Už Sokrates říkal, že tělo je jen obalem duše. Jakmile onemocní duše, onemocní i tělo. Všechny z tisíce diagnóz, které známe, vznikají, když se poškodí lidská duše

Narodili jsme se s dostatečnou citlivostí ve vztahu k sobě, vztahu k okolí a též ve vztahu okolí k nám. Když tyto vztahy nezvládáme, tak je to proto, že naše citlivost je vyšší, než citlivost, s kterou jsme se narodili. Za nárůst této citlivosti může některý z našich rodičů, který se na nás zavěsil. Hovoří se o zavěšení se duše na duši. To je tím, že se duše v společnosti nectí, nepracuje se s ní. Hovoří se jen všeobecně o psychice, to je ale o ničem. Moudří rodiče se nezavěsí na svoje děti. Moudří se sice můžu zavěsit, ale v 18ti je sice s těžkým srdcem, ale propustí.

Hloupí rodiče visí na dětech celý život. Tím v sobě vyrábí nepořádek v duši a dětem tím dávají za úkol očistění duše na zemi. Když je na nás zavěšený některý z našich rodičů, tak nám ze 100 % bere 40 % hned ze startu, co je téměř polovici síly osobnosti. Z 60 % se dá žít. Ale když nastane problém, propadáváme se, saháme do rezerv, dochází k druhotnému rozpadu osobnosti a potíže začínají.

Neukončená rodičovská láska přechází v lásku patologickou a lásku vražednou. Když si se sebou někoho nesu, moje citlivost je mnohem vyšší a já pak vztahy nezvládám. Právě kvůli tomu se naplní žlučník kamením, neboť mnohem hektičtěji přežíváme věci, které u jiného člověka přejdou a tak nevyrábí škody. K vůli tomu se někteří např. chlapci nežení, děvčata se nevdávají, utíkají se do alkoholu, do drog, skáčou se z mostu. Rodiče svoje dítě nepropustili. Dítě se v určitém období života dostává do polohy nezvládnutí života. Je jedno, zda jde o žijícího, nebo nežijícího rodiče, vazby nekončí úmrtím.