Niekedy si to situácia jednoducho vyžaduje a napriek tomu, že môj malý-veľký muž má už viac ako tri roky, potrebovali sme sa ponosiť.  Jeho telíčko horelo, teplotu mal 39,5 a vonku bolo aj večer po siedmej hodine viac ako 30 stupňov.

A keďže sme žiaden nosič ani šatku so sebou nemali - veď načo, keď sme boli iba na chalupe a nechystali sme sa na žiaden výlet a bežne sme sa už nenosili.. Tak som zobrala, čo sme mali - závesnú hojdačku a spravili sme si z nej "ring sling". Asi hodinku sme sa ponosili, teplotka trošku klesla a večer sa nám obom dobre zaspalo. On sa pomojkal ako potreboval a ja som si spomenula, aké to bolo krásne, keď sa na mne nosil ako malá opička celý deň.

Pri nosení naozaj stačí iba chcieť 🙂

A v čom ste sa už nosili Vy?

Objevila jsem „malou Ameriku“. Opravdu x desetiletí, raději ani nepíši kolik let, mne trápí migrény. Mívám je i 3x -4x týdně.Podstoupila jsem řadu různých vyšetření, brala různé léky, měnila lékaře. Téměř všichni lékaři se shodli na tom, že mám špatný pitný režim –více pít, potřebovala bych masáže krční páteře a pokud možno minimálně stresu. Užívám dlouhodobě preventivní léky proti migrénám. Lékaře jsem poslechla jenom v posledním bodu a beru léky. Před týdnem jsem četla článek, že spouštěčem migrény může být HISTAMIN a potraviny, které ho obsahují.Tak jsem se nad tím zamyslela a vyloučila jsem ze své stravy dvě potraviny, které obsahují dost velké množství histaminu a které jsem jedla v dost velkém množství RAJČATA a CITRUSY Od té doby jsem zatím neměla ani jeden atak, což považuji skoro za zázrak

Aj vaše deti chcú byť všade a pri každej činnosti?

Stále s vami vyjednávajú a obhajujú, prečo by sme mali urobiť, to čo chcú oni?

Vôbec nerozmýšľajú nad dôsledkami?

Jasné, že ano. Sú to predsa deti. Nepoznám žiadne dieťa, ktoré by celý deň iba sedelo, dobrovoľne robilo, to čo im prikážeme a navyše nám zo všetkým stále pomáhalo. Aj  napriek tomu, že naše deti nám často a niekedy aj vedome "zneprijemňujú" život sú múdre a milé stvorenia, sú odvážne, nebojácne, radi sa učia, chcú nám dobrovoľne pomáhať. Ano chcú, aj keď to tak na prvý pohľad nevyzerá alebo to nevidíme.

Vidíme deti, ako niekoho, koho stále treba poúčať, naprávať. V správnej miere áno, ale nie neustále. Ich detský krik, smiech, radosť, beh, hravosť berieme ako hrozný hluk, prehnanú aktivitu a ešte chcú, aby sme stále boli pri tom. Nás to však otravuje, bolí nás z toho hlava a chceme mať pokoj.

Bojíme sa o nich, hovoríme im „toto môžeš, to nerob, spadneš, nebehaj ...“ a týmito našimi činmi a slovami deti strácajú odvahu sa púšťať do nových vecí.