Já jsem na tohle smolař
Čím to, že člověk v jedné oblasti selhává, zatímco v jiných exceluje?
Někdy je až neuvěřitelné, jak některým lidem nic nevychází. I když už se rozhodnou třeba v hledání partnera udělat nějaké kroky, začnou odpovídat na inzeráty a chodit na schůzky, vrací se s bizarními historkami o bizarních lidech, kteří na ty schůzky přišli. Nebo se jim už potřetí stane, že získají novou práci a daná firma do pár měsíců zkrachuje...
Utiekla z Iránu a založila eko-škôlku: Deti dokážu zmeniť aj svojich rodičov
Škôlkári prídu do korporácie a učia ju, ako fungovať ekologicky. Aj toto je jeden zo spôsobov, ktorým sa škola Iránky Venus Jahanpour snaží zmeniť svet k lepšiemu.
Venus na Slovensko prišla po úteku z Iránu, kde bola pre vieru terčom prenasledovania. Keď sa jej narodili deti, založila tu vlastnú škôlku a viedla ju k ohľaduplnosti k životnému prostrediu. Dnes má škôlka takmer 20 rokov a eko témy sú prirodzenou súčasťou jej fungovania.
Postavte si podzemný skleník za menej ako 200 Eur na celoročné záhradníctvo
12 způsobů, jak si škodit
Problémy naskakují jako naše automatické myšlenky, které si ani neuvědomujeme...
Destruktivní myšlenkové formy existují jen v naší hlavě. Tam je můžeme změnit.
Lyžování za každou cenu. Při umělém zasněžování se ztrácí spousta vody
11 magických viet, ktoré potrebuje počuť od rodiča každé dieťa
Cukr může zabíjet častěji než arzen. Toxický je i strach, působí jako jed
„Spousta špatných rozhodnutí je vedená strachem,“ varuje toxikolog Miroslav Pouzar v rozhovoru s Lenkou Vrtiškovou Nejezchlebovou pro Deník N. Strach podle něj působí toxicky. A cukr možná zabíjí častěji než prudký jed. „Má mise je vysvětlovat rozdíl mezi rizikem a nebezpečím,“ vysvětluje.
Ve strachu před toxicitou pesticidů můžu jíst jen biopotraviny, ale zároveň se postupně otrávit cukrem. Nejspíš máme tuhle volbu nějak evolučně danou, že přirozeně tíhneme bránit se akutnímu nebezpečí a upozadit to méně viditelné, ne?
Určitě to má evolučně-psychologické pozadí. Organismus je nastavený tak, aby šetřil energii. Evoluční „boj“ vyhrávají ti, kdo s ní umí šetrně pracovat. Tím pádem si náš mozek – evolučně vzato – nemůžete dovolit věnovat pozornost – byť jen zdánlivě – nedůležitým věcem, těm, které pro něj nepředstavují akutní nebo vědomé nebezpečí.
I když třeba víme, že naše spotřeba cukru, alkoholu nebo kouření nám z dlouhodobého hlediska nemusí udělat dobře, ba dokonce že si střádáme na vážný problém, naše vědomí se tomu přestane věnovat. Systém, který vyvolává pozornost a aktivuje poplachovou dráhu v organismu, nevěnuje dlouhodobě a nenápadně působícím věcem takovou pozornost.
Toxicita strachu
Na druhou stranu máme někdy přebujelý strach z toho, co pro nás představuje statisticky vzato poměrně nízké riziko, třeba přepadení v parku, ale v klidu nasedáme do auta, jak už jste zmínil. Viděla jsem vaši přednášku o „toxicitě strachu“, kde hovoříte o tom, jak nás ničí strach z možné otravy spíš než jed. Vysvětloval jste to na příkladu černobylské katastrofy. Mohl byste to pro čtenáře shrnout?
Na havárii v Černobylu se dá vůbec ukazovat spousta velmi zajímavých věcí, které se toxikologie týkají. Nade vší pochybnost se po těch třiceti letech ukázalo, že ničivější dopady měla havárie v oblasti…
Psychiky?
Šlo o fyzické dopady na lidské zdraví, ale přes psychiku, například důsledky posttraumatické stresové poruchy. Černobylské fórum, sdružení několika organizací, které se věnují následkům havárie, o tom vydalo zprávu už v roce 2006.
Radiace jako taková nehrála hlavní roli?
Jako přímá příčina smrti nakonec ne. Ale stres z ní a z důsledků katastrofy, ať už akutní, nebo dlouhodobý. Statisíce lidí musely opustit domovy s nedostatkem informací, což nahrávalo spíš šíření děsivých zvěstí. Nevěděli, co se s nimi bude dít.
Drama ideální rodiny
Je mi smutno z rodin, ve kterých se všichni cítí odcizeni a zatíženi nejasnou vinou.
Vztahy a vazby v normální rodině jsou nestálé a nevyzpytatelné. Je mi líto kluků a holek, kteří se musí svými sportovními a školními výkony podílet na předstírání opaku...
Deti medzi sebou neporovnávam. Je to to najhoršie, čo im môžeme urobiť
"Som triednou učiteľkou 16 úžasným druhákom. Neustále ma prekvapujú svojimi nápadmi, úvahami, tvorivosťou, dobrosrdečnosťou a vzájomnou všímavosťou. Žiaden deň nie je rovnaký ako ten predchádzajúci. V triede mám deti, ktoré opakujú ročník, deti s vývinovými poruchami učenia, deti zo sociálne znevýhodňujúceho prostredia i intaktné deti z podnetného prostredia.
Mám v triede tiež veľa detí, ktoré veci rýchlo pochopia, vedia poznatky aplikovať, majú predchádzajúce skúsenosti, ktoré im uľahčujú pospájať si informácie do súvislostí a napredujú skokom. Snažím sa pripraviť im úlohy tak, aby boli zaujímavé a obohacujúce i pre ne. Navzájom sa všetci učia vnímať a akceptovať špecifické potreby iných žiakov. Zisťujú, že rôznorodosť je v poriadku, aj to, že každý je dobrý v niečom inom."
Prichádza nová generácia detí. Sme na ňu pripravení?
Svědomí se začíná probouzet v tichu, proto se neustále obklopujeme hlukem.
Vždy máme na výběr
Vždy máme na výběr z možností, které se nám nabízejí. Stačí si je jen uvědomit a vybrat si.
Ublížený vztah
Partner je na mě naštvaný. Myslím si, že nemá důvod. Tak ochladnu taky.
Mnoho vztahů rozkládá kumulativní pocit křivdy, ve kterém se partneři navzájem utvrzují a podporují...
Posielate životopisy a nič? Čo s tým?
Dostali moje resumé? Mal/a by som ich kontaktovať znova, alebo len čakať? Ak sa vám nikto neozval, nezúfajte! Vysvetlíme vám, čo robiť, ak ste aj vy jednými zo „zabudnutých záujemcov“.
Mami, mám rakovinu aneb Jak (ne)reagovat, když se ve vaší rodině objeví vážná nemoc?
"Když člověk těžce onemocní, jednou z fází, kterou prožívá, je období zpracování vlastních emocí. Objevují se pocity bezmoci, smutku, deprese, ale i paradoxního veselí až euforie, které vyvolávají ty lepší zprávy. Emoce lítají jako na houpačce. Blízcí lidé často mají tendenci řešit, radit, kontrolovat život nemocného. Podvědomě tím bojují proti vlastním úzkostem a bezmoci, kterou v nich vážnost onemocnění vyvolala. Zeptejme se ho, co potřebuje, buďme mu nablízku, respektujme jeho potřeby, včetně touhy po soukromí. Pokud situace trvá týdny, je dobré obrátit se na odborníka v oblasti duševního zdraví, na psychologa, psychoterapeuta či psychiatra.“
BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA – film o práci s dětmi na okraji společnosti
Depresia je smrteľná. Nezáujem nás stojí milióny
Lekár vlastnoručne šije deky pre každé bábätko, ktorému pomôže na svet. Jeho nápad rodičia zbožňujú
Povýšil svoje povolanie na vyššiu úroveň.
Bratislava spúšťa reuse centrum. Nepotrebné veci dostanú druhú šancu
Děti neřeknou, že mají úzkost – děti řeknou „Bolí mě bříško!“
5 důvodů, proč rodiče ztrácejí důvěru svých dětí (a co s tím)
O čom sa nehovorí: Príchod dieťatka je skúškou aj pre ten najsilnejší pár
Můžský vs. ženský mozek
Prečo máme priestupné roky?
Ako už asi viete, rok 2020 je priestupný. Pravidlo poznáte, každý štvrtý rok je. V skutočnosti je to len časť tohto pravidla, pokračuje ďalej.
Ak je rok deliteľný štvorkou aj stovkou, tak nie je priestupný, aj keď by mal byť. Stále to však nie je všetkou. Ak je deliteľný štvorkou, stovkou aj štyristovkou, tak priestupný je – aj keď by podľa predošlého pravidla byť nemal.
Napríklad 2004 bol prestupný rok. Naopak, 2100 nebude – síce je deliteľný štvorkou, ale zároveň aj stovkou. A zas 2000 rok bol priestupný, lebo pravidlo so stovkou prebilo to, že bol deliteľný aj štyristovkou. Zložité, že?
Ďalej to našťastie nepokračuje, už žiadne ďalšie pravidlá neexistujú. Prečo je to však také komplikované a na čo vôbec potrebujeme priestupné roky?
Dĺžka dňa je daná rotáciou Zeme okolo svojej osi, dĺžka roka zas obehom okolo Slnka. Medzi týmito číslami, nenašťastie, nie je celočíselný pomer. Rok má síce 365 dní, no obeh okolo Slnka trvá trochu viac. Aby nestačilo, os Zeme, ktorá okrem iného definuje ročné obdobia, sa mierne otáča. Vo výsledku tak trvá tzv. tropický rok, teda obdobie napr. od letného slnovratu po ďalší letný slnovrat, zhruba 365.2421871 dní.
Ak by sme nemali priestupné roky a rok by mal iba 365 dní, tak by nám trochu chýbalo. Preto každý štvrtý rok pridáme jeden deň. To by robilo priemernú dĺžku dňa 365.25, čo je zas trochu veľa a tak treba trochu ubrať, sté roky nie sú priestupné. To dáva v priemere 365.24, zas trochu málo. A tak každý štyristý porušíme predošlé pravidlo a rok má v priemere 365 + 1/4 – 1/100 + 1/400, čiže 365.2425 dňa.
Áno, stálo to nie je dokonalé. Rozdiel je v priemere 0.0003 dňa na rok, čiže o 3000 rokov sa dátumy rovnodenností a slnovratov posunú o jeden deň – to nás však už teraz netrápi.
[Samuel]
PS: Na britských ostrovoch bola tradícia, že v priestupné roky (resp. niekedy len 29. februára) mohli ženy žiadať mužov o ruku.
PS2: Použité zdroje nájdete na stránke https://vedator.space/preco-mame-priestupne-roky/
Pravda o novoročním předsevzetí
Příchodem NOVÉHO ROKU… si spousta z nás dává předsevzetí, protože chce na sobě něco změnit….
Dublinčania prišli so skvelou myšlienkou.
Na jeden z mostov vešajú stovky kabátov
Kdy bude na Zemi ráj? Až si uvědomíme, že si realitu vytváříme sami
Ako vrátiť nepodarený darček a na čo máte nárok?
Ziadna aplikácia v smarfone nenahradí záujem rodiča o to, ako dieťa trávi čas
Nájsť po strate partnera silu žiť ďalej je nesmierne ťažké. Dokázať v tejto situácii ešte rozdávať silu ďalším, je neuveriteľné.
