Rímsko-katolícka cirkev
Požehnaný Zelený štvrtok🙂 Pozývam sem všetkých, ktorým sa rímsko-katolícke vierovyznanie stalo súčasťou života a chcú aj tu na MK zažiť radosť zo spoločenstva🙂
@elana hele, to mě nikdy nenapadlo, zajímavý postřeh. Jako dětná bych asi šla do přímé adopce, ale jako bezdětná...no nevim, pro někoho kdo ví, že dítě nemůže počít ale donosit by ho možná mohl, by to možná určitá cesta byla...obojí způsob "adopce" je dost masakr na psychiku, ale možná...zajímavé.
Já to mám třeba tak, že bych si nechala pomoct částečně, ale tak, aby mohlo mimi vzniknout normálně při manželském styku, pokud by to nešlo, tak rovnou adopci už narozeného dítka, prostě je nám proti mysli takové to suplování, obcházení přirozeného děje. Ale komu to nevadí, tak proč ne asi.
@zuzkat1 ja osobne sa snazim mat radsej Boha, davat ho na prve miesto vo svojom zivote, teda aj pred deti...lebo ked je Boh na prvom mieste vsetko ostatne je na tom spravnom mieste...posledne slovo! Nema zmysel "hadzat tu perly pred svine" a to hovorim vo velmi vysokej metafore, tak to prosim vas, neberte osobne...vsetko dobre🙂
a do tohto by ste ktorá išla? ak nie, prečo?
http://tivi.azet.sk/video/1425990/zena-porodila...
@andelka právě, chápu co odpůrkyním IVF na tom vadí. Ale tady už prostě to embryo je a jestliže nejsme "rasisti" (nebo jak to napsat 😀 ), pak bychom si měli vážit dětí počatých uměle i přirozeně stejně...ostatně jak už to mockrát padlo, přibývá jich, je jich čímdál víc, takže jednou to můžou být naše snachy a zeťové, učitelé, co budou učit naše děti a zdravotní sestry, co o nás budou pečovat. Na čele to napsáno nemají. Takže právě mi přijde ne až tak moudré šmahem zamítnout cokoli, co jen z dálky zavání těmi třemi písmeny...když jedním z jeho aspektů jsou třeba právě tato embrya, která mají jen takovou naději na život, jakou my, případní "adoptivní" rodiče se jim rozhodneme dát.
je to každopádně zajímavá filozofická otázka. Jinak co se NM týká, už jsem to psala, pro mne taktéž problematické a v tuto chvíli ho u sebe vylučuji.
@ninuska8 neurazila som sa,len je pre mna nepochopitelne akn moze niekto davat iluziu pred dieta. Nepopieram viera v boha je iste fajn-Ved sa o to da opriet ked je zle...dakovat ked je dobre...ale dieta je realne je to moja krv...kusok zo mna....
Takisto bez urazky🙂 len moj nazor...
@inkinka ja by som to asi urobila-ale nie som veriaca... Pre cudzich nie nevedela by som sa ho vzdat ale pre moje dieta... ostalo by v rodine takze asi hej...
To je podobná otázka (ne stejná, podobná) jako jestli milujeme víc manžela nebo dítě...dneska obyvkle každý řekne, že dítě je pro něj vším..ale obecně..není to zrovna správný přístup. Protože základní vztah je mezi partnery, ti spolu jsou po celý život, nezávisle na tom, jestli děti mají nebo ne, jestli jedno nebo víc, jestli s nimi žijí nebo jsou na druhé straně planety. Na tomhle prohození kolikrát pak manželství krachují, protože ženy se starají víc o dítě a mají ho na prvním místě a vztah má jako tak nějak plynout samospádem..ale naopak, vztah je hlavní, pak i pro dítě/děti je to přirozeně nejlepší a tím mu dáváme vlastně všechno tak jak máme (lásku, péči, spkojenou rodinu, pozornost obou, vyrovnané rodiče..). Kolikrát se setkávám s tím, že "dítě je pro mě všechno, pro něj žiju, obětuju se, nejvíc ho miluju...chlapa člověk sežene vždycky, muži se v životě mění, ale dítě je moje".
@andelka tak to souhlasím...ono asi se nad tím nedá až takhle uvažovat. Taky si pamatuju, že už před svatbou nám toto kněz kladl na srdce, abychom vždy měli na mysli, že partner je "důležitější" než dítě, ale myslím, že ono se to nedá směšovat, resp. stavět na roveň...to je otázka, jako jestli nosím radši kalhoty nebo jím jahody 😅 Prostě láska k obojímu je úplně odlišného charakteru, už proto, že je biologicky podmíněná, mateřský pud je prostě pud a s tím žádná poučka, byť nejlépe myšlená, nic neudělá, zároveň jde ale o spojité nádoby, kdy se jedna druhou potencuje a ideálně to je tak jak jsi napsala, že když dítě vyrůstá v lásce mezi rodiči, tak má vlastně vše, co potřebuje, nejlépe ho vybavíme do života, když není naší modlou, ale průsečíkem našeho vztahu.
Nasa mala vie za tata lubi mamu a mama lubi tata ale ju milujeme najviac na svete-aj to vie
@elana přesně tak jsem to myslela. Ono totiž často jak to tak sleduju nebo čtu, je partner poněkud na druhé koleji, potom dítko povyroste a muž je někde bokem..a to je jaksi začátek konce rodiny, což pro dítě není dobré že jo. Strašně snadno se člověk nechá semlít péčí a láskou k dítěti až zapomene pečovat i o vztah a to se do budoicna nevyplácí. Já počítám s tím, že jednou budu muset kluky pustit do světa (nejen obrazně řečeno, kdoví kam je vítr zavane, svět je dneska malej), nebudu s nima v tak úzkém kontaktu, budu na ně myslet, ale budou si žít svůj život, mít své starosti..a mě "zbude" zas jen partner. Musí se najít rovnováha, abychom se příliš neprojektovaly do dětí a nebraly je jako jedinou "výplň" života, abysme do nich nevkládaly drtivou většinu naší emoční kapacity.
Ono stačí třeba jenom co tak sleduju v okolí i u sebe..rodiče potřebují být nějakou dobu jen spolu sami, je to obvykle potřebné pro vztah..ale třeba žena má pocit, že to dítě nezvládne být bez ní, nechce ho dát hlídat za žádnou cenu, myslí si že vztah je v pořádku a že chlap musí prostě počkat, teď je jejím středobodem dítě...nemyslím si že to je dobře.
Je to taky jen takové zamyšlení... 😉
@andelka je to jak říkáš...ono se musí všechno prostě vybalancovat podle aktuální situace...jsou na druhou stranu i pánové, co pomalu žárlí na malé miminko a dělají doma dusno, že není na stole večeře, protože žena se válí v ložnici na posteli s děckem (válení=hrajou si spolu, miminko juchá radostí). A stejně tak žena si musí připustit, že pro dítě je od jistého věku (nevím, třeba od roka?) obohacující strávit pár hodin s někým jiným, ideálně s babičkou či dědou nebo někým jiným z blízké rodiny, nemyslet si, že navždy budu středobodem jeho vesmíru. Nebudu...a přesně jak píšeš, "zbyde" na mě ten manžel, takže je důležité o vztah pečovat a rozumně svou pozornost dělit, protože oklikou tím dítěti dávám stejně nejvíc když cítí, že doma je pevné jádro, do kterého se může ze svých toulek vracet.
pozeram na všu debatu. čo sa tyka k laske k Bohu a laske k dieťaťu. Ono je velmi take ťažke porovnavať starý zakon a dnešnu dobu. Vnimanie ludí sa velmi zmenilo od vtedy. Ako ano laska k dieťaťu bola vždy silna. Ale časom ludia dochadzaju do štadia, kedy chcu mať všetko pod kontrolou, chcu aby šlo všetko podla ich planu, ved nejedn rodič naplanuje život svojmu dieťaťu ešte pred narodením 😅
KEd sa pozrieme len na dobu nejakych 100 rokov dozadu, ani to nie. Ludia preživali veci uplne inak, a ich život nedržali tak vo vlastnych rukach spoliehali sa na Boha ale aj ked prišla nejaka zla situacia, nejako to brali tak normalnejšie. Ved ešte v časoch našich starých mam bolo normalne, že väčšinou matke minimalne jedno dieťa umrelo na čierny kašel či tuberkulozu. A proste brali to tak ako to šlo, aj ked to isto bolo pre nich velmi bolestné. Doba sa mení, myslenie ludí tiež, len malokto by dokazal žiť tak po smrti dieťaťa ako to bolo kedysi. Vtedy ludia nemali ani až tak čas sa lutovať, kedže museli uživit 8 dalších detí.
Ako neviem čo som tym vlastne chcela povedať, len že je to vyvoj myslenia ludi a proste to nezmeníme. Len maloktorý, aj kresťan, dokaže brať veci tak pokorne ako dokazali naše prababičky.
@inkinka tak náhodou, já jsem ten příspěvek Vejuly musela ocenit...protože podle mě má pravdu. Jak napsala na konci, dnes už málokterý (i křesťan) bere věci tak pokorně, jako kdysi, osobně v tom cítím dost velkou chápavost a toleranci, které se (i tady) ne až tak často dostává. Však to i psala, určitě i ty prababičky hrozně trpěly, ty rány osudu byly fakt těžké a v dobách, kdy nebyla adekvátní lékařská péče, tak třeba ta perinatální úmrtnost byla děsivá (pořád vidím před sebou náhrobek v kostele v Bad Gasteinu loni v létě, nad kterým jsem se úplně bezděky rozplakala...bylo tam pod sebou asi 6 jmen zemřelých dětí z jedné rodiny, obvykle umřely max. do dvou let věku, z toho 2 páry dvojčat mrtvých v den porodu-zřejmě tedy narozených předčasně...v tom 17.st "předčasně" možná jen o měsíc, dnes by to nikdo neřešil, tehdy všechny zemřely, pro rodinu zřejmě bylo z nějakého důvodu důležité dát jméno Nicolas, takže bylo až úlevné číst, že jeden z těch asi pěti Nicolasů nakonec umřel až v 60 letech...fakt si neumím představit, co ta matka musela zažívat), dnes naštěstí péče v tomto ohledu je vynikající, máme očkování, takže naše děti neumírají na záškrt, je-li v obci veřejná vodní plocha, je hlídaná a zabezpečená, takže se děti už obvykle netopí, zatímco rodiče dřou na poli...prostě ta doba je jiná a i myšlení lidí. Jsou možnosti (např. to řešení neplodnosti) a je na každém, co přijme.
@zuzkat1 hlavně když jste v tom zajedno. školka je docela dost. Náš ještě do školky nechodí, ale bývá s babičkou často, s druhou babi a dědou a tetou moc ne, tam bývám s ním, ale asi už bych ani nemusela, už je tam zvyklý. Na podzim bude oba hlídat celý den babička, chceme jet s mužem na výlet. Těšíme se na to už dlouho a nemyslím že by nějak trpěli, spíš naopak. Nechci aby na mě byli závislí(ani nejsou), miluju je, jsem snima skoro pořád, ale obecně..když je někdo chce a není to problém, tak je má. Je to prostě proces socializace. V životě jsem nezažila, že by děcko řvalo když jdu pryč. Ještě mi mává 😀
@elana ano ano, tak to bývalo. Obvykle se nějakého solidního věku dožila tak polovina dětí v jedné rodině. Karolina Světlá popisuje případ ze své rodiny, kdy manželům každý rok nebo dva se narodilo dítě a vždycky po chvíli si ho Bůh vzal. bylo jich myslím celkem 10. Pak se paní sebrala a šla pokorně pěšky na nějakou pouť (nejsme si už jistá kam), a když se vrátila, za pár let se jí batolily mezi slepicemi čtyři děti a všechny se dožily normálního věku. Nevím jak moc tomu pomohla ta pouť, ale prostě v rodinách to tak bývalo. Museli být neuvěřitelně silní a pokorní. říkalo se" Blahoslavená žena, která rodí a Pánubohu dává". Nebylo to tak, že by s ena děti neupínali, že by je nemilovali, nebáli s eo ně, neměli z nich radost, ale nemoc a smrt byla tehdy přirozenou součástí života. Bůh dal, Bůh vzal. dneska už dokážeme díky pokroku v medicíně, hygieně..hodně věcí ovlivnit a takové tragédie nejsou běžné, u nás. Ale ne všechno asi můžeme do rukou převzít, ne všechno se dá ovlivnit (a má ovlivnit).
Opět jen zamyšlení...
@elana ja ani nemusím ísť tak ďaleko do histórie...
moja babka pochádzala zo 16tich detí, z ktorých prežilo "len" 8,
medzi ďalšími ôsmimi, ktoré zomreli, boli dva páry dvojičiek, ktoré sa nepodarilo dostatočne "nahriať" pri šporákoch,
podobne ako ďalšie 4 deti...
a moja babka (ako aj jej mama) naozaj žila v takej skromnosti a pokore, akej sú už dnešní ľudia naozaj skoro neschopní...
a sama s manželom vychovala v úplnej skromnosti, oddanosti BOhu, pokore a viere sedem detí (medzi nimi aj moju maminu)...
ja tiež chápem, čo chcela @vejula povedať a súhlasím s tým....
a mě by zajímalo, jak se maminky, které se staví rezolutně proti IVF, dívají na možnost darovaných embryí. (Embryí, ne vajíček!).
já to vnímám jako svého druhu adopci, jestliže se tu bijem za to, že dítě je plnohodnotným člověkem od okamžiku početí (což nikterak nezpochybňuji), pak rozdíl od adopce děcka novorozeného, dítěte tří a pětiletého a embrya tří a pětidenního je jen a pouze v čase. Embrya určená k darování jsou ta, která by jinak byla zničena, protože rodiče si další děti nepřejí, ale zároveń chtějí tímto způsobem pomoci někomu, kdo z vlastních buněk děti mít nemůže.
šly byste do toho? Přijaly byste takové embryo? nejen teď jako dětné, ale třeba jako (hypoteticky) přirozenou cestou neplodné?
tím doufám nikoho nepopudím, nepíšu to jako nějaký chyták..jen by mě to skutečně zajímalo, protože třeba by to byla jistá cesta i pro neplodné křesťanské páry, které samy na sobě klasické IVF coby nadproducenta nadbytečných embryí odmítají.