Po lete 2011 začíname. Kto tiež?

TĚHOTENSTVÍ - NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDOBÍ ŽENY

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro,
vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale
pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je
mi tak nějak
fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se
pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si
přeju. Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na
parapet výlohy, abych
se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku
mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale
jsem šťastná.

2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní
boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy
se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když
ledničku otevře, pozvracím
se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu
si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám
lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a
ženu k oknu to
rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno.
Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne
snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do
lednice a zrak mi padne
na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na
opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s
křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po
toaletním papíru a po
splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu
na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr,je
hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z
kuchyňského okna,
zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co
jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva.
Stojím před ledničkou.......... Věčný koloběh. Mám pocit, že se
neudržím na nohou. Ležím
v posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán
a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst.......... Přichází domů
manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na > rtech: "Cos tady celý den
dělala?" Bez
jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila." Manžel se hurónsky
směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na
mě: "Co máme k jídlu, maminko???"

3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám
konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím,jak se vyrovnám s pokynem
sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe
nebo čaje a
vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.
Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho
domu. "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na
každém. Smrdí mi
sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování, hnusí
se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.
Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly
mi nohy a obličej a
na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár
známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a
prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je
synovi, který
mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím,
úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a
zeptá se mě: "Copak je maminko?"

4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel,
příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani
trochu mluvit. Manžela zajímá jen,co je k jídlu a jestli jsem vyřídila
všechno, co
jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten
kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se
pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec
jeden hnusná. Vůbec ho
nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc... Hlavně, ať se
mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi
sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat,
že rozhodně
půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám
dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do
balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky
rozbrečím. Slyším, jak manžel
potichu vysvětluje: "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..."
"Tak dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v
obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé
zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci,
protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle,
kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču,
protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam
autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču
dlouho do noci. Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece
jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná
nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od
Vitany. Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní
gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si
vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách
vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od
taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách,
jak jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil
macechu, nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále
budou mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že
je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo
se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.
Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu
na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého
měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s
pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se
v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma
vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským
břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující,
vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé
svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na
buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V
knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo,
které je mi tak odporné,
že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na mlíko.
Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva. Nenajdu na svém
těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si pravda
přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá podnikové večírky a
zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu nožkou
zpevněnou v gumové punčošce...

7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro
změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy
to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k nám přišel Mikuláš s
čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert
trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky.
Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením
konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se
po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak
hudruje, ale že by mě ve skutečnosti
nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach
spatřený v synových očích. Novinkou pro tento měsíc je absolutní
neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít
převléknout. Lehkou ostudu jsem
udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala,
naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní
problémy, což je společně s předchozím problémem dost vražedná
kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu, v době
předvánočních nákupů dost problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že
červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po
okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,
jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat. Zmizel mi
lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce
musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly
na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase
hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich
teda nosit kšandy, co sice slouží k výbornému pobavení mé drahé
polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych
nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při
současném stavu mých lýtek absolutně nereálné. Praskly mi zipy u obou
zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce
destrukční měsíc.

9. měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé
(dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s
prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných
akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji
těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou.
Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě.S pravou
jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné
asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů,
šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi
přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak,aby břicho splývalo volně mezi
rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na
prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat
všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém
kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem
se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců
prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady,
propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty
patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby
hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně
zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak
náhražka přijato. Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při
pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo
přece tak nádherné období, no řekněte.......