Dňa 01. januára 2019 nadobudla účinnosť novela č. 376/2018 Z.z., ktorou zákonodarca okrem iného doplnil do znenia Zákonníka práce nové ustanovenie § 13 ods. 5 Zákonníka. V zmysle nového zákonného ustanovenia zamestnávateľ nesmie zamestnancovi uložiť povinnosť zachovávať mlčanlivosť o jeho pracovných podmienkach vrátane mzdových podmienok a podmienkach zamestnávania.
Otázka: "Co děláš?" je to první, na co se ptáme při seznámení s novými lidmi. Uvěřili jsme, že jsme prací. Čím víc jsme prací, tím víc se kvalita naše života odvíjí od toho, jak pracujeme.
Celý rozhovor o vlivu práce na kvalitu našich životů zde:
Čo odpovedáte vy na otázku: ,,Čo robíš?" Je to velmi komplexná otázka, ktorá nezahŕňa iba našu profesiu, ale keďže v práci trávime väčšinu nášho času, už sme sa s ňou identifikovali. Spomínam si ako na zahájení sociálno-psychologického výcviku sme ako skupina vykonali cvičenie, kedy sa nás psychologička pýtala sedemkrát po sebe tú istú otázku: ,,Kto som?". U niektorých ludí sa odpovede líšili, u iných boli odpovede totožné, ďalší to vzdali už po tretej otázke, pretože nevedeli, čo odpovedať. Ide o to, ako sa sami vnímame. Predstavme si pod tým cibulu a jej vrstvy, čím viac vrstiev odkrývame, tým hlbšie a lepšie vnímame seba a svoje postavenie a rôzne role, ktoré v živote zastávame. Takže, kto si? Kto skutočne si? Čo robíš? 🙂 Verím, že sa nezastavíme len pri odpovedi vyjadrujúcej naše mená a priezviská a profesijné postavenia 🙂
Napadlo by vám, že se dá z Opavy fotografovat bouřka nad Jaderským mořem? Tady je důkaz, že to jde. Daniel Ščerba předevčírem vyfotil zvláštní druh blesků, tzv. „rudé skřítky“. Jsou vidět na tu dálku jen proto, že dosahují výšky 50 až 100 km nad zemí.
Když vám život kazí plány
Jen je dobré mít na paměti, že všechno není na nás. Můžeme vstávat každý den v pět a běhat jako Haruki Murakami, ale dokud naše nápady ještě nechtějí dozrát, nedotlačíme je k tomu.
Nepodaří se ti rozlousknout obecně platný systém svého života. Prostě nepodaří. Nedokážeš kontrolovat každý výsledek a aspekt do té míry, aby ses nikdy nemusel odevzdat nejistotě a nepředvídatelnosti věcí, které jsou za horizontem toho, čemu rozumíš. To je základ přítomného života: Ukázat se světu, jakýkoliv jsi právě teď, a dovolit si, aby to stačilo.
Už nielen výška platu, ale aj samotná informácia, že firma či podnikateľ zháňajú zamestnanca, sa bude povinne zverejňovať. Novinka platí od januára 2019.
Úžasný nápad 🙂
Prešovská univerzita v Prešove (PU) spustila novinku, v rámci ktorej môžu jej študenti a zamestnanci umiestniť svoje deti do detského centra Unipáčik. Centrum s kapacitou 20 detí je situované v priestoroch študentského domova a jedálne vo vysokoškolskom areáli.
Vyjadrenie francúzskeho spoluzakladateľa Strany zelených a europoslanca Yvesa Cocheta: "Bohaté krajiny ako Francúzsko sú tie prvé, ktoré je potrebné demograficky zmenšiť. Sú to práve tie s najviac znečisťujúcim životným štýlom. Keď väčšina z nás začne obmedzovať svoju pôrodnosť tak nám to umožní lepšie prijímať moslimských migrantov, ktorí nám klopú na dvere!"
Liečba v prírode na predpis 🙂
https://www.dobrenoviny.sk/c/152701/nemocnica-v...
V súčasnosti mnoho ľudí už pravdu ani nehľadá, už hľadá len výroky, ktoré potvrdzujú ich názor. A okrem toho sme aj leniví. Nechceme meniť steretypy a svoju pohodlnosť. A svet práve teraz najviac potrebuje to, aby sme zmenili svoje spôsoby správania.
To bude s vôňou čerstvého lesa a konvaliniek.
Počúvam od ľudí: ,,Prečo mám byť ja ten, kto je dobrý, keď sú ostatní ľudia na mňa zlí?" Buďme my tým vzorom pre ostatných a oni sa pridajú ;)
Ach, tá škola :D
R: Nikdo nezpochybňuje fakt, že rodiče jsou právě oni, kdo mají zodpovědnost za chod rodiny, a že děti je musejí poslouchat.
J.: To mě tedy překvapuje. Zní to velmi staromódně.
R.: Než začneš dělat závěry, poslechni si druhou půlku. V těchto rodinách v žádném případě neplatí pořekadlo „Děti musejí být vidět, ale nesmějí být slyšet". Dříve než rodiče přijmou rozhodnutí, všechno s dětmi, a to i s těmi nejmladšími, v plném rozsahu konzultují. Každý člen rodiny bývá vyzýván, aby řekl, co si o věci myslí. A nejen to. Děti mohou diskutovat
nejen o přijímaných rozhodnutích, ale dokonce i o způsobu, jakým rodiče při rozhodování pouţívají svou autoritu. Takže, jak si jistě sám domyslíš, děti v těchto rodinách zaujímají jasná a nezávislá stanoviska. Jejich rodiče je v tom s nadšením podporují, protoţe chtějí, aby rodina fungovala právě takto.
J.: Ale jestliže se rodině nepodaří dojít k všeobecně přijatelnému závěru...?
R.: ...nebo když nastane stav ohrožení, tak se automaticky předpokládá, že děti zmlknou a bez odmluvy ve všem rodiče poslechnou.
J.: Jak se děti v takových situacích cítí?
R.: Je až nápadné a pro některé moţná i překvapivé, jak bezvýhradně se v těchto krizových okamžicích podřizují vůli rodičů, a to i tehdy, když je v rozporu s tím, co by samy chtěly udělat. Chovají se tak asi proto, že jindy, v klidných dobách, mohou mluvit do všeho.
J.: Vsadím se ale, o co chceš, že se tomuhle chování musely předtím naučit. Tohle přece nemůže být žádná instinktivní, vrozená reakce.
R.: Máš pravdu, to opravdu nemůže. Na počátku
dětství se každé dítě snaží co nejvíce s rodiči manipulovat. Usiluje o to, aby přetáhlo jednoho z nich na svou stranu. Ale u velmi zdravých rodin bývá koalice obou rodičů natolik silná, že rozdělit je se dětem prostě nepodaří. V tomhle tedy děti neuspějí, avšak uklidní je poznání, že mohou beztrestně vyjádřit svůj názor. Přitom jsou si vědomy, ţe odpovědnost za konečné rozhodnutí spočívá na rodičích. Dokonce i v rodinách, kterými se profesionálně zabývám, pokud rodiče začnou řádně plnit svou úlohu, děti nakonec pokaždé rodičovskou autoritu uznají a jsou zjevně šťastné, že znají
svou pozici, že vědí, co se od nich v různých situacích očekává. A když se potom těchto dětí zeptáš, co by podle jejich názoru měli rodiče dělat, aby vyřešili problém, před kterým celá rodina v současnosti stojí, často si přejí, aby mezi rodiči vznikla pevná aliance.
J.: Je to tedy tak, ţe děti sice mohou přesně vyjádřit, co cítí, ale moc velký vliv na rozhodování ve skutečnosti nemají.
R.: Rozhodně nemají větší vliv, než na jaký jsou zralé. A právě tohle je jedna z příčin, proč vyrůstají, z psychologického hlediska, tak zdravě. Naproti tomu děti, které se naučí řídit
heslem „Rozděl a panuj" a úspěšně staví jednoho rodiče proti druhému, se časem začnou bát. Dostaví se strach nejen ze získané nadměrné moci, ale i jako důsledek poznání, že jim vlastně nic nebrání narušovat vztah mezi rodiči a stabilitu celé rodiny. A tak se z nich nakonec stávají bytosti plné nejistoty a
úzkosti. A navíc, nedostatek zkušenosti s podřizováním se důsledné kontrole působí, že se u nich nedostatečně rozvíjí sebekázeň.
Cleese - Skynner. Život a jak v něm zůstat naživu.
Women do it better ;)
Medicína si rozdelila ľudské telo na súčiastky ako stroj. Kardiológ, psychiater, dermatológ....Vytratil sa komplexný pohľad na jedinca, schopnosť posúdiť zdravotný stav v súvislosti so životným príbehom. Choroba je totiž informácia o tom, že človek niečo vo svojom živote robí zle, alebo žije v podmienkach, ktoré jeho zdravie poškodzujú. Kedysi boli samozrejmosťou rodinní lekári, ktorí ochorenie daného člena rodiny vedeli pochopiť úplne inak, pretože mali informácie o ostatných členoch a celkovej atmosfére v rodine. Ja sa teda snažím k týmto lekárom priblížiť a prísť na to, čo to je, kvôli čomu človek ochorel. Klasický lekár lieči dôsledky – predpíše lieky na bolesť a podobne. Tým sa problémy iba prehlbujú.
Inštalácia kamier sledujúcich dianie v kabíne sa môže niektorým ľuďom zdať ako ďalší krok k ešte rozsiahlejšiemu sledovaniu verejnosti. Volvo však tvrdí, že obstarávané zábery budú anonymné a nebudú s nikým zdieľané.
R.: No, jeden význam slova „láska" je touha po blízkosti. Ale blízkost může znamenat dvě věci. Můţe znamenat radost z důvěrnosti, ale také závislost, pocit takové vazby k druhému člověku, ţe obejít se bez něho je velmi těžké. Pro určité lidi láska skutečně znamená lpění, neustálou potřebu mít toho
druhého pro sebe a utrpení, kdyţ partner není nablízku. A z toho, samozřejmě, mnohdy pramení i sobeckost a žárlivost.
J.: Pořád nevím, co tě tak překvapilo na „lásce" u zdravých rodin.
R.: Že obsahuje blízkost a současně i odstup. V těchto rodinách bývají lidé schopni velké důvěrnosti a silných citů. Zároveň ale pociťují i soběstačnost a důvěru v sebe sama, takţe jeden druhého zase až tak zoufale nepotřebují.
Když jsou na čas od sebe odloučeni, vyrovnávají se s tím perfektně. I v takové situaci jsou schopni se plně radovat ze života.
J.: To si opravdu vůbec nechybí?
R.: Záleží na tom, co si představuješ pod slovem „chybět". Samozřejmě, že při odloučení na partnera s láskou vzpomínají, samozřejmě jim myšlenka na něj dělá velkou radost a vzbuzuje v nich dobré pocity. Partneři si však nescházejí v tom smyslu, ţe by se v těchto situacích cítili bídně, že by se nemohli radovat ze všeho, co se právě děje kolem nich.
J.: Takže do jaké míry jsou tedy skutečně citově nezávislí ve smyslu, ţe Jeden druhého nepotřebují"?
R.: Štěstí, které vztah přináší, je pro ně v určitém smyslu přepych, něco jako životní bonus. A tak není jejich život mimo rodinu otravován strachem, že by všechno mohlo být rázem v troskách, kdyby ztratili svého partnera. A samozřejmě, čím více jsi schopen radostně proţívat ţivot a čím větší je tvoje
sebedůvěra ve chvílích odloučení, tím zajímavějším člověkem se stáváš a o to více hodnot se budeš moci s partnerkou podělit, až se zase shledáte.
J.: A navíc, jestliže jsou oba partneři na sobě citově nezávislí, když jsou spolu, potom nebývají vzájemně omezováni svými potřebami - nemusejí si neustále dávat pozor na to, co řeknou nebo udělají, jak to v zájmu naplnění těchto potřeb dělají jiní lidé. Jsou tak mnohem více sami sebou.
R.: A tím se současně dává ostatním členům rodiny prostor pro to, aby se mohli svobodně zabývat vlastními záležitostmi a nemuseli se neustále motat jeden kolem druhého, jak to dělají při obědě psi kolem stolu v obavě, aby o něco nepřišli.
Cleese - Skynner. Život a jak v něm zůstat naživu.
V Česku podľa dát z uplynulého roka narástol počet sobášov medzi mladými ľuďmi, klesol počet rozvodov a zvrátil sa dlhodobý trend nárastu detí narodených mimo manželstva.
Vo všetkých prípadoch ide len o drobné zlepšenia.
https://www.novinky.cz/clanek/pribyva-svateb-ml...
Autor tejto nádhernej fotografie dostal za svoj výtvor Pulitzerovu cenu. Ľudská matka sa stará o mláďa diviaka po tom, čo jeho matka bola zastrelená človekom. O tomto je život, nie o tom, aby sme s ním obchodovali bez ohladu na druh.
Len slušné komentáre, prosím, vzhľadom na to, že fotografia može vzbudiť pobúrenie 🙂
"To, co u chlapů považujeme my ženy za NENORMÁLNÍ jsou základní znaky opačného pohlaví, tedy muže. Pokud vám na muži vadí to, že chrápe, že se neholí, cintá, sem tam vypije o 6 piv víc, než ustojí, civí na fotbal, olizuje nůž, srká řízek, chová se občas jako idiot, dost často mluví dost sprostě, ještě častěji nemluví vůbec, nechápe vaše náznaky, nepozná špinavou košili, není schopen správně vyhodnotit situaci zasychajícího nádobí ve dřezu, nemá pochopení pro váš premenstruační syndrom, nahlas smrká a občas vám řekne vole, je to asi jako by vám vadilo, že má penis. Čili, pokud potkáte muže, který nebude vykazovat výše uvedené znaky, je to přešitá ženská a nebo buzna, ale rozhodně to není NORMÁLNÍ chlap. Pokud nechcete zůstat sama jako poslední vokurka v láku, je nutno si připustit, že když chcete chlapa, musíte s ním vzít do svého života i balíček drobných hnusůbek, které vás nejspíš budou ze začátku dost iritovat. (z lat. irritare - popuzovat, rozčilovat, znervózňovat, dráždit.) Zkrátka - bude vás to srát tak, že budete mít tendence přehlížet, respektive spíše vůbec nevidět baliček těch pozitiv, které s sebou chlap do života nepochybně také přináší. Může to být například něha, sex, podpora, zázemí, sex, humor, fyzická i psychická pomoc, sex, technický mozek, sex, analytický mozek, schopnost zachovat klid v kritické situaci, sex... Většina těchto výhod u chlapa plyne z toho, že disponuje stabilním hormonálním systémem, který vy nikdy mít nebudete. A stejně tak, jako on nepochopí, proč před menstruací vaříte v 7 hrncích (PROTOŽE PROSTĚ PROTO), vy nikdy nepochopíte, jak může být tak klidný, když vám zatéká do obýváku. Neztrácejte naději a chuť do života a hledání toho... PRAVÉHO. Nebude normální. Ale pokud to bude ten pravý, bude vás milovat takovou, jaká jste. Nervózní, často rozladěná, občas opupínkovaná, náročná, marnivá, neustále hovořící, nelogická, neschopna správně vyhodnotit naprosto přehlednou situaci na křižovatce, plačtivá a dokonce, i když budete trošku tlustá.
PS: Hlavu vzhůru, chlap je totiž tak trochu zvířátko. V některých jednotlivostech dá se docela dobře vycvičit a při dobrém zacházení s ním budete mít život jako Vánoce. Šťastný a veselý."
O tom, jak funguje dnešní většinová škola a jak nás 9 let v ní dokonale připraví na to, aby nám nevadilo, že děláme něco, co nás netěší a druhým neprospívá výměnou za peníze a vidinu povýšení/přidání.
Celý rozhovor o životní spokojenosti, práci a slušnosti podnikání zde:
Jedna z největších chyb, kterou činíme ve svých každodenních volbách, je ta, že se rozhodujeme na základě svých aktuálních pocitů. Pouštíme se, do čeho se nám chce (i když to není dobré), a vyhýbáme se tomu, do čeho se nám nechce (i když by to dobré bylo).
Aktuální pocit, který máme před vstupem do nějaké aktivity, nesprávně nazýváme motivací. Ale motivace není jen chtění nebo nechtění. Motivace je soubor důvodů, proč něco chceme nebo nechceme.
Pokud jsme rozhodnuti denně běhat, abychom byli fit, ale nepřekonáme své nechtění obléci se a vyrazit, neznamená to nutně, že nejsme dostatečně motivovaní. Víme, jaký má pro nás běh užitek. Spoléháme však na falešné pomocníky.
"Aj keď hovoríme o postihnutých, ide o určité subkultúry. Nepočujúci majú dokonca vlastný jazyk, jednu z podstatných znakov kultúry. No aj tí, ktorí hovoria väčšinovým jazykom, majú iné znaky, ktoré z nich robia inú kultúru a nemusia byť etnicky odlišní. Napríklad bezdomovci. Spôsob života je jedna z vecí, ktorá definuje kultúru. Musíme prísť na to, že nie je reálne uzavrieť sa do jednej bubliny, do ktorej nikoho nepripustíme. Tak sa nedá fungovať.
Existovať spolu je, samozrejme, veľmi ťažké. Inklúzia je cieľ a my v ňom zatiaľ nie sme."
Psychológ a vedec Vladimír Dočkal sa špecializuje na inklúziu vo vzdelávaní a mimoriadne nadané deti. Rozprávali sme sa o tom, čo je inklúzia, prečo je dôležité, aby fungovala a čo nám bráni v tom, aby sme sa k nej ako spoločnosť dopracovali.
Švédski zamestnanci každý deň o 10:00 vypnú všetky stroje, sadnú si a rozprávajú sa spolu. V 60-tych rokoch minulého storočia sa celý národ rozhodol, že zruší vykanie, zahodí obleky a kravaty a bude sa obliekať najmä neformálne.
Stav zamilovanosti nerozhoduje o tom, ako láska dopadne. Čím viac a bezhlavo sa spočiatku milujete, tým je viac ohrozený jej koniec. Jediné, čo môžete, je obmedziť kontakty. Celý prúser začína spoločným spolužitím. Keď neexistuje istá dohoda, dochádza k trvalému haštereniu.
Nechcem porovnávať neporovnatelné, ale ...
Znova mi to nedalo. Kašlite na to, kto rozpráva, že je to farebný, zelenooký, blonďavý, mladý, starý atď. Jeho vzhľad nemení nič na výpovednej hodnote jeho slova. Je to síce polhodinové video, ale veľmi krásne (trefne a s humornými vsuvkami) poukazuje na to, prečo je pre nás naše subjektívne vnímanie tak velmi dôležité a prečo si naň velmi zakladáme. Keď máme (po)vianočné obdobie, akosi zabúdame, že vianoce majú nejaký zmysel, že ten pôst od Kataríny má tiež nejaký zmysel, hlbší a duchovný význam. Práve v tomto období sa vraví, že máme spomaliť. Čo to znamená spomaliť? Ono to neni o tom, že si nakúpim plno jedla ako pred apokalypsou, zapnem televíziu a od rána do večera nič nerobím lebo sú vianoce. Aj napriek tomu, že som absolvovala takmer všetky sviatosti, neverím v Boha, ale teším sa z týchto náboženských sviatkov. Teším sa, pretože sa za nimi skrýva niečo ovela hlbšie, čo nám káže, aby sme si v našom psychologickom ponímaní povedané, nastavili sami sebe zrkadlo. Týmto zrkadlom sú všetci okolo nás, každý jeden človek, ktorého stretneme, každá jedna situácia, ktorá sa nám udeje je nejaký medzník, ktorý odráža naše vnútorné prežívanie a to, aký sme. Keď sa nabudúce pristihnem, ako nadávam na kolegu, ktorý vedľa mňa sedí, že je spomalený, si dám facku, pretože mi nastavuje zrkadlo a ukazuje, že som netrpezlivá a chcem mať všetko hneď. Za seba s kludným svedomím môžem otvorene povedať, že skutočne netrpezlivá som a to sa aj prejavuje v rôznych skúškach - situáciách - pri ktorých musím dlho čakať. Takže nabudúce sa každý zamyslime, že to o čom, tvrdíme, že je zlé, v skutočnosti zlé nie je a že to, na akej frekvencii vibrujem sa odráža v tom, čo sa mi práve v živote deje. 🙂
