Stena

Správa bola zmenená • 11. jan 2019 •

R: Nikdo nezpochybňuje fakt, že rodiče jsou právě oni, kdo mají zodpovědnost za chod rodiny, a že děti je musejí poslouchat.

J.: To mě tedy překvapuje. Zní to velmi staromódně.

R.: Než začneš dělat závěry, poslechni si druhou půlku. V těchto rodinách v žádném případě neplatí pořekadlo „Děti musejí být vidět, ale nesmějí být slyšet". Dříve než rodiče přijmou rozhodnutí, všechno s dětmi, a to i s těmi nejmladšími, v plném rozsahu konzultují. Každý člen rodiny bývá vyzýván, aby řekl, co si o věci myslí. A nejen to. Děti mohou diskutovat
nejen o přijímaných rozhodnutích, ale dokonce i o způsobu, jakým rodiče při rozhodování pouţívají svou autoritu. Takže, jak si jistě sám domyslíš, děti v těchto rodinách zaujímají jasná a nezávislá stanoviska. Jejich rodiče je v tom s nadšením podporují, protoţe chtějí, aby rodina fungovala právě takto.

J.: Ale jestliže se rodině nepodaří dojít k všeobecně přijatelnému závěru...?

R.: ...nebo když nastane stav ohrožení, tak se automaticky předpokládá, že děti zmlknou a bez odmluvy ve všem rodiče poslechnou.

J.: Jak se děti v takových situacích cítí?

R.: Je až nápadné a pro některé moţná i překvapivé, jak bezvýhradně se v těchto krizových okamžicích podřizují vůli rodičů, a to i tehdy, když je v rozporu s tím, co by samy chtěly udělat. Chovají se tak asi proto, že jindy, v klidných dobách, mohou mluvit do všeho.

J.: Vsadím se ale, o co chceš, že se tomuhle chování musely předtím naučit. Tohle přece nemůže být žádná instinktivní, vrozená reakce.

R.: Máš pravdu, to opravdu nemůže. Na počátku
dětství se každé dítě snaží co nejvíce s rodiči manipulovat. Usiluje o to, aby přetáhlo jednoho z nich na svou stranu. Ale u velmi zdravých rodin bývá koalice obou rodičů natolik silná, že rozdělit je se dětem prostě nepodaří. V tomhle tedy děti neuspějí, avšak uklidní je poznání, že mohou beztrestně vyjádřit svůj názor. Přitom jsou si vědomy, ţe odpovědnost za konečné rozhodnutí spočívá na rodičích. Dokonce i v rodinách, kterými se profesionálně zabývám, pokud rodiče začnou řádně plnit svou úlohu, děti nakonec pokaždé rodičovskou autoritu uznají a jsou zjevně šťastné, že znají
svou pozici, že vědí, co se od nich v různých situacích očekává. A když se potom těchto dětí zeptáš, co by podle jejich názoru měli rodiče dělat, aby vyřešili problém, před kterým celá rodina v současnosti stojí, často si přejí, aby mezi rodiči vznikla pevná aliance.

J.: Je to tedy tak, ţe děti sice mohou přesně vyjádřit, co cítí, ale moc velký vliv na rozhodování ve skutečnosti nemají.

R.: Rozhodně nemají větší vliv, než na jaký jsou zralé. A právě tohle je jedna z příčin, proč vyrůstají, z psychologického hlediska, tak zdravě. Naproti tomu děti, které se naučí řídit
heslem „Rozděl a panuj" a úspěšně staví jednoho rodiče proti druhému, se časem začnou bát. Dostaví se strach nejen ze získané nadměrné moci, ale i jako důsledek poznání, že jim vlastně nic nebrání narušovat vztah mezi rodiči a stabilitu celé rodiny. A tak se z nich nakonec stávají bytosti plné nejistoty a
úzkosti. A navíc, nedostatek zkušenosti s podřizováním se důsledné kontrole působí, že se u nich nedostatečně rozvíjí sebekázeň.

Cleese - Skynner. Život a jak v něm zůstat naživu.