8. září 1941 se německým jednotkám podařilo uzavřít kruh obklíčení kolem Leningradu.

Ve městě nebyl dostatek zásob na pokrytí základních potřeb obyvatel. Kritický byl především nedostatek jídla. Vojáci na frontové linii dostávali 500 gramů chleba denně, dělníci v továrnách - 250 (asi 5x méně, než je skutečná potřeba kalorií), ostatní zaměstnanci a civilisté stejně jako děti dostávali 125 gramů. První případy smrti hladem byly zaznamenány po několika týdnech obklíčení.

Během obléhání Leningradu bylo neuvěřitelně obtížné přežít rodinám s dětmi, zejména s těmi nejmenšími. Hladovějící matky neměly mléko a aby zachránily své děti tak si nařezávaly bradavky, aby při kojení děti získaly živiny z jejich krve.

Během blokády byli hladoví obyvatelé Leningradu nuceni jíst domácí a toulavá zvířata - tedy psy a kočky. Často se však vyskytovaly případy, kdy se domácí mazlíčci stali hlavními živiteli celé rodiny. Je znám příběh o kocourovi jménem Vaska, který nejenže přežil blokádu, ale také svým pánům denně přinášel myši a krysy, kterých zde bylo v době obklíčení obrovské množství. Z těchto hlodavců si lidé připravovali jídlo, aby uspokojili svůj hlad.

Po válce vděční obyvatelé města postavili kočkám, které pomáhaly bojovat s přemnoženými hlodavci ničícími poslední zásoby potravin i několik pomníků.
Hlad v Leningradu dosáhl takových rozměrů, že lidé snědli všechno, co obsahovalo nějaké kalorie. Jednou z nejoblíbenějších "potravin" ve městě bylo moučné lepidlo, kterým se lepily tapety. Lepidlo bylo seškrábáno z papíru a ze stěn, pak smícháno s vroucí vodou a tak vyrobena alespoň trochu výživná polévka. Podobně se vařily kožené bundy, opasky i boty.

Jednou ze skutečných příčin hladomoru v Leningradu je zničení Badajevského skladiště. Zde byly uskladněny zásoby potravin pro milionové město. Německé bombardování a následný požár však zcela zničily obrovské množství produktů, které mohly zachránit životy stovek tisíc lidí. Obyvatelům Leningradu se však v popelu bývalých skladů podařilo najít nějaké zbytky. Lidé kopali půdu v místě, kde stávalo skladiště cukru. Potom tento materiál zfiltrovali a zablácená sladká voda se vařila a pila. Tato tekutina s vysokým obsahem kalorií byla vtipně nazývána „káva“.

Mnoho přeživších obyvatel Leningradu říkalo, že jednou z nejdůležitějších potravin ve městě v prvních měsících blokády byly zelné kořeny. Zelí samotné bylo sbíráno na polích kolem města v srpnu až září 1941, ale jeho kořenový systém s kousky zelí zůstal na polích a tak obyvatelé chodili na předměstí, aby vykopali ze zmrzlé země rostlinné pahýly.

Přes všechno strádání se pracovníkům leningradské Zoo podařilo udržet naživu většinu zvířat. Některá z nich zahynula při bombardování, ale většina jich přežila díky neuvěřitelně obětavým ošetřovatelům.

Blokáda Leningradu trvala 872 dní od 8. září 1941 do 27. ledna 1944. Podle dokumentů norimberských procesů za tuto dobu zemřelo hladem, chladem a bombardováním 632 tisíc lidí z předválečných 3 milionů obyvatel.

Leningrad zůstal pro Němce nedobytným a stejně jako Moskva a Stalingrad se stal symbolem vzdoru a vítězství.