toho už ani nezbavím.
je to proste vo mne a kolegyňa psychologička mi na to povedala,že je to o zodpovednosti-každý máme vraj /inú/ svoju hranicu,ktorá sa ani liekmi posúvať nedá.Je to v nás.
:wink:
20. nov 2009 o 22:02  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
altea - promiň, jsi lékařka, tak snad nechceš říct, že když někdo prožívá s pacienty trápení, shodí kilo a je strachy bez sebe, když dítě má rýmu -tak že je to jeho ušlechtilou mírou zodpovědnosti? . Ta hranice, o které ti teda říkala psycholožka zasahuje až do úzkostné poruchy, která se rozhodně mírnit léky dá. Minimálně ovlivnit v psychoterapii

...a ke všemu z tvého příspěvku vyznívá, že pokud my (berenika, soanpe) nezmatkujeme a nehroutíme se , ale jednáme jsme snad méně zodpovědné? Málo soucítíme s dětmi? Pokud jste brali nějakou psychiatrii, tak snad aspoň tušíš, že tyhle stavy děsu, co popisuje stanka a holky níže už nejsou normální, ale patologické...
20. nov 2009 o 22:53  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
altea, syndrom vyhoření?
20. nov 2009 o 23:10  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Kubaka veľmi sa mi páčia tvoje príspevky. Už som si myslela, že som snáď nejaká mrcha mater bez citov keď sa snažím reagovať s chladnou hlavou ak sa vyskytne nejaký problém. Proste sa snažím nepanikáriť a nehysterčiť ked sa niečo deje. Netvrdím, že to vždy ide. Ale viem, že malému nijak nepomôžem pokiaľ sa niečo stane a ja sa rozklepem a nebudem schopná mu nijak pomôcť. Snažím sa konať riacionálne. Dúfam, že sa mi to bude dariť čo najdlhšie.
20. nov 2009 o 23:37  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
holky ta hranice se hledá ale hrozně těžko... kde je zdravý, přirozený mateřský instinkt a strach o dítě a kdy už je třeba zajít k psychologovi. Jste tu některá psycholožka? Jestli ne, asi není třeba soudit.
Taky jsem přehnaně úzkostlivá a u mě se to projevuje tak, že raději v 8 hodin večer zajedu s dvouletou dcerou na pohotovost, protože má rýmu, kašel, vykašlává a hleny a stěžuje si na bolest ucha, aby to posoudil lékař, protože jako laik nepoznám, jak moc vážné to je - ačkoli si na ucho nechá sáhnout - zaplatím 90Kč a vím, na čem jsem (aspoň většinou, ale diskuse o kvalitách lékařů by patřila jinam) - než abych seděla doma a říkala si, kolik je daleko víc nemocných dětí (onkologické léčebny atd).
Takže snažit se zachovat chladnou hlavu to ano, použít trochu zdravého rozumu, ale pokud máte pochybnosti, proč nekonzultovat s lékařem. Zase na opačnou stranu existuje extrém, kdy se maminka bojí, aby nevypadala jako plašan - na pohotovosti atd - a pak se může něco stát...
takže za mě asi takhle.
Souhlasím i s kubakou i s alteou... každý příspěvek má něco do sebe a ne každý to umí tak přesně vyjádřit. :wink:
21. nov 2009 o 11:53  •  2 deti  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
zuzu - co píšeš je naprosto v pořádku - taky jezdím s klukama na pohotovost - zásadně se rozstonají v pátek večer nebo o víkendu :grinning: Je to normální. Já mluvím jen o tom vnitřním prožívání, o kterém psala stanka. to, co to dělá se mnou a jak ji děs ovládá. to už není dobré, protože pak se nedokáže rozhodovat a strach a úzkost ji paralyzuje.

¨psycholog nejsem, :wink: ale mám (bohužel nebo bohudík?) osobní bohaté a letité zkušenosti s psychoterapií, i s depresí, panickými a úzkostnými ataky. Takže tyhle stavy důvěrně znám a vím, jak zasahují do života a brání racionálnímu uvažování, je toho víc...Proto si troufám promluvit, když vytuším problém, který už by měl být řešen odborníkem. Jak moc to je vážné ale samozřejmě musí posoudit onen odborník. Já jen vidím styčné body.
Já to měla navázané na práci - nikoliv na děti... A zvládnout se to rozhodně dá. :slight_smile:
21. nov 2009 o 12:06  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
vinifera - to si o sobě nemysli - my měli s prvním synem fakt krizovku: museli mu v deseti letech rozlepit předkožku - hrůza, už na tom stole plakal, manžel byl zelený a museli jsme ho držet. Prostě se to muselo udělat. Držela jsem ho, pusinkovala. Doma se mu musel penis čtyřikrát denně přetáhnout, ošetřit. Byl to fakt horor - MM hořekoval, nebyl schopen mi pomoct, museli jsme to ale udělat. Syn to ani už nechtěl od otce, ale jen ode mne, protože jsem to brala věcně, i když jsem věděla, že ho to musí hrozně bolet. V jednu chvíli začal i omdlévat, muž si toho ani nevšiml. Musel jsem na něj křiknout, ať ho vezme do náruče a položí na postel. Týden na to dostal z toho šoku mononukleozu - velmi slabý průběh bez následků.
Tady jsem si fakt natvrdo uvědomila, jak je důležité dětské choroby sama neprožívat, ale jednat.
Nevím, kde se to bere - bavily jsme se o tom i s kamarádkou, která to má stejně. Když se něco dětem stane, tak jakoby mozek vypne emoce a nasadí myšlený na plné obrátky. Může mi dětí být líto, ale udělám co je třeba bez ohledu, zda se jim to líbí. a netrpím u toho. A samozřejmě mazlím, chovám atd...

zuzu - ještě - když stanka píše, že nejí, nespí, chudne, přichází o nervy, tak to jí určitě není příjemné a už nejde o mateřský instinkt, ale o její vlastní potíže. To není souzení, ale pošťouchnutí nějakým směrem :stuck_out_tongue_closed_eyes: , který by jí třeba mohl tohohle zbavit.
21. nov 2009 o 12:23  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahoj maminky,
to co tu pisete-strach o deti je normalny...ale naozaj rutit sa koli ryme a podobne, to fakt nie. Ja viem, ze je maminke vzdy luto dietatka ked mu nieco je ale tym ze budeme vydesene a nervozne nam a hlavne detickam vobec nepomoze. Skor ich este viac vydesime, su velmi vnimave.
Suhlasim s Kubakou, Berenikou( ta to tych naozaj o tazko chorych detiach trefne napisala)
Som zdravotnik a snazim sa vzdy zachovat zdravy rozum, konam, to je najdolezitejsie.
Altea, prepac ale tvoj postoj nechapem,je dobre, ze si starostliva, ale nemozes byt tak bojacna, vsetko si premietat na svoje deticky, to zosalies, dost tym padom obdivujem, ze vobec robis medicinu, nemyslim to v zlom.
21. nov 2009 o 12:36  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahojky!
My jsme na dítě čekali 6 let a řekla bych,že veliký rozdíl v tom,jak dlouho se kdo snaží o dítě.Moje matka s otěhotněním problémy neměla a když jsem jí tu měla v Ádových necelých 2.měsících na návštěvě,měla ze mě srandu,že ho večer chodím kontrolovat(zhruba tak 1krát za 15 min.),jestli dýchá.Bylo to v době,kdy jsem ho začínala dávat spát na bříško a monitor dechu jsme neměli. :confounded:
Od narození s ním spím v jedné místnosti,ikdyž jsme ho v jeho 16.měsících přestěhovali do dětského pokoje.Spím tam s ním a manžel sám v ložnici,která je o patro výš.Ještě jsem se neodvážila,ho tam nechat spát samotného.Když jsem byla před necelým rokem 4 dny v nemocnici,spal s ním v pokoji manžel.
Nedokážu si přestavit,že by mi v noci zvracel(většinou nám tak začínají virózy)a já to buď neslyšela nebo tam musela každou chvíli běhat.Takhle ho vytáhnu hned z postele a dám ho na kbelík.Manželka manželova kamaráda se mi taky vysmála a chlubila se tím,že jejich stejně starý synek spí v pokojíčku od půl roka a nechodí k něm ani,když v noci zvrací. :confused:
Možná jsem narušená přílišnou úzkostí,jak už tu někdo psal,ale pokud si sám neumí v noci rozsvítit a dojít si na WC,stěhovat se od něj nebudu.Kdyžbysme měli ložnici ve stejném patře a pokoj jen přes chodbu,bylo by to o něčem jiném. :wink:
21. nov 2009 o 12:39  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Karotka, asi na tom ako dlho sa niekto snazi o dieta nieco bude, ja som k detom neprisla lahko, stalo nas to vela sil a mojho zdravia, ale stalo to zato:o). Ale myslim, ze naozaj neni dobre vsetko hrotit....Ja mam deticky od 2tyzdnov vo svojom pokojicku a mame monitory dechu a chuvu, mam ich cez chodbu takze spim kludne. Ale je asi fakt, ze mat diete cez patro by som sa bala.
Tvoju kamaratku ale vobec nechapem!
21. nov 2009 o 13:12  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
blucka,..............na to,že je to zdravotní sestra,k tomu má velice zvlášní přístup. :sweat_smile:
Jinak u mě byl snad nejhorší zážitek,když jsme v 8.měsících skončili s dehydratací v nemocnici a to jen díky tomu,že jsem se řídila vlastním instinktem i přesto,že mě mě pediatrička označila za přecitlivělou.Kdybych dala na ní(odvolávala se na prořezávání zoubku a posílala nás s tím domů),tak už Adama dávno nemám. :pensive:
Jinak na pohotovost jsme jezdili s teplotami asi tak do 1. a 3/4. roku.Teď už to vyřeším sama doma a případně zajdeme 2.den k dr. :wink:
21. nov 2009 o 13:42  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Tvoj príspevok