Vo veku 2, 5 roka som uznala, že je na čase vyšetriť Sofinkinu psychologickú spôsobilosť. Stála, kúsok sama prešla, hrubá motorika tak značne pokročila. Vertikalizovať sa však začala až o rok neskôr ako rovesníci, preto mala obmedzené podnety, čo sa odzrkadlilo aj na jej mentálnej úrovni. 

Akoby až po druhých narodeninách ožila a začala vnímať všetko okolo seba. Začala si blabotať, používať prvé slová. Okrem základu mama, tata, Pako (brat Palko), auo (auto) a niekoľkých ďalších, začala vo veľkom používať otázku "Kde je?". Používala ju opakovane za sebou, aj 7x a na všetko možné. Podobnú echoláliu využívala pravidelne aj na iné slová. Človeku to riadne liezlo na nervy: Deje, deje, deje, deje? Auo, auo, auo, auo… 

Spojením "(k)deje" sa nielen pýtala na priestorovú orientáciu, ale používala ju na všetko možné. Našťastie, naša zlatá pani logopédka mi vysvetlila, že sa tak pýta na veci okolo seba, akurát nevie položiť adekvátnu otázku. Neočakáva teda odpoveď "tam", ale "Áno, toto veľké auto je modré. Teraz stojí pri ceste." Potrebuje opis veci, na ktorú sa pýta či ukáže.

Veľa sme jej opisovali, lebo sa veľa pýtala 😁 Nevidela som žiadnu spätnú väzbu a to bolo ubíjajúce. Slovná zásoba sa rozvíjala minimálne. Adekvátne vysloviť vedela len pár slov, ostatné zostali len v náznakoch. V mnohých prípadoch používala na pomenovanie len prvé písmeno či prvú slabiku. "O" mohlo byť "otvoriť, odložiť či odrážadlo". Všetko vyplývalo z kontextu situácie. "Bu" bola bunda, "bo"- boty. Takýmto systémom sme fungovali niekoľko mesiacov. 

Vyšetrenie u špeciálnej pedagogičky neprinieslo žiadne závratné zmeny. Z jedného vyšetrenia sa nedá posúdiť dieťa, s čím som plne súhlasila. Niektoré úlohy nespravila kvôli svojmu hendikepu, ku koncu sa už nesústredila, neviem, ktoré 2,5r dieťa sa vydrží sústrediť ¾ hodiny v kuse. Záver vyznel celkom optimisticky, v porovnaní s tabuľkami bude určite zaostávať, ale mentálne je spôsobilá na to, aby sme ju správnym vedením a taktiež prostredníctvom rovesníkov ťahali dopredu. A to bola výhra! Má na to posúvať sa vpred, učiť sa. Keďže porozumenie funguje, všetko je len otázkou času. A ten v našom prípade nehrá rolu. Nemusím teda odpočítavať, hlavne nesmiem začať porovnávať. A to je veľmi ťažké 😪

ℒℴνℯ❤

❤ Paul Ferrini ❤

❤ Když kolem sebe vidíte samé problémy a myslíte si, že je musíte řešit, celý život jenom reagujete na to, co se děje kolem vás. Vrháte se z extrému do extrému. Jste v neustálém stresu a konfliktu.

❤ Když naopak přijímáte život takový, jaký je, a přebíráte odpovědnost za to, co si myslíte a cítíte, pak jste klidní a spočíváte ve svém středu. Když vás vyruší něco nebo někdo zvenčí, okamžitě převezmete odpovědnost za to, jak reagujete. Nesnažíte se svalit vinu na někoho jiného, že jste momentálně propadli strachu a ztratili svůj klid.

❤ Vědomě žít neznamená, že už nikdy nepocítíte strach. To bychom chtěli příliš i od osvíceného člověka. Strach bude přicházet pořád, ale vy s ním budete jinak zacházet. Nebudete ho zkoušet přenést na druhé. Budete mu soucitně a sebejistě čelit. Budete vědět, že když si strach uvědomujete a máte sami se sebou soucit, pak strach nemá moc ani nad vámi, ani nad nikým jiným.

❤ Tím, že za svůj strach převezmete zodpovědnost, ho přestáváte přenášet na druhé. Nemáte už potřebu vidět ztělesněné zlo někde mimo sebe sama. Začnete integrovat nevědomý, stínový obsah své psychiky. A jak se začnete cítit vnitřně celiství, budou se uzdravovat vaše staré rány.

ℒℴνℯ❤

❤ Kurt Tepperwein ❤

❤ Zákon svobody staví člověka v každém okamžiku před hojnost stvoření a dává mu svobodu volby, zároveň ho ale nutí k rozhodnutí. Když se nerozhodnete, je to také rozhodnutí. Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, nesete důsledky svého rozhodnutí. Určujete své "vnitřní obrazy", které vytvářejí váš život. Máte svobodu volby, jestli se rozhodnete pro královskou cestu poznání, nebo pro normální cestu učení skrze nemoci a trápení.

❤ Tato svoboda má tři roviny:

☀
1."Osvobození se od.."
Člověk se může rozhodnout, že se v kterémkoliv okamžiku svého bytí osvobodí od otroctví, které představuje plnění jeho přání. Je volný, jakmile už nic nepotřebuje, dochází k poznání, že vesmír pro něho beztak připravil to nejlepší a dal mu k dispozici všechno, co skutečně potřebuje k plnému vyjádření svého života. Jen tak se člověk může osvobodit od tlaku chtění. Dojde k poznání, že každé vlastnictví je iluze. Nikdo na světě nemůže nic vlastnit. Všechno tu zůstane až odejde. To jediné, co si s sebou odnáší, jsou jeho poznatky. Přišel sem jenom kvůli nim. Důležitým krokem k osvobození je propuštění. Opravdové propuštění znamená zanechat všeho, co je falešné, překážející a rušivé, nemyslet na to, neříkat to a ani to nedělat.

❤ Propustit všechno, co už ke mně skutečně nepatří, i svůj starý stav vědomí. K tomuto stavu vědomí patří pocity, jako je hněv, strach, starosti, stres, pocity viny, nedůtklivost, pocit méněcennosti, sebelítost, nenávist, závist, nejistota, ješitnost, rozčilování, agrese, vztek apod. K těmto pocitům se vážou způsoby chování, jako je pohodlnost, nečestnost, bezcitnost, netolerance, odsuzování, nekázeň, závislost, špatné zlozvyky, potřeby apod.

Kristína 

Po 3 mesiacoch

„Slečna, slečna!“ volal na mňa neznámy ženský hlas a pomaly som sa preberala z driemot. „Lietadlo už pristálo,“ oznámila mi mladá letuška s úsmevom na perách.

„Och, ďakujem,“ vstala som. Rýchlo som si vzala z batožinovej priehradky malý ruksak a presunula sa k dverám vedúcim von z lietadla. Zhlboka som sa nadýchla a vystúpila von. Dala som si na svoje, ešte ospalé oči, čierne slnečné okuliare a opatrne stúpala dole schodmi. Prešli štyri roky, kedy som opustila svoje rodné mesto. A teraz nastal čas vrátiť sa do neho. Odišla som študovať do Anglicka medziľudské vzťahy, aby som po návrate mohla rozbehnúť svoj biznis, ktorý som tu zanechala. Celý tento študijný výlet som trochu brala aj ako útek pred svojim životom v tomto meste. Tu som sa dusila a znášala ťažko život po boku môjho staršieho uzurpátorského brata. Milovala som ho nadovšetko, vďačila som mu za svoje detstvo, len som musela zato všetko platiť privysokú daň.

Vzala som si svoj kufor z batožinového priestoru, položila ho na zem a ťahala za sebou. Vo veľkom dave som uvidela mávajúcu osobu, držiac tabuľku s nápisom Miss Hoff. Nemohla som uveriť, že človek, ktorý ju držal a mával s ňou, bol pre mňa tak známy. Rozbehla som sa za ním a pevne ho objala. Bol to Matej, náš rodinný šofér, s ktorým som vyrastala od detstva v našom dome. Jeho mama, Júlia, ktorá pracovala u nás ako kuchárka, mi bola ako druhou mamou. Tým, že o svoju som prišla, ona mi ju vynahrádzala svojou starostlivosťou. Držal ma tak pevne, že som prestávala dýchať.

„No tak, prišiel si pre mňa, alebo ma chceš zniesť z toho sveta,“ vydrala som sa z jeho zovretia. Karhavo som ukázala na jeho dômyselný transparent.