ℒℴνℯ  

Dana Richards

Až vyrostu, to teprv bude pořádný život” – nejrůznější variace této naivní věty slýchám téměř denně od lidí, kteří se chystají začít žít naplno až se dostaví vytoužené okolnosti. „Až zhubnu a vylepším si vzhled, budu tak šťastná!“, „Ze všeho nejdřív musím vydělat peníze, pak teprv se můžu cítit jako pořádný člověk“, „Jak si založím rodinu, všechno se v životě usadí“, „V důchodu budu mít konečně pokoj“, atp.

Rozvedu se, rozejdu se, seknu s prací, potkám lásku, najdu si milenku, koupím si dům-byt-auto, postavím chatu, přestěhuju se … a nastane veliké štěstí! Nenastane. Veliké štěstí není spojeno s vnějšími okolnostmi, ty mohou být jen příjemným doplňkem (jen občas snad podstatným) toho, co už má člověk v sobě. Jestliže si neumí vážit toho, co už má, těžko si poradí s tím, co přijde. Jestliže nedokáže být šťastný s tím, co mu život až dosud nabídl, nedokáže to ani poté, co dosáhne toužené mety.

Syndrom odkládaného života je bolestí současné civilizace. Mysl mnoha lidí žije daleko v budoucnosti (nebo v minulosti, to však se týká životních lekcí, které nás minuly a táhnou nás zpět, tedy jiného tématu). Zbohatnout, postavit se na vlastní nohy, dobýt si štěstí, věnovat se péči o svoje tělo, navazovat vztahy… ale všechno to dělat někdy potom, teď na to není čas. Teď je život jenom tak nějak jako, chápete? Člověk by chtěl udělat něco, co fakt stojí za to, ale „práce-děti-závazky-určité životní podmínky-nevydařená rodina“…

Když člověk dvacet let jenom bez oddechu pracuje, když nevěnuje dohromady žádnou pozornost svému duševnímu rozvoji, zdraví ani vztahům s blízkými lidmi, dopracuje se ve 40-50 letech nijak slavně fungujícího těla, ještě hůře fungujících vztahů a té nejhlubší vnitřní krize. Kvůli čemu a kam utíkaly všechny ty roky? Aby si koupil auto, byt nebo dům? Aby zajistil děti? Děti však mnohem víc potřebují rodičovskou lásku a pozornost věnovanou jejich problémům, než tátu a mámu, co jsou čtyřiadvacet hodin denně v práci.

ℒℴνℯ  

  Shelley Young  

  Od teď až do konce roku dochází k obrovským energetickým změnám, jak ve vašich tělech (fyzických a světelných tělech), tak i na planetě. Přijímáte stahování energie, které jsou často dodávány / přijímány spirálovitým pohybem.

  Hybnost energie kolektivního probuzení se nyní také rychle pohybuje vpřed, což lze zaznamenat jako rychlý pohyb energie vpřed, v kombinaci s vlnami vzestupů a pádů, přesto můžete mít pocit, že na osobní úrovni se nepohybujete vůbec. To vše společně může mít za následek mnoho různých příznaků.

  Můžete se cítit povzbuzeni energiemi. Pokud pociťujete zrychlený tok/proud energie, můžete pociťovat úzkost. Můžete pociťovat vzrušení, i když nevíte, kam máte namířeno, protože cítíte, že vás na obzoru čekají průlomy.

  Můžete pocítit závratě, nevolnost, dezorientaci nebo pocit, že se Země pod vámi pohybuje (podobně jako pohybová nemoc způsobená spirálami a vlnami energie), bolesti hlavy, dehydratace, únava, vyčerpání, mozková mlha, nepravidelné spánkové vzorce a touha po určitých potravinách.

Bola pre mňa stelesnením pokory. Nikdy nejak extra nevstupovala do našich životných ciest. Nechávala nám slobodu. Keď sme sa stali dospelými, raz nám povedala vetu, ktorá je v mojom srdci hlboko ukrytá. Nikdy nerob to, čo nechceš, aby druhí robili tebe. Keď som čítala Bibliu, zistila som hĺbku tejto myšlienky. Dotkla som sa jej dlane, ktorú mala položenú na stole. Jemne sa na mňa usmiala. Max sklonil pohľad. Myslím, že tušil, že mamku jeho odchod zraní viac ako inokedy. Hoci nahlas mu to nepovie. 

"Mami. Nejde len o biznis. Mám tam dievča, ktoré hlboko milujem. Ani len netuší, čím som si prešiel. Myslí si, že som sem prišiel, aby som s vami strávil určitý čas. Potrebujem sa s ňou pozhovárať. Preto odchádzam tak rýchlo. Sľubujem, že vám ju predstavím, hneď ako to bude možné." povedal veselo. Mamka sa na neho usmiala a súhlasne prikývla. Netušila som, čo sa odohráva v jej vnútri. Koľko strachu sa po Maxovej nehode v jej vnútri skrývalo. Cítila som však v srdci, že sa s ňou o tom musím pozhovárať. 

"V poriadku synček, buď šťastný. Vtedy budem šťastná i ja." podišla k Maxovi a objali sa. Badala som na mamke jemnú zmenu. Jej tvár bola pokojná, hoci jej oči ukazovali smútok. 

Keď sa Max s ockom pobrali do obývačky na sedačku, aby sa spolu porozprávali, podišla som k mamke do kuchyne. 

"Mami? Si v poriadku?" spýtala som sa so záujmom. Otočila sa ku mne a usmiala sa. 

"Iste, dcérka."