• Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO
  • Odporúčame: Mojasvadba.skModrastrecha.sk
  • Prihlás sa
  • Registrácia nového člena
  • Získaj PLUSPRO

Keď zomierajú ľudia. Ako na to nemám myslieť?

29. augusta 2012 
Vici, veľa síl Ti želám a pokojný život s detičkami. Úprimnú sústrasť.
5. máj 2009 o 02:24  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
vici- :pensive: .Upřímnou soustrast :pensive: Drž se :pensive:
5. máj 2009 o 07:59  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Mne sa zabil snúbenec na aute 3 roky dozadu doteraz som z toho paf.
5. máj 2009 o 08:00  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
vici ... tvoja sila má môj obdiv ... úprimnú sústrasť
5. máj 2009 o 08:14  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
monca-taky máš můj obdiv :pensive:
5. máj 2009 o 08:34  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ako zdravotná sestra na onkologii som zažila ,,odchody" mladých ludí z tohoto sveta a poviem Vám, vždy je to trápenie ako pre rodinu, tak i pre zdravotnický personál... :unamused: Ked zomiera mladý človek na rakovinu, vacšinou má jeho choroba rýchly a agresívny priebeh...a hlavne skoro nikdy nezomiera zmierený so smrtou... :pensive:

Nikdy nezabudnem, ako na našom oddelení umieral 32-ročý syn mojej kolegyne, ktorá zasvetila onkologii 30rokov svojho života... :confounded:
5. máj 2009 o 08:57  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Vici, úprimnú sústrasť a veľmi veľa sily ti prajem, aby si to všetko zvládla. Mne pred 14 rokmi umrel na rakovinu otec, viem presne o čom hovoríš, dennodenne bojovať a sledovať ako ti milovaný človek pred očami odchádza... :frowning2: je to síce možno pre niekoho čudné, ale naozaj sa, keď sa to všetko už skončilo, človeku uľaví, už sme vedeli, že oca už nič nebolí, že už je aj jemu dobre a to človeku prinesie akúsi úľavu po tom všetkom. :pensive: Pre teba je to ešte omnoho ťažšie, keďže sa musíš postarať o dve detičky a zariadiť teraz ďalší život pre vás všetkých. Moc držím palčeky aby ti to išlo všetko ľahko ako po masle a nech už ťa stretá samé šťastie :wink:

Je to ťažké zvládať takéto veci, ale na druhej strane dopredu sa toho báť nie je dobré. Tiež som bola vtedy z toho v šoku, ale práve to že som to prežila ma naučilo, že život je aj o ťažkých chvílach, stávajú sa aj zlé veci a treba sa s tým vyrovnať a istým spôsobom byť na to pripravený, že nás to časom postretne všetkých. Ovšem dopredu sa toho obávať a umárať určite nie, pretože ak sa má niečo stať stane sa či sa dopredu bojíme alebo nie. A možno sa nič nestane a my stratíme roky času, ktorý sme mohli prežiť v spokojnosti, tým že ho budeme prežívať v strachu. A to nestojí za to. Možno hlúpe prirovnanie, ale kedysi som sa tak bála zubára, vždy keď som sa objednala, tak som sa aj dva mesiace pred termínom umárala strachom. Potom prišiel deň D a ja som za 10 minút bola vybavená. Áno, pár minút ma to pri vŕtaní pobolelo, ale v podstate to bola chvílka. A možno aj po tejto smutnej udalosti s otcom, som si raz uvedomila, že aká som hlúpa, že si strachom pokazím už dva mesiace pred zubárom a pritom ide len o pár minút bolesti a je po všetkom. A tak nejako to beriem aj s tými ťažkými životnými udalosťami, viem že zrejme prídu, taký je už život, ale dopredu na ne myslieť nebudem ani sa strachovať. Riešiť to budem až keď to príde. Dovtedy budú určite aj moji blízky šťastnejší keď ma budú vidieť spokojnú a nie ustráchanú. :wink: :slight_smile:
5. máj 2009 o 09:06  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
môj ocino trpel na ochorenia srdiečka 13rokov čakal na transplantáciu.... :pensive: ktorej sa nedočkal.... :cry:
zomrel ako49ročný :unamused:
zomrel pred štyrmi rokmi v deň mojeje maturity,hoci od januára bol viac v nemocnici ako doma,nikdy som si nevedela pripustiť že zomrie a z dňa na deň s nami nebude :angry: cez akademický týždeň nám ho dali domov lebo malovali nemocnicu,bol v hroznom stave(mamina si mohla brať len pol dňa volna v robote,niekedy ani to nie :astonished: )tak ja som sa učila po nociach,všetko som sa stihla naučiť,až z angličtiny som prišla len po 19tu maturitnú tému :angry: ráno ked som odchádzala mi oco z posledných síl povedal,že sa mám ponáhlať a ako mi drží palce..............9.10hod som vchádzala do maturitnej triedy,vytiahla som si 20tu otázku,necekla som ani slovo(triedna vedela v akej som situácií :unamused: )a povedali mi že budem mať čas sa cez prázdniny doučiť :angry: a ked som vyšla z triedy mala som na mobile 15nepriatých hovorov od maminy....že ocina previezla záchranka 9.15 do nemocnice,a kým som sa dopravila zo školy do nemocky tak............ocino si už sníval svoj sen :pensive: :cry: :cry: :cry: :cry:

v septembri som zmaturovala na 1tku a tri mesiace na to zomrela aj tá spomínana triedna profesorka na rýchly priebeh rakoviny v 42rokoch :pensive:
5. máj 2009 o 09:28  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ja som mala 18 ked som spoznala jedneho super chalana, liecil sa v NOU v bratislave... platonicka laska ako tram... liecil sa siedmy rok, ked sme konecne obaja pochopili, ze chceme byt spolu. jeho stav sa uz ale len zhorsoval, skusili sme liecitelku, vsetko co bolo v nasich silach... no zazrak sa nekonal... ked si po neho prisla sanitka, odchadzal tak ako sto krat predtym, volala som kazdy den... az raz som chcela hovorit s lekarkou a na jej slova nikdy nezabudnem, vraj mam prist... lebo on uz domov nepride. bola som s nim tyzden, spavala na stolickach vedla jeho postele a videla ako nesmierne trpi. posledne dni bol uz pod sedatovami, maval velke bolesti a ja som si vtedy zacala priat, aby sa uz netrapil.... nehovoril, ale tie slzy, ktore sa mu kotulali po tvari hovorili za vsetko. Zomrel v 24 rokoch. som stastne vydata, mam skveleho manzela a krasne dve deticky, ale ten vztah a on zmenili moj zivot natrvalo...
5. máj 2009 o 09:42  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Moje mamka umřela na rakovinu když jí bylo 40.Rok před smrtí byla po nemocnicích nebo ležela doma,naprosto nepoužitelná,byla ráda,že si dojde na záchod.Mě bylo 18,doma 16 letý brácha a otec a ze dne na den jsem musela začít vařit,prát,žehlit,uklízet,do toho jsem chodila do práce.Kamarádky chodily o víkendech na diskotéky a já stála doma u plotny nebo s žehličkou v ruce.Jedna babička byla 130 km daleko a ta druhá umřela 2 měsíce před mamkou.Byla to její maminka a umřela na infarkt a žalem,že její jediná dcera se jí ztrácí před očima.Dědovi v říjnu umřela manželka,kterou strašně miloval a v prosinci jediné dítě.Bylo to hrozné,mysleli jsme,že brzo odejde i děda.Je to už 19 let a děda se drží dobře,je mu teď 79 roků.Jediná ženská v rodině jsem já,takže na Vánoce peču kila cukroví a dělám tuny salátu pro všechny,aby si ještě odnesli domů.Umřelo mi hodně lidí z rodiny- dvě babičky,děda,teta,strejda.To nepočítám tetky z druhého kolena.Mám vlastně jen taťku,bráchu a dědu.S taťkou moc nevycházíme,brácha ten příjde jen když potřebuje půjčit peníze a děda bydlí v takovém zapadákově,kam nejezdí autobusy,že ho vidím tak jednou za 14 dní.V létě častěji a celé prázdniny v kuse,když jsme na chalupě.Strašně mi chybí někdo,za kým bych chodila.Třeba švagrová nebo sestřenice.Brácha je rozvedený a navíc měl pipinu s kterou bych si neměla co říct.Sestřenice mám tři,ale bydlí strašně daleko,vidíme se 1-2 do roka :frowning2: Ještě chci říct,že s mamkou jsme moc hezký vztah neměly,vždycky upřednostňovala bráchu,z kterého vyrostl pěkný grázl a my dvě jsme nějak nestihly navázat ten kontakt.Pořád si říkám,jaké by to bylo,kdyby tady byla,jaká by byla babička.Žijte holky život jak nejlépe dovedete,užívejte si,dokud to jde,nikdy nevíte,co se může stát a obrátí se vám všechno naruby.
5. máj 2009 o 09:57  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Aj ja mam bohuzial skusenosti s odchodom blizkych ludi z mojho zivota. Prva najhorsia bola, ked zomrela sesternicina trojmesacna dcerka na ten syndrom nahleho umrtia novorodencov ci ako sa to presne vola. Potom nasledovala moja babka, ale tu som videla 3x v zivote a viac ma zobralo ako sa trapi a smuti za nou moj tatko. Najhorsi rok bol rok 2000. Mala som choru kamaratku, s ktrorou sme sa poznali od malicka. Presli sme spolu skolkou aj zakladnou skolou. Vedela som ze je chora a chcela som ju ist pozriet do nemocnice a nestihla som to. Zomrela mesiac pred svojimi osemnastimi narodeninami. Ten pohreb bol hrozny. Stale som nechcela verit, ze uz tu nie je a nikdy nebude. Dalsia rana prisla o tri mesiace ked nahle zomrel moj stryko ktoreho som mala velmi rada. Vtedy som si myslela, ze to uz nezvladnem, ale zvladla som. Zatial uplne najhorsia situacia bola, ked zomrel manzelov dedko. Mal sice uctyhodny vek, ale bol zdravy ako ryba. Mal vsak psychicke problemy a nezvladol ich(velmi zialil za svojou zenou ktora zomrela na infarkt). Obesil sa. Dodnes ma to tazi, pretoze skoro nikto z rodiny to nevie, okrem jeho dcer a mna. Ked som sa to dozvedela, tak som bola v strasnom soku a potom v druhej vlne ma chytila strasna zlost, ze preco to urobil ked mohol dalej spokojne zit. Kolki ludia by boli radi keby sa dozili takeho veku a v zdravi. Kolki sa trapia stareckymi chorobami uz pomaly od sestdesiatky, alebo prelezia znacnu cast zivota a on bol vitalny a aj duchom celkom mlady clovek. Ked som si spomenula na tu moju kamaratku, ze ona by urcite chcela zit a on si svoj zivot vzal, velmi som sa na neho hnevala a vobec ma neukludnilo, ze teraz je spokojny a konecne so svojou milovanou zenou
5. máj 2009 o 11:16  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
to je ale smutný téma :pensive: :pensive:

taky jsem to zažila :pensive: , nikomu to nepřeju :pensive: nic horšího není :pensive:
5. máj 2009 o 11:37  •  1 dieťa - čaká bábätko, termín má vo februári 2014  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
autor
ahojte...presne ako pises potvorka, niekto ma zdravie a nevazi si ho a iny by hcel mat a nemoze :(
Viete, zalozila som tuto temu, lebo naozaj mam hrozny strach z buducnosti...Moja mamka ma sklerozu multiplex, mava epilepticke zachvaty dost brutalne, stale sa po nich ocitne v nemocnici... stale myusi byt niekto pri nej...dost v poslednom case zabuda..a to ma len 47 rokov. Moj otec neviem preco, prsote pije..a vsetku zodpovednost nechava na mne a na sestre... mame este dvoch mladsich bratov, 17 a 14. Ten zivot je naozaj velmi tazky...velmi casto si poplacem kvoli tomu...ked oco nepije, je to take skvele...vsetko je v poriadku, ale ked zacne, nevie prestat..
A ja mam strach ze sa toto vsetko , ako pije odzrkadli coksoro na jeho zdravi, on si to asi neuvedomuje, este si z toho srandu robi, ze aj tak zomrie aj tak...ale ja mam strach, ze sa mu stane nieco ine, napr. mozgova prihoda, po krotej ostane mrzak, bozechran a tot eviem ako zvladneme vsetci. Mam uz svoju rodinu ale nedokaem sa odputat od svojej povodnej rodiny, aj ked manzel je uzasny clovek a mame prekrasnu zdravu dcerku, ale stale mam strach o nasich, a o to kam to vsetko speje a velmi sa bojim ze co ak mozem nieco teraz pre to urobit a nerobim to...ale vyskusala som uz vsetko...s ocom sa skratka neda ani po dobrom ani po zlom...
Nas vztah je uz uplne v hajzli...baby, je mi z toho vsetkeho nanic.

Obdivujem vas vsetky ako zvladate taketo strasne situacie v zivote...aj ja si hovorim ze sa nebudem kvoli tomu zozierat, aj tak mi to za to nestoji...ale neviem proste neviem sa toho zbavit...
5. máj 2009 o 14:27  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
autor
stale ked je jeden rodic chory tak druhy prebera za neho vsetko, je akoby jednym pilierom..ale u nas to tak nieje....u nas aj ked obaja ziju, niekedy mam pocit akoby sme len my deti boli na tom svete sami...
5. máj 2009 o 14:30  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
tak jsem nemela s cim prispet, ale ted uz bohuzel mam... volala mi teta, ze sestrenka umrela... :pensive: ... byla sice postizena,po tezke nemoci, takze se to vicemene dalo cekat, ale stejne je to rana pod pas... :pensive:

holky, hlavu vzhuru...
5. máj 2009 o 14:56  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Anavilo, opravdu by Ti pomohla nejaka metoda pro praci s mysli, jakakoli, ktera Ti sedne.
5. máj 2009 o 15:26  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
holky,taky sem si prošla tím,co spousta z vás, mě mamka umřela taky na rakovinu, bylo jí 43 a mě 21 a v té době jsem otěhotněla, jenže bohužel mimi odešlo za mamkou..
Člověk se tomu musí postavit čelem a žít dál..

anavila, vím jaký to je, my se o mamku starali do poslední chvíle, byla s náma doma, je to hrozný dívat se na člověka jak se ze dne na den mění, jak přestává komunikovat, chodit, stává se z něj malé děcko o které se musíš starat, my jsme se naštěstí strarali celá rodina, což u vás bohužel neni a v tom je to ještě horší, když nemáš podporu u ostatních a hlavně u otce...
5. máj 2009 o 17:59  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
My měli mamku taky doma a byl to děs.Hlavně pro mě.Připadalo mi,že si ten vztek a tu bezmoc kterou měla vybíjela na mě.Všechno co jsem udělala,bylo špatně.Pořád jen řvala a brečela a kouřila.Bydleli jsme ve 2 pokojovém bytě,takže naši spali v obýváku,kde byla v kuse roztažená sedačka.Mamka měla rakovinu konečníku,dělali ji vývod,v celém bytě byl neskutečný smrad.Nepřipadalo v úvahu pozvat si tam návštěvu,nějakou kamarádku.Taťka chodil domů z práce co nejpozději,moc se doma nezdržoval.Mamka strašně zhubla,doslova se ztrácela před očima.Měla velké bolesti,pořád brečela a doslova řvala bolestí.Bylo hrozné to poslouchat a vědět,že nemůžu nijak pomoct.Poslední dny byla v nemocnici na morfinu a smrt byla pro ni vysvobozením.
5. máj 2009 o 20:49  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
je sileny, co jste nektere musely zazit... :frowning2:

v mem zivote byla zatim nejhorsi smrt blizkeho kamarada (43 necekana smrt kvuli nemocnymu srdci) a kamaradky (50 rakovina), takze si uvedomuju, ze se mi ty nejvetsi a nejhorsi zivotni rany zatim vyhybaji (byt jsem ze smrti tech dvou byla hodne zdrcena a i ted pro ne obcas brecim)

takze kdyz ctu osudy jinych lidi, tak mam sileny strach z toho, co me nebo moji rodinu jeste ceka....je blbost bat se dopredu, ale obcas to na me padne...proste si rikam, ze neni mozny, abychom propluli zivotem a nic z tech hruz o kterych tu pisete se nam nestalo... :frowning2: :frowning2:
5. máj 2009 o 21:07  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
6. máj 2009 o 10:27  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahojík,
nic proti holky, ale každému někdo umřel a umře to je zákon přírody a tak to je. Bohužel je o hodně smutnější a bolestivější když odejde dítě nebo mladý člověk.
Už tak je život někdy pěkně bolistivý a těžký a příjde mi tady to téma hodně depresivní a ještě více zničující.
Nechápu vás, ale potřebu vykládat kdo všechno mi umřel a jak mi příjde dost morbidní :frowning2:
6. máj 2009 o 10:46  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
já bohužel taky zažila smrt mladých lidí. 3 kamarádi se zabili v autě (všichni měli kolem 20 let) a jeden se zabil...nikdy jsem nedokázala pochopit proč to udělal? Byla jsem na něho i jakoby naštvaná, že tu nechal lidi, kteří ho milovali...až do určité doby...pamatuju si to jako dnes...je to přes dva roky. Odpoledne jsem seděla u tv, když zazvonil telefon...byl to táta...jediné, co mi řekl, ať rychle přijedu, že se ségra otrávila...nikdy nezapomenu na to, jak do telefonu naříkal...slyším to v hlavě pořád...hned jsem si zajistila odvoz a jela jsem (naši bydlí 100 km od nás)...rodiče během chvíle zestárli o 20 let...musela jsem se přemáhat a držet se, aby se o mě mohli opřít...naštěstí se z toho ségra dostala...ale nikdy nikdo z nás nezapomene...mysleli jsme, že to byla jen demonstrativní sebevražda ..teda pokus o ní...ale psychiatr nám řekl, že trpěla šílenou depresí...nerozumněli jsme tomu a vyčítali si, že jsme si ničeho nevšimli...ségra se mi to snažila vysvětlit, co se v člověku odehrává, když má takové myšlenky, už dokážu pochopit lidi proč to udělají...je to nemoc a když se neléčí tak.... :pensive: teď už za pár dní bude maturovat a snad se z toho dostala...sice bere léky, ale měli by jí je po matuře už vysadit, hlásí se na vysokou školu, má nové zájmy...ale naši o ní mají strach pořád....byl to můj nejhorší den v životě...a shodou okolností se mi rok na to přesně narodil Radeček...ségra říká, že to znamená i její nový začátek...tak snad už bude líp... :pensive:
6. máj 2009 o 10:54  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Ahoj, toto téma mě oslovilo, mně např. zemřel přítel po 10,5 letech vztahu, bylo mu 31 let. Zemřel tak, že měl epileptický záchvat, spadl na ulici tak blbě, že z toho měl otok mozku a za dva dny bylo hotovo, jsou to už 4 roky :frowning2:
6. máj 2009 o 12:47  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
autor
vies, kytinka, ja viem ze je to depresivna tema, ale mala som potrebu to zo seba vsetko dostat a pocut aj ine pribehy, aby som vedela ze niesom jedina co sa trapim. Ja viem, ze si nepomozeme ked to budeme tu vypisovat, ze sa nicomu co nas caka nevyhneme, ale predsa..ja som potebovala napisat, aj ked vas nepoznam, ale niekedy mi tato stranka pride strasne super, akoby ste vsetky boli moje kamaratky...

Strasne sa mi paci jedna myslienka:

Prosil som Boha o vsetko, aby som sa mohol tesit zo zivota, a on mi dal zivot aby som sa mohol tesit zo vsetkeho.
6. máj 2009 o 12:50  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
anavila aj mne zomrel ocino, keď mal 44 rokov...zomrel náhle pri dopravnej nehode a to bol vegan, nefajčiar, abstinent (teda posledné roky). Ja som mala vtedy 18 rokov, takmer som praštila s vysokou školou. Bola som jeho jediná dcéra (mama je vydatá za iného muža už 20 rokov a má s ním moju sestru). Všetko som vybavovala sama - pohreb,... :cry: (oporou mi bol môj manžel - vtedy ešte len priateľ), inak sa nikto nespýtal - ani mama, či nepotrebujem pomôcť !!!
6. máj 2009 o 13:19  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
anavila,nám zomrel veľmi dobrý kamarát deň pred narodením našej malej,preplakala som v pôrodnici hodiny,ani na pohreb som mu nemohla ísť :frowning2: :frowning2:
myslíme naňho každý deň,s jeho manželkou a dcérkou sme stále v kontakte,stretávame sa ,on si ani vlastnú dcérku nevidel,zomrel,keď bola kamoška v 3.mesiaci,bol dlho chorý,je to strašne smutné a tiež mám problém to spracovať,taký dobrý človek to bol,v našich srdciach zostane navždy...
a tá myšlienka je fakt pekná,len si to človek uvedomí,až keď prežije niečo ťažké...bohužiaľ :frowning2: :frowning2:
6. máj 2009 o 13:25  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
kytinka: tohle téma je možná trošku depresivní, ale nemyslím, že by bylo morbidní...naopak si myslím, že může pomoct aspoň tomu, aby se lidi zamysleli nad tím, jak žijou, jak se chovají k ostatním...někdo totiž všechno bere až moc samozřejmě a to, že to absolutně samozřejmost není, si uvědomí, až když je pozdě....někdo se z toho prostě jen potřebuje "vykecat" jako z čehokoliv jinýho, takže myslím, že věty typu: ...každýmu někdo umřel a umře...nejsou moc na místě... :unamused:
6. máj 2009 o 15:15  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
ahojte všetci mne pred dvomi rokmi pred očami zomrel otec.bolo to tri dni pred štedrym dnom bola som v tretom mesiaci tehotenstva.stalo sa to asi tak že išiel na bicykli a napity vodič ho zrazil .za nim išiel osemnastročný brat ten mal šťastie...až nato že videl kusok od domu na ceste umierať otca.bol to strašný zaver roka strašny štedry den ked sme pochovali otca na štedyry den mama sa zrutila bola na liečeni a ja a brat sme ostali sami.po šiestich mesiacoch sa mi narodil krasny syn jakubko pomaly sme sa dostavali zo šoku bola som na sude ako svedkyna spoli s bratom .ten dotičny šofer ja z našej dediny dostal štyri roky už ubehli skoro dva a je každy vikend doma asi taka je spravodlivost.mi sme sa zmenili brat sa zmenil ...taky zažitok neprajem nikomu.teraz len prosim boha aby moj syn bol zdravy a už nidky sme nemuseli prezit to čo sme zažli
6. máj 2009 o 16:17  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
No...ja uz zijem pol svojho zivota bez mamy, ktora mi zomrela ako 39 rocna a ja som mala 16...stale mi pride smutene ze nic so mnou nezazila, nevidela moju stuzkovu, promociu, svadbu, narodenie maleho...
Teraz v januari sa mi zabil byvaly priatel, tak mi to prislo strasne, ze som nemala sil ist ani na pohreb. Mal 33 rokov.
6. máj 2009 o 16:20  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
kytinko, jestli ti tohle téma vadí,tak si ho nečti, já si myslim, že kdo chce,tak se rád vypíše a pomůže mu to, někdo prostě o tom neumí mluvit, i když je to několik let zpátky,tady najde spoustu lidí se stejný nebo podobným osud a vidí, že v tom není sám
já sem si třeba říkala, že je to strašně nespravedlivý, v mém okolí žádné kamarádce neumřela mamka a teď tu čtu takové téma, kde spousta holek měla stejný osud
6. máj 2009 o 16:40  • Odpovedz  •  Páči sa mi to
Tvoj príspevok