Proč je snazší být smutný než veselý a co s tím?
Představte si, že vám někdo řekne:
"Tobě to dneska nesluší."
Nebo řekne: "Tobě to dneska sluší."
Co na vás udělá silnější dojem? Která ta věta
ve vás vyvolá silnější emoci?
Pravděpodobně to bude ta první poznámka,
která vás spíš zarazí a na kterou budete myslet
ještě dlouho potom.
Podobně jako když se na vás někdo usměje,
nebo se ošklivě zašklebí. Opět zvítězí spíš to negativní
a do vaší mysli se zavrtá intenzivněji, než hezký úsměv.
Proč to tak je?
Proč na nás více působí negativní informace?
Proč je snazší být smutný či naštvaný než být
veselý a v pohodě?
Protože příroda. Ta totiž myslí v první řadě
na naše přežití a k přežití potřebujeme umět
rychle rozpoznat nebezpečí a jiné negativní
jevy. Naši předkové pár tisíc až milion let zpátky
to uměli, jinak by v tehdejší divočině nepřežili.
Pozitivní záležitosti jsou až na x-tém místě. Kochat
se západem slunce a přitom ignorovat hladového
lva? Zaposlouchat se během chůze do krásné hudby
a nechat se přitom přejet při přecházení silnice?
Kdo má geny, které mu dovolí dělat takové věci,
ten je nepředá. Nám předali své geny ostražití
a na negativitu orientovaní jedinci.
Takže to je důvod, proč na negativní poznámku
"Dneska ti to nesluší" reagujeme emočně
mnohem silněji, než na slušení.
Život je ale příjemnější, když v něm nad negativy
převládají pozitiva. (Dle výzkumu by měla
převládat alespoň třikrát.) Co tedy s tím?
Na ty dobré věci, které se nám dějí nebo nabízejí,
musíme zakleknout. Uchvátit je, nepustit,
vysát z nich, co se dá. Jak to vypadá v praxi?
Předně - naučit se všímat si toho pěkného. Aktivně
vyhledávat. Uvědomovat si, že se to zrovna děje.
A vysávat - žít z těch pozitivních věcí, někomu je
vyprávět a tím je prožít znovu, zapsat si je,
probírat si je, třeba na konci dne, prostě nenechat
je jen tak pominout a vyšumět. To se totiž
stane, když se o ně aktivně nepostaráme. Nejsme
stavěni na to, abychom jim automaticky věnovali
pozornost.
Takže až se vám přihodí něco pěkného,
uvědomte si, co se stalo, resp. ŽE se to stalo.
Tímhle můžete začít. Vypadá to jako nic, ale
přínosy takového uvědomování pro naši duševní
pohodu jsou překvapivě velké a taky asi zjistíte,
že to vůbec není snadné. (Naštěstí jenom
zpočátku - dá se to naučit.)
Když to zrekapitulujeme:
1. Jsme stavěni přednostně na zpracování
negativních podnětů.
2. Pozitivních ale potřebujeme pro dobrý
životní pocit mnohem víc, než těch negativních.
3. O ty pozitivní se musíme sami aktivně
postarat - uvědomovat si je, vyhledávat,
vysávat je.
***
- Michaela Peterková -
Vždy majme v hlave to, aké sme jedinečné a naše hodnoty, ktorých sa nevzdajme ;)
Tak je ;)
😂 😂 😂
Facebook mi ráno ponúkol takúto milú spomienku 😂 Majte, kočky, príjemný a pokojný utorok 😊😊
U nás je to pes :D
Nazývať to, čo by malo byť samozrejmosťou slovom ,,trend" je dosť zahanbujúce.
Jiří Halík
Niektorí ľudia sa s vami rozprávajú vo svojom voľnom čase, iní si uvoľnia svoj čas, aby sa mohli s vami rozprávať.
EÚ chce spoplatniť elektrické bicykle povinným poistením ako majú automobily.
V Nitreba vzniklo prvé detské múzeum 😊
Keď už niektorí plnia výzvy 10 years challenge. Bude aj táto foto rovnako populárna?!
Dňa 01. januára 2019 nadobudla účinnosť novela č. 376/2018 Z.z., ktorou zákonodarca okrem iného doplnil do znenia Zákonníka práce nové ustanovenie § 13 ods. 5 Zákonníka. V zmysle nového zákonného ustanovenia zamestnávateľ nesmie zamestnancovi uložiť povinnosť zachovávať mlčanlivosť o jeho pracovných podmienkach vrátane mzdových podmienok a podmienkach zamestnávania.
Otázka: "Co děláš?" je to první, na co se ptáme při seznámení s novými lidmi. Uvěřili jsme, že jsme prací. Čím víc jsme prací, tím víc se kvalita naše života odvíjí od toho, jak pracujeme.
Celý rozhovor o vlivu práce na kvalitu našich životů zde:
Čo odpovedáte vy na otázku: ,,Čo robíš?" Je to velmi komplexná otázka, ktorá nezahŕňa iba našu profesiu, ale keďže v práci trávime väčšinu nášho času, už sme sa s ňou identifikovali. Spomínam si ako na zahájení sociálno-psychologického výcviku sme ako skupina vykonali cvičenie, kedy sa nás psychologička pýtala sedemkrát po sebe tú istú otázku: ,,Kto som?". U niektorých ludí sa odpovede líšili, u iných boli odpovede totožné, ďalší to vzdali už po tretej otázke, pretože nevedeli, čo odpovedať. Ide o to, ako sa sami vnímame. Predstavme si pod tým cibulu a jej vrstvy, čím viac vrstiev odkrývame, tým hlbšie a lepšie vnímame seba a svoje postavenie a rôzne role, ktoré v živote zastávame. Takže, kto si? Kto skutočne si? Čo robíš? 🙂 Verím, že sa nezastavíme len pri odpovedi vyjadrujúcej naše mená a priezviská a profesijné postavenia 🙂
Napadlo by vám, že se dá z Opavy fotografovat bouřka nad Jaderským mořem? Tady je důkaz, že to jde. Daniel Ščerba předevčírem vyfotil zvláštní druh blesků, tzv. „rudé skřítky“. Jsou vidět na tu dálku jen proto, že dosahují výšky 50 až 100 km nad zemí.
Když vám život kazí plány
Jen je dobré mít na paměti, že všechno není na nás. Můžeme vstávat každý den v pět a běhat jako Haruki Murakami, ale dokud naše nápady ještě nechtějí dozrát, nedotlačíme je k tomu.
Nepodaří se ti rozlousknout obecně platný systém svého života. Prostě nepodaří. Nedokážeš kontrolovat každý výsledek a aspekt do té míry, aby ses nikdy nemusel odevzdat nejistotě a nepředvídatelnosti věcí, které jsou za horizontem toho, čemu rozumíš. To je základ přítomného života: Ukázat se světu, jakýkoliv jsi právě teď, a dovolit si, aby to stačilo.
Už nielen výška platu, ale aj samotná informácia, že firma či podnikateľ zháňajú zamestnanca, sa bude povinne zverejňovať. Novinka platí od januára 2019.
Úžasný nápad 🙂
Prešovská univerzita v Prešove (PU) spustila novinku, v rámci ktorej môžu jej študenti a zamestnanci umiestniť svoje deti do detského centra Unipáčik. Centrum s kapacitou 20 detí je situované v priestoroch študentského domova a jedálne vo vysokoškolskom areáli.
Vyjadrenie francúzskeho spoluzakladateľa Strany zelených a europoslanca Yvesa Cocheta: "Bohaté krajiny ako Francúzsko sú tie prvé, ktoré je potrebné demograficky zmenšiť. Sú to práve tie s najviac znečisťujúcim životným štýlom. Keď väčšina z nás začne obmedzovať svoju pôrodnosť tak nám to umožní lepšie prijímať moslimských migrantov, ktorí nám klopú na dvere!"
Liečba v prírode na predpis 🙂
https://www.dobrenoviny.sk/c/152701/nemocnica-v...
V súčasnosti mnoho ľudí už pravdu ani nehľadá, už hľadá len výroky, ktoré potvrdzujú ich názor. A okrem toho sme aj leniví. Nechceme meniť steretypy a svoju pohodlnosť. A svet práve teraz najviac potrebuje to, aby sme zmenili svoje spôsoby správania.
To bude s vôňou čerstvého lesa a konvaliniek.
Počúvam od ľudí: ,,Prečo mám byť ja ten, kto je dobrý, keď sú ostatní ľudia na mňa zlí?" Buďme my tým vzorom pre ostatných a oni sa pridajú ;)
Ach, tá škola :D
R: Nikdo nezpochybňuje fakt, že rodiče jsou právě oni, kdo mají zodpovědnost za chod rodiny, a že děti je musejí poslouchat.
J.: To mě tedy překvapuje. Zní to velmi staromódně.
R.: Než začneš dělat závěry, poslechni si druhou půlku. V těchto rodinách v žádném případě neplatí pořekadlo „Děti musejí být vidět, ale nesmějí být slyšet". Dříve než rodiče přijmou rozhodnutí, všechno s dětmi, a to i s těmi nejmladšími, v plném rozsahu konzultují. Každý člen rodiny bývá vyzýván, aby řekl, co si o věci myslí. A nejen to. Děti mohou diskutovat
nejen o přijímaných rozhodnutích, ale dokonce i o způsobu, jakým rodiče při rozhodování pouţívají svou autoritu. Takže, jak si jistě sám domyslíš, děti v těchto rodinách zaujímají jasná a nezávislá stanoviska. Jejich rodiče je v tom s nadšením podporují, protoţe chtějí, aby rodina fungovala právě takto.
J.: Ale jestliže se rodině nepodaří dojít k všeobecně přijatelnému závěru...?
R.: ...nebo když nastane stav ohrožení, tak se automaticky předpokládá, že děti zmlknou a bez odmluvy ve všem rodiče poslechnou.
J.: Jak se děti v takových situacích cítí?
R.: Je až nápadné a pro některé moţná i překvapivé, jak bezvýhradně se v těchto krizových okamžicích podřizují vůli rodičů, a to i tehdy, když je v rozporu s tím, co by samy chtěly udělat. Chovají se tak asi proto, že jindy, v klidných dobách, mohou mluvit do všeho.
J.: Vsadím se ale, o co chceš, že se tomuhle chování musely předtím naučit. Tohle přece nemůže být žádná instinktivní, vrozená reakce.
R.: Máš pravdu, to opravdu nemůže. Na počátku
dětství se každé dítě snaží co nejvíce s rodiči manipulovat. Usiluje o to, aby přetáhlo jednoho z nich na svou stranu. Ale u velmi zdravých rodin bývá koalice obou rodičů natolik silná, že rozdělit je se dětem prostě nepodaří. V tomhle tedy děti neuspějí, avšak uklidní je poznání, že mohou beztrestně vyjádřit svůj názor. Přitom jsou si vědomy, ţe odpovědnost za konečné rozhodnutí spočívá na rodičích. Dokonce i v rodinách, kterými se profesionálně zabývám, pokud rodiče začnou řádně plnit svou úlohu, děti nakonec pokaždé rodičovskou autoritu uznají a jsou zjevně šťastné, že znají
svou pozici, že vědí, co se od nich v různých situacích očekává. A když se potom těchto dětí zeptáš, co by podle jejich názoru měli rodiče dělat, aby vyřešili problém, před kterým celá rodina v současnosti stojí, často si přejí, aby mezi rodiči vznikla pevná aliance.
J.: Je to tedy tak, ţe děti sice mohou přesně vyjádřit, co cítí, ale moc velký vliv na rozhodování ve skutečnosti nemají.
R.: Rozhodně nemají větší vliv, než na jaký jsou zralé. A právě tohle je jedna z příčin, proč vyrůstají, z psychologického hlediska, tak zdravě. Naproti tomu děti, které se naučí řídit
heslem „Rozděl a panuj" a úspěšně staví jednoho rodiče proti druhému, se časem začnou bát. Dostaví se strach nejen ze získané nadměrné moci, ale i jako důsledek poznání, že jim vlastně nic nebrání narušovat vztah mezi rodiči a stabilitu celé rodiny. A tak se z nich nakonec stávají bytosti plné nejistoty a
úzkosti. A navíc, nedostatek zkušenosti s podřizováním se důsledné kontrole působí, že se u nich nedostatečně rozvíjí sebekázeň.
Cleese - Skynner. Život a jak v něm zůstat naživu.
Women do it better ;)
